Beata Hlavenková pianistka, skladatelka, aranžérka a producentka. Narodila se roku 1978 ve Vendryni ve Slezsku. Na klavír začala hrát pod dohledem rodičů. Otec, matematický statistik, jí pomáhal porozumět harmonii a zahrát slyšené. S matkou, ekonomkou, vedli soubor židovských písní Halevaj. Beata byla hudebně aktivní v evangelické komunitě. Studovala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě (obor skladba, 1992−1998), Ježkově konzervatoři (1998−2001) a na University of Massachusetts (M. M. v oboru kompozice, jazzová kompozice a aranžování, 2001−2004). První album s jazzovými kompozicemi Beaty a Patrika Hlavenky S’aight (2004) je spojené s vítězstvím na koncertě S’aight & Vertigo Connection na Montreaux Jazz Festivalu. Její sólová alba jsou Joy for Joel (2009), Theodoros (2013, Anděl v kategorii jazz a blues), Scintilla (2015) a Bethlehem (2017). Je vyhledávanou spoluhráčkou: Projekty s Lenkou Dusilovou a Clarinet Factory Eternal Seekers (2008) a Baromantika (2011 a 2014) byly oceněny Andělem. Byla členkou tria Jaromíra Honzáka Face of the Bass a Beata Trio s kontrabasistou Rastislavem Uríkem a bubeníkem Martinem Novákem. Ke spolupráci ji přizvali Věra Martinová (dvě alba, turné v roce 2006), Yvonne Sanchez, Toxique, Ondřej Konrád, David Dorůžka, Justin Lavash, Katka Šarközi, Ondřej Ruml, v současné době David Sylvian, David Ondříček, Jiří Havelka, Vladivojna La Chia aj. Je autorkou liturgické hudby v Evangelickém kancionálu pro SCEAV. Pro děti vytvořila dvojalbum Pišlické příběhy (2015) autora Filipa Rychlebského. V roce 2011 s Lenkou Dusilovou a Michalem Ratajem natočila hudbu k filmu Roberta Sedláčka Rodina je základ státu. O rok později s Petrem Ostrouchovem spolupracovala na albu Ivy Bittové Zvon (Animal Music, 2012). Její pedagogické působení zahrnuje New York Univerzity v Praze (od roku 2005), VOŠ Jazzovou konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze (2005–2007), JAMU v Brně (2009–2013). Spolu s manželem Patrikem a syny Mathiasem Joelem a Theodorem Elim žije v Černošicích u Prahy.
Na čem právě pracuješ?
Teď jsme měli v loutkovém divadle Bajka v Českém Těšíně premiéru pohádky Sněhová královna. S vedoucím souboru Jakubem Tomoškem se znám dlouho, jako děti jsme zpívali spolu v Třinci v kostelním sboru. Marka Míková napsala scénář a krásné texty. To je pro skládání velmi důležité, když mě texty baví a přijdou mi zpěvné, rytmické a nesoucí emoci, tak to jde rychle a je to krása. Mělo to dobrý ohlas, bylo tam narváno. To představení pracuje s různými druhy loutek. Zuzana Štanclová udělala krásnou scénu. Sněhová královna je kubistická, ostrá, hranatá. Je to pastva pro oko. Je to složitá pohádka. Ale písně jsou veselé, jak si režisérka přála, i když si myslím, že ta moje veselost vždy v sobě nese lehké známky melancholie.
Takže jsi vydala zatím tři desky a pracuješ na čtvrté. Jaká bude?
Jmenuje se Bethlehem a jde o dvanáct upravených koled à la Theodoros s vrstvenými klavíry. Dala jsem mezi koledy čtyři svoje věci s názvy, jejichž počáteční písmena dávají dohromady slovo NOEL. Momentálně editujeme, můj muž dělá mix a sound design a příští týden by to měl masterovat Tony Cousins z Metropolis Studios v Londýně. Je to masterovací guru. Seznámila jsem se s ním, když jsme byli v Metropolis Studios s albem Zvon Ivy Bittové. Tony Cousins pracoval se spoustou fantastických muzikantů. Je zajímavý, že přes něho se moje muzika dostala k Davidu Sylvianovi, se kterým jsem už tři roky v kontaktu. Něco jsem mu dělala na jeho desku, nevím, jestli to dopadne, je to proces. Zná moji muziku, má ji hodně rád a vůbec si píšeme o životě a tak.
