- Inzerce -

Milan Guštar: Flex Nr. 97, 98, 99

Milan Guštar: Flex Nr. 97, 98, 99

Uvnitř (https://www.uvnitr.cz/mg/flex/flex97.html)

 

Na realizacích svého monumentálního cyklu Flex pracuje skladatel, programátor a organolog Milan Guštar již od roku 1999. V jednotlivých kompozicích této řady zkoumá především různé účinky práce s mikroladěním na akustický prostor samotný i samozřejmě na jeho následné vnímání posluchačem. Brzy po vydání obsáhlé kazety Les funérailles d’un grand homme sourd (Ascarid Records, viz recenze zde) publikoval Guštar na svém webu Uvnitř další tři pozoruhodné kusy opatřené čísly 97 až 99.

Pokud jde o napětí a dramatičnost, spatřuji jako zásadní Flex Nr. 97, což je kompozice pro dva protichůdně pracující sinusové generátory. Oba začínají v extrémních frekvencích, jeden v basu a druhý ve výškách (každý v jednom kanálu sterea), a na monumentálním prostoru osmaosmdesáti minut si svou roli s matematicky přesnou plynulostí vymění. Chaosem vzešlém ze tření frekvencí na okrajích člověkem vnímatelného spektra se tedy začíná i končí, přitom ale registrujeme řadu dalších tónů vzešlých z interferenčních reakcí, některé se nacházejí v samotné nahrávce, jiné generuje prostor, v němž skladba zní, a další si tvoří naše vlastní sluchové ústrojí i podle naší aktuální pozice vůči reproduktorům, podobně jako třeba u slavné kompozice Music on a long thin wire Alvina Luciera. Poslech na sluchátka je zde zkrátka naprosto nepatřičný.

Další drama se nachází uprostřed procesu, tedy v okolí momentu, kdy se obě frekvence setkávají. V souvislosti s poslechem Guštarových experimentů se mi zatím vždy vybavil nějaký citát klasického skladatele, tentokrát to byl Vladimírem Holanem znovu proslavený výrok Johanna Sebastiana Bacha: “Disonance jsou tím tvrdší, čím více se blíží hramonii”. Tření dvou blízkých frekvencí o sebe vyvolává takové napětí, že jej nulový okamžik “protnutí” vlastně ani nijak nezklidní a cesta zpět k výchozímu bodu plném chaosu je naplněna různými otázkami, třeba i o podstatě lidského sluchového vnímání.

K tomu nám ostatně nabízejí detailnější návody také další dvě kompozice. V nich plynule prolétne frekvenčním spektrem tón pouze z jednoho generátoru, vždy shora dolů. Flex Nr. 98 lze chápat jako trailer k dalšímu číslu. Proces je stejný, v případě čísla 98 ale proběhne během minuty a v kusu číslo 99 si stejnou cestu můžeme vychutnat po celou jednu hodinu. Pokládá se zde tedy také otázka na téma rozdílu mezi statičností a pohybem. Při poslechu jakéhokoliv krátkého úseku z čísel 97 a 99 se vše jeví neměnné a až díky delšímu soustředění si vnímatel uvědomí neustálý vývoj. Další otázkou potom je, jak náš poslech ovlivňuje audiotechnika, z níž výsledky těchto fyzikálních experimentů posloucháme. Různé převodníky počítačových zvukových karet, přehrávače a aparatury si mohou zvláště s těmi nejvyššími frekvencemi poradit opravdu různě podle svých možností a celkovou nejistotu o tom, co vnímáme, násobí navíc naše čerstvé poznání též nejistých schopností lidského sluchového aparátu.

Například oproti obsahu zmiňované kazety Les funérailles d’un grand homme sourd je poslech těchto zvukových experimentů podstatně náročnější, ale síla jejich sdělení z nich opět činí nezapomenutelné zážitky. Matematické a fyzikální myšlení jsou zde ve výsledku prezentovány jako další lidské smysly, které nelze oklamat tak snadno, jak lze zmátnout třeba sluch.