Před 90 lety patentoval v Německu elektrotechnik a akustik Friedrich Adolf Trautwein elektronkový generátor elektrických kmitů. Necelých deset let poté jej využil při konstrukci monofonního elektronického nástroje zvaného Trautonium. Jeho základem je zvukový generátor produkující signál s pilovým průběhem, který je upravován v sadě filtrů. Výška generovaných tónů se řídí změnou odporu tvořeného odporovým drátem umístěným nad vodorovným kovovým hmatníkem. Hlasitost se ovládá pedálem. Novější verze Trautonia měly hmatník umožňující silou stisku regulovat nasazení, průběh hlasitosti i doznění tónů.
Trautweinův nástroj zaujal Paula Hindemitha, v té době profesora na berlínské universitě. Ten s Trautoniem seznámil své žáky, mezi nimiž byl také Oskar Sala, který se rychle stal virtuózním hráčem a začal s Trautweinem spolupracovat na zdokonalování nástroje. Schopným hráčem byl i Hindemith, který zkomponoval několik kratších skladeb pro tři Trautonia, nazvaných „Des kleinen Elektromusikers Lieblinge“. Skladby zazněly v červnu 1930 na festivalu Neue Musik Berlin 1930 při prvním veřejném předvedení nástroje.
Pro Trautonium vznikly brzy další skladby, Hindemith v roce 1931 zkomponoval Concertino for Trautonium and String Orchestra a Trautonium se začalo objevovat na dalších koncertech.
Po úspěšných koncertech se firma Telefunken, jejíž doutnavky byly použity v nástrojích a která se podílela i na stavbě nástrojů, rozhodla zahájit sériovou výrobu Trautonia určeného pro domácí hraní. Původní zapojení bylo modifikováno, podle návrhu Saly a Trautweina byla nad hmatník přidána kolejnička s několika pohyblivými jazýčky, jejichž stiskem bylo možné zahrát tóny předem nastavené výšky. Odhaduje se, že nástrojů nazývaných Volkstrautonium bylo mezi lety 1933 a 1935 vyrobeno 100 až 300, ale prodalo se jich jen několik. Některé nástroje firma Telefunken rozdala, zbylé byly po čase rozebrány.
Oskar Sala, který se od počátku 30. let věnoval hře na Trautonium i zdokonalování jeho konstrukce, brzy začal upravovat také své vlastní Trautonium a rozšiřovat jeho zvukové možnosti. Přidával další hmatníky, doplňoval přepínače pro transpozici a další obvody.
Zásadním zdokonalením nástroje byla instalace obvodů dovolujícím přidávat ke generovaným tónům až čtyři subharmonické složky. Doplněním dalších filtrů, generátoru šumu a generátoru obálky vzniklo Mixturtrautonium umožňující plynulé nastavení širokého spektra zvukových barev i rychlé přepínání nastavených kombinací.
V roce 1988 postavili Dietmar Rudolph, Hans-Jörg Borowicz a Helmut Zahn z berlínské Fachhochschule der Deutschen Bundespost digitalizovanou verzi Mixturtrautonia. Jejich nástroj používal Oskar Sala až do své smrti.
Svou verzi Mixturtrautonia, na jehož vývoji se Oskar Sala též podílel, vyrábí v současnosti německá firma Doepfer Musik-Elektronik Dietera Doepfera.
Trautonimu se objevilo v hudebním doprovodu mnoha filmů, k nejslavnějším z nich patří horor Alfreda Hitchcocka Ptáci.
Salovo Konzerttrautonium vlastní pařížské muzeum hudebních nástrojů, Mixturtrautonium má ve sbírkách muzeum v Bonnu. Poslední Salovo Trautonium je uloženo v muzeu hudebních nástrojů v Berlíně.