Myslíš, že v Čechách se to tak dobře neumí?
Ale jo, umí. Ale ráda posílám své věci dál do světa.
Jaké je tvoje vystupování ve Flow s VerTeDance?
To představení stojí na čtyřech tanečnících a vychází z tai chi jako cvičení, názoru a prvků. Režíroval to Jiří Havelka, který má široký záběr, a tohle tuším pro něho bylo druhé taneční představení. Zná mou hudbu a oslovil mě, abych něco podobného vytvořila pro tanec. Jemu šlo o to, aby to byl tanec s mým koncertem, takže to nebylo tak, že bych muziku odevzdala a ona se tam pouštěla, ale [šlo o to,] abych byla přítomna. Představení je kombinace hudby puštěné a mého hraní s ní. Je to první taneční představení, které jsem dělala. Padesátiminutové flow. Přijdeš z hluku města a světa, který je vystresovaný, labilní, se spoustou informací, a mělo by tě to zavézt do stavu klidnějšího, odpočinkového. Každému ten přechod trvá jinak dlouho a možná ne každý se tam dostane. Jde o to, na co je člověk ochoten přistoupit.
A kde vyjdou ty koledy?
Koledy vyjdou u Petra Ostrouchova na Animal Music. Říkáme tomu one man show, Petr je hudebník, skladatel a právník a Animal Music je jeho jazzový label. Tohle bude tuším 66. deska. Soustředí se na autorské počiny nejvíce zakotvené v moderním jazzu, ale těch přesahových desek už je na labelu velká spousta, třeba Radek Baborák, Jiří Slavík atd. Začalo to tím, že vydal desku Ondřeji Pivcovi, spoluhráči Gregoryho Pottera, ani jednoho není třeba představovat. A to se stalo před deseti lety. Doporučuju projít si katalog Animal Music. Obaly na CD dělá studio Najbrt. Já konkrétně jsem pracovala se Zuzanou Lednickou. Theodoros taky vyšel na vinylu, to za mnou přišel Dan Duradec, který má Minority Records, on vydává vinyly. Nemám moc ráda, když je moje muzika označovaná za jazzovou. Není to správné, protože jazzová muzika je založená na improvizaci, frázování a harmonickém světě a rozhodně něco z toho u mě je, ale tak nějak v zkratce jde asi o nějaký crossover. Mám svobodu spojování melodie a harmonie. Protože tam nemáš omezení. Když vyšla Scintilla úplně na konci roku, tak byla nejdřív nominovaná jako jazz. Další rok byla právě kvůli tomu chybně nominovaná znova, ale jako alternativa, tak jsem se smála, že jsem se konečně vymanila z jazzové kategorie.
A jak to bylo s hitem z Scintilly, skladbou Infancy, hrají to na Rádiu 1?
S písní Infancy jsem měla největší pochybnosti. Je to zvláštní, protože takhle věc baví fakt spoustu lidí a tak můj subjektivní pocit byl mylnej. Je na to i krásný animovaný klip Kateřiny Čuprové, studentky animované tvorby na UTB ve Zlíně.
A co další projekty?
Tak pořád funguje Baromantika. Jednou za čas hrajeme s Lenkou Dusilovou a Dorotou Barovou, takhle ve triu. Pišliky hrajeme jednou za rok v Minoru na Strunách dětem, tam je Ivan Trojan, Milan Cais, Lenka. Když dám všechny ty lidi dohromady, je to velkej svátek. A jinak čím jsem starší, tím víc mám potřebu dělat s lidma, kteří jsou v pohodě, se kterýma si mám co hudebně říct, a musí mě to samozřejmě bavit. Moje heslo je „Uvědomte si, že zbytek vašeho života začíná právě teď.“ Prostě se mi blíží čtyřicítka. Nedávno se mi ozval David Ondříček, že dělá dvoudílný televizní film o hornické tragédii z roku 1961, DUKLA61. Na to se hodně těším, něco už mám v hlavě, něco málo nahraného. Teď ještě dodělávám muziku pro představení Void, které režíruje Veronika Knytlová, zakladatelka VerTeDance. Přemýšlím, co vypustit, abych toho nedělala tolik, nakládám na sebe spoustu aktivit a cílů. Nechci být ve stresu. Možná v tom hraje roli, že jsem prvorozená, výkon rovná se láska, obdiv. Zásadní roli hraje strach něco pustit, protože se bojíme, že se zboří svět. Sami si tak klademe na sebe velkou zodpovědnost. Ale učím se, že když něco pustím, že přijde ještě něco lepšího a musím říct, že se to začíná dít.
A co Rodina je základ státu a další filmy?
Tam jsem toho dělala málo. Byla to hezká zkušenost, ale osamocená, takový výkřik. Něco jsme nahráli s Eternal Seekers. Dvorním skladatelem Roberta Sedláčka je Michal Rataj. Před rokem jsem doprovázela živě film s Marlene Dietrich z roku 1927 Café Elektric. Muzika byla připravena a hrána živě v kombinaci se spouštěním přichystaných ploch. Tam jsem se třeba seznámila s Ondřejem Trojanem, kdy dodělával Lichožrouty a opravdu velmi nepatrně jsem přispěla.
Jaká byla spolupráce s Nory a Slováky a na dalších podobných projektech?
Grant na norskou spolupráci fungoval dva a půl roku, díky tomu jsem měla jedenáct koncertů s norskými muzikanty. Zatím spolupráce skončila, ale jsme domluveni, že budeme pokračovat. Slovenský projekt OOO spí, protože jsem dodělávala grant, ale mám nahraných dvanáct písniček. Seznámila jsem se s dokumentaristkou a herečkou Petrou Nesvačilovou, co udělala Zákon Helena, byla na Scintille a zná moje věci a oslovila mě, abych s ní spolupracovala. Někdy komunikace mezi ženami může být složitější, ale zároveň Petra je mi hrozně sympatická, protože je pracovitá, inteligentní a dělá strašně zajímavé věci. Takže to je spolupráce, na kterou se fakt těším. Je tam silný vzájemný respekt. Taky chci začít víc pracovat s poezií, to mě vždycky zajímalo, zhudebňovat napsaný věci. Třeba před třemi týdny se mi podařilo zhudebnit jednoho Bohuslava Reynka, Husy v mlze, a mám pocit, že se to povedlo.
Tisíce talentovaných děvčat studuje hudbu a pak většinou někam zmizí. Proč myslíš, že to je?
Myslíš aktivních muzikantek? Takhle jsem si tu otázku nikdy nepoložila, ten poměr. Myslím, že u žen může velkou roli hrát strach z exhibice, protože potřebuješ dost odvahy. To je pro ženu těžší, protože když vyleze na pódium, tak to není jen, že bude dobře hrát, ale hned ji kdekdo hodnotí, jak se chová, jestli je dost hubená, dost hezká. Třeba zpěvačka, že by měla být hezká a hubená, co to je? Taky, primárně se pohybuješ v mužském světě. Já se v něm pohybuju ráda, ale postavení ženy je specifické, vždyť to není ani sto let, kdy jsme mohly začít volit. První vysokoškolsky vystudovaná profesorka byla Maria Montessori a my v České republice nejsme schopni po těch sto letech mít ani deset Montessori škol, to je hrozné. Postavení žen se posouvá pomalu, všeobecně řečeno. Pro spoustu lidí pořád jaksi panuje názor, že by měla být žena doma. Pokud ona chce, tak je to fantastické, ale musí tady být ta volba. Já jsem se musela hodně rekvalifikovat i „technicky“, začít pracovat třeba s Logicem apod. Baví mě to hodně. Na druhou stranu v dnešní době musí být muzikant opravdu všestrannější. Můj muž je skvělý, když vidí, že jsem se někam zase v tomhle směru posunula, tak mi dávkuje další informace. Já se od něho učím. Určitě to souvisí s podporou blízkých, s tím, že mi ani máma, ani táta, ani můj muž nikdy neřekli „to nezvládneš“. Naopak můj muž mě vždycky podporoval. Když jsme se odstěhovali z Třince, to je konec světa, hornický, železářský kraj, ze kterého vzešlo tolik muzikantů, tak mi říkal, neboj, budeš makat a budeš hrát s nejlepšími jazzmeny, seznámíš se s lidmi. Měla jsem štěstí na lidi, kteří mě podporovali, protože mi neřekli, že žena má být doma, vařit a starat se o děti jaksi primárně. Samozřejmě si neumím představit, že bych děti neměla. Díky nim jsem totiž tam, kde jsem. Snažím se, aby měly dost podnětů nejen pro mentální rozvoj, třeba už jen výběrem „školy“. Teď jsme řešili s dětmi v autě, co jsem slyšela na konferenci o kritickém myšlení, což je fakt, že za osm let už 45 procent zaměstnání, co dneska máme, nebude fungovat. Umělá inteligence přebírá víc a víc pozic, a vy musíte mít kritické myšlení, musíte být zdatní v sociální komunikaci, musíte mít všeobecný přehled, abyste si našli práci, kterou budete dělat. A můj starší syn řekl, ale muzikanti budou vždycky potřeba, protože to nemůže být robot a začal představovat operního robota. Takže ta myšlenka je, že je důležité mít podporu, že to můžete dělat. Ještě jako věřící člověk, jako křesťanka, v Bibli je to podobenství o darech, o hřivnách, že když něco máš, tak to nemůžeš jen tak zakopat, a čekat, že to pak vrátíš, ale musíš to zúročit. To je pro mě zajímavá motivace. Říkám synům, že se živím tím, co mě hrozně baví a že bych jim přála, aby taky našli něco takového. Může se stát, že nebudu mít dost peněz, to známe my všichni muzikanti, ale pořád mi to za to stojí to dělat. Spousta lidí nechápe, proč dělám muziku, říkají, vždyť to musí být hrozně těžké, když jsi na volné noze a nevíš, co bude za půl roku. Ano, je to těžké, ale je to dobrodružství. Tam nedojde nikdy k žádnému stereotypu a to je přece ono!
Myslíš, že existuje nějaká esenciální ženská kvalita v kreativitě nebo myslíš, že kreativita je androgynní, že nemá pohlaví?
Těžká otázka. Já bych to nedělila, kreativita je jedna, podle mě jde z jednoho zdroje, jak já tomu věřím. Pak ten výsledek odráží, jestli to prošlo mužským, nebo ženským cítěním světa. Něco tam je. Já jsem vždycky nerada slyšela, když někdo říkal, no ty hraješ jak nějakej chlap. To jim mám chuť dát do zubů. Chápeš, Imogen Heap umí dělat písničky a programuje, a někdo o ní řekne, že je jako chlap! Můj muž se vždycky směje a říká těmhle chytrolínům − Beata by ti teda dala. Třeba David Ondříček mi říkal, já znám tvoji muziku, a mě zajímalo k tomuhle filmu s drsnou tématikou dát ženský, jemnější pohled. Já to tak úplně nevnímám, nevím, nerozlišuju to, možná, že to neslyším, možná, že to nechci slyšet, protože znám spoustu chlapských skladatelů, kteří píšou niternou, emocionální muziku, nechci to porovnávat, ale já to úplně takhle nerozlišuju.
Jasně, jsou tu ti jemní oceánští kluci a pak jsou i testosteronoví metalisti.
Ale to mají ženské taky, záleží na tom, jak se otevřeš. Kolik chceš vyjít ven s nějakou niternou, totálně intimní zpovědí. Já myslím, že nezáleží na tom, jestli je to muž nebo žena, zaleží na otevřenosti a na tom, jak se chceš prezentovat. Nedělím to.
Genderové teorie říkají, že se ženský a mužský kreativní svět v mnohém prolínají, ale pak je tam jakási „divoká zóna“, která je specificky ženská nebo mužská. Takže žena má psát svým tělem, mateřským mlékem, to je to obohacení kultury, mapovat tu divokou zónu, aby jen nekopírovaly. Souhlasíš?
S tím tělem? Tak to je, abys naslouchala sám sobě, není to vymezování se proti mužskému pohlaví. Hm, mateřským mlékem. Všeobecně mateřství změní ženy zcela zásadně. U mě to bylo prakticky tak, že když jsem začala mít děti, napřed první a pak druhé, tak jsem začala být rychlejší, odfiltrovávám zbytečnosti, tedy bohužel pořád jen do určité míry a pak se zase soustředím na svoje věci. Nemůžu být sobecká, protože už nežiju sama pro sebe. Takže už jen tou praktičností to žena musí filtrovat. Nejde se zavřít do studia a tam měsíce pracovat na dvou písničkách, když máš malý děti. To prostě nejde. Ta emoce je. Možná se zcitliví. Ale jsou muzikantky, které nikdy nebyly matky a jsou skvělé, evidentně to s tím úplně nesouvisí. Jak čtu nejenom sebepoznávací knihy, ale i knihy o vztazích, tak si myslím, že název slavné knihy Johna Graye Muži jsou z Marsu, ženy jsou z Venuše, je přesný. Popisuje detailně sto padesát různých situací, kdy si žena něco myslí a muž myslí. Tam teda rozdíl ve vnímání je a možná se dá aplikovat na vnímání hudby.
Myslíš, že by ženy měly vědomě usilovat o vytváření hudby, která je odlišná od mužské tvorby?
Ne. Posloucháš sama sebe a neřešíš, co si o tom kdo bude myslet. Nechceš se porovnávat. Zároveň se vzděláváš, protože žijeme v historickém a kulturním kontextu, kde platí nějaká pravidla, a je dobré je znát, stejně jako když chceš psát, tak se musíš naučit písmenka a skládat věty tak, aby dávaly smysl. Ale pak je to nad tím. To je technika, kterou bychom měli mít, řemeslo, ale pak bychom se měli řídit vlastním vkusem, intuicí a jít si za svým cílem. A to není nutně, že se musím vymaňovat, já mohu být ta nejcitlivější matka a rezonuje ve mně třeba heavy metal. Možná tomu nerozumím, ale někdo to tak může mít.
Ale já myslím třeba jazz, vždycky byly zpěvačky, ale na začátku nebylo moc instrumentalistek. Přebíráš jazzový způsob hraní, nebo tam dáváš něco svého, ženského?
No to asi ne, byly tam zpěvačky jako okrasa kapely, tam můžou být různé věci. Když jsem se učila ty řemeslné věci, tak jsem se učila většinou od mužů, protože žen v té historii není tolik. Nešlo si vyzobávat jenom ženy, učila jsem se od vzorů, od Milese Davise nebo Johna Coltranea. Ano, je tam Alice Coltrane, možná právě to se mi to líbí. Líbila se mi Maria Schneider, big bandová skladatelka, která mimo jiné vyhrála Grammy. Dělala s Davidem Bowiem písničku Sue, která vyšla na desce Blackstar, zaranžovala ji pro svůj Maria Schneider Orchestra. To je pro mě opravdu paní skladatelka. My jsme se viděly před pár lety v Praze a měly jsme čas o věcech trochu mluvit. Je to skvělá ženská, která se mnou rezonuje. To může být určitá jemnost. Ona hodně vstřebala z jazzového jazyka, jedna z jejích prvních aktivit bylo přepisování not Gila Evanse. Je otevřená, není tam taková rigidnost, jako že dělám jazz, a tak by to mělo být tak a tak, ona ty hranice přestoupila, něco si vzala z evropské hudební tradice, inspiruje se cestováním po Jižní Americe atd. Je víc otevřená a to mně vyhovuje. Takže záměrně se vymanit nejde. Co je to mužská muzika? Já nevím, jak to popsat, když někdo terapeuticky zpívá o matce jako Sufjan Stevens a pak je tu Marilyn Manson. To nesouvisí.
Jak ovlivňuje spiritualita tvoji kreativní práci? Je „já někdo jiný“, jak říká Rimbaud, prochází tebou tvůrčí proud odjinud?
Já bych si přála, aby to tak bylo, ale vědomě nejsem schopna to ovlivňovat. Nevím jak to je. Když tvořím, není to tak, že se pomodlím, než jdu hrát. Tak to nemám. Já to vnímám tak, že veškerá muzika je už stvořená a my ji jen objevujeme, jen ji vyzobáváme a snažíme se, díky vzdělání a řemeslu a vkusu, si ji vytvářet podle sebe. Když uvážíš, že žijeme ve dvanáctitónovém systému, „konsonantním“ světě, a že z tohoto malého množství tónů jsme schopni vytvořit tolik muziky, mně to přijde geniální, z mikrokosmu udělat makrokosmos. Mě to ovlivňuje tak, že když hledám témata, když vytvářím desky, tak je pro mě důležité nějaké sjednocující témata. Takže Theodoros, boží dar, co je boží dar, život, ten se z něčeho skládá, měsíce, roky, tak jsem si vybrala měsíce. To je pro mě program, který není konkrétní, je to spíš abstraktní pojetí nějakého faktu, je to něco, čemu věřím a s čím se snažím pracovat, aby mě to mohlo ovlivňovat v muzice. Scintilla je latinsky jiskra. Inspiraci jsem našla v knize, kterou napsal Thomas More. Já pocházím z církve ze Slezska, kde bylo důležité mluvit konkrétně o věcech, třeba když zpíváš písničku, tak by se tam mělo objevit slovo Ježíš Kristus nebo Bůh. Já jsem si to pojala po svém, že můžu říkat, že věřím v trojjediného Boha, to je pro mě silné téma, ale nechci úplně konkrétně. Neverbální muzika na to může ukazovat taky, aniž by a priori věci pojmenovávala. Nové album Bethlehem je teda konkrétní dost.
A ty jsi napsala mši?
V evangelické církvi se tomu říká liturgie. Myslím, že se moc nehraje. Napsala jsem ji už dávno, nejspíš bych ji teď udělala jinak. A taky ne vždy je vůle zajeté věci nějak měnit, pokud k tomu není pádný důvod, že?
Jakého svého textu si ceníš nejvíc a proč? Myslím texty, které používáš? Jakou výhodu mají instrumentální skladby?
Texty jsem napsala asi dva. Teď žiju tím, že myslím na ten Reynkův text o husách, kde je refrén: jdou, nic s sebou nevezmou si. To je pro mě silný téma, i díky ztrátě tatínka, to je pro mě nejsilnější text z písniček, co se mi povedly napsat v poslední době. Ta písnička vznikla během dvaceti minut, což se nestává často. Ale když mě text takhle uchvátí, tak to jde ze mě strašně rychle.
Jaké máš oblíbené muzikantky nebo ženské vzory vůbec?
Z muzikantek je to Maria Schneider a Joni Mitchell, ty miluju, Joni úplně nejvíc. Imogen Heap, Ingrid Jensen, Julia Wolfe. Teď mě nadchla Katarína Malíková.
A co spolupráce s Ivou Bittovou? Na youtube jsem našla video vás dvou na festivalu Cool v plotě? A další spolupráce?
Ano, jednou jsme hrály po sobě a řekly jsme, pojďme si spolu zahrát. Iva má strašně moc aktivit po celém světě. Těch spoluprácí taky nemůže být příliš. Třeba s Monikou Načevou jsme se setkaly před rokem na čaji u naší kamarádky malířky Marcelky Burdové, a ona říkala, vy spolu musíte něco udělat. Každý má tolik aktivit a Monika už pracovala na nové desce. Ale myslíme na sebe. Na spolupráci s ní se těším. Vladivojně jsem nahrávala klavír do její hudby v seriálu Až po uši a do filmu 8 hlav šílenství. Teď mě oslovila, abych s nimi vystoupila na křtu desky 8 hlav šílenství v La Fabrice, tak tam budu hrát tři písničky. Musím si to ale přetvořit podle sebe.
Jde prorazit v zahraničí? Svou první autorskou desku Joy for Joel jsi nahrála v Americe, distribuovalo se to tam taky?
Vydala jsem to v Čechách, jen jsem to v Americe nahrála. Já nemám se zahraničím nějaké zásadní zkušenosti, kromě občasných koncertů, recenzích na má alba v různých zemích, nějakých mezinárodních kontaktů atd. Tohle prostě za tebe někdo musí dělat a já takového člověka pořád hledám.
A jak probíhala norská spolupráce a co ještě dalšího jsi zažila v zahraničí?
Byla jsem v Norsku díky norským fondům. Přes Český centra jsem před rokem hrála na krásném festivalu v Irsku, v Corku, v narvaném kostele na krásný klavír. To byl hodně silný koncert. Tam snad pojedu zase, jsme v kontaktu. Díky vinylu Theodoros vyšly venku krásné recenze. Ale zatím na svět nemám páky, je to strašně těžký.
Ale Iva Bittová to dokázala, ne?
Ano. Zahrála si s Kronos Quartetem, to je top unikátní kvartet. Když byla v USA na rezidenci, spolupracovala s Evanem Ziporinem z Bang on a Can a už mají spolu trio, se kterým koncertují. Natočila sólo desku pro ECM. Třeba David Sylvian mi řekl, že je důležité být v dnešní době na zajímavých místech, kde se toho dost děje. No, já se teď s dětma asi nebudu někam stěhovat, ale nějak věřím, že ty věci přijdou, aniž bych musela být nějak zásadně frustrovaná a i z četnosti mých koncertů u nás. Těch spoluprací se začíná objevovat víc a samozřejmě nemůžu jen tak čekat se založenýma rukama, to úplně není v mé nátuře.
A jak jste se seznámili s Davidem Sylvianem?
Napsal mi Cousins, že mu Sylvian odešel s Theodorem, že tu desku nevrátil. Napsala jsem Sylvianovi, jestli by něco nahrál na Scintille, a on mi napsal, že zrovna nezpívá, že nemůže nahrávat. Ale po půl roce komunikace se mě ptal, jestli bych pro změnu neudělal něco s nějakým nápadem, které mi pak poslal. Uvidíme.
Některé muzikantky, hlavně z rockové oblasti, si stěžují, že na ně kluci pokřikují „ukaž kozy“, osahávají je, nebo je jinak zlobí. Předpokládám, že v jazzu se to neděje… nebo přece jen něco?
To spíš znám z fesťáků z dřívějška s Lenkou. Je to určitý typ hudby, který má určitý typ publika. Už se mi nestává, co se mi stávalo, když mi bylo dvacet. To jsem přišla na nějakou jam session a tenkrát nebylo obvyklé, aby se do nich zapojovala holka. Kluci říkali, ty tam jdeš hrát?, nebo, jó, vona umí hrát! Nebo že zvukařovi vysvětluješ, jaký frekvence tak zhruba máš a zvukař je zvědavej, jestli si umíš zapojit šňůru do kláves. Já to nechci posuzovat, ale v lehce vzdělanějším publiku se to prostě neděje.
Zlepšila se situace žen? Nebo byla vždycky dobrá?
Před třinácti lety jsem se vrátila z Ameriky a v té době tady nebylo moc jazzových kapel. Ta scéna se strašně zlepšila, to vnímám jako velký progres. Jsou tady muzikantky. Jsou tady skvělé instrumentalistky, jako trumpetistka Štěpánka Balcarová, aranžérka a dirigentka, není jich tolik, ale ty holky mají víc prostoru a podporují se navzájem. Změnilo se to všeobecně na scéně, má vyšší úroveň. Vždycky, když se zvětší konkurence, tak se zlepší kvalita. Věřím, že tam je přímá úměra. Nedávno jsem četla zprávy aktivistek, že není jasné, proč žena na stejné pozici má míň peněz. To mě dráždí a vytáčí, že je to pořád možný, tak nevím, jestli se to tolik zlepšilo. V umění asi jo, ale všeobecně v byznysu a managementu asi ještě ne dostatečně.
Všechny ty strategie pomalu fungují, rodičovská dovolená, domácí násilí jako vážné téma, komise OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen postupně posouvá věci dál…
Včera na konferenci byla Lenka Bradáčová, nejvyšší státní zástupkyně, ženy jsou i na nejvyšších pozicích, jako šéfka Googlu atd. To se děje a jsem za to děsně ráda. Můj táta vždycky po volbách při sestavování vlády říkal, jak to, že tam není aspoň polovina žen. Ty pozice pro ženu nejsou jednoduché, možná po tom netouží, ale mělo by to být víc vyrovnané, protože žena má úplně jiný vhled do situace, je víc intuitivní, víc rozumí podprahovým jednáním, emocím, když se něco řeší. Já to vidím doma. Můj muž je z úplně jiné planety, když já intuitivně cítím nějakou nevyslovenou emoci, tak on to třeba nevnímá. Ale tohle je realita, jsme z jiného těsta, skupina A a B, a věřím, že když se tyhle síly a rozdílné talenty dobře vyrovnají a srovnají, tak by to byl ráj na zemi. Ale to nikdy nebude.
Katka Šarközi byla snad první naše zvukařka…
Ano, jsou pozice, kde žena nebyla viděna a je to neobvyklé, jako zvukařka. To má Arnošt Goldflam v jedné pohádce, když říká hasičky, zdravotní bratři atd. a jmenuje všechna zaměstnání, co jsme zvyklí genderově rozdělovat, tak on to říká naopak. Furt se to zlepšuje. Vždycky říkám, když vidím svět kolem, i historicky, že mám velké štěstí na to, kde žiju a na dobu, ve které žiju. Protože jen pár let zpátky bych nedělala muziku a seděla bych doma. To vůbec nevím, jak bych s takovým přetlakem mohla žít anebo že bych tohle v sobě vůbec neobjevila? To je totiž taky možné. Proto je důležité ty podněty dětem dávat. Takže já jsem za to hrozně vděčná, a věřím, že to bude lepší a ne horší.