Milý deníčku (V tyto dny VIII)

  
17

12.6.

Před pár dny jsem natrhal bezový květ. Část jsem nasušil, ale většinu jsem použil k výrobě sifolinu, bublinkového vína. Když demižonem pohnu, kysličníh uhličitý se uvolní a nažloutlý obsah zašumí a zavoní. Víno brzy stáhnu, zazátkuji a na čas, než je vypijeme, uložím do studena.  Za celý den jsem téměř nic neudělal, jen chodil od ničeho k ničemu bez zjevného sluchového zážitku.

 

13.6.

Rozpálená kamenná dlažba u nás na dvorku a klid k uzoufání mne vede do vzpomínek na léto trávené na Nýtku nebo na velké zahradě s naším domem, kde jsem prožíval dětství a mládí. A když jsem jsem se dnes v poledne vracel z Dubové s Annou přes Melč domů, odbočil jsem na Staré Těchanovice a opět mne ta nápadně nenápadná vesnice bez zvuků naplnila letní melancholií a jitřila mi smysly. Skoro o půlnoci začala bouřka i rychlý, prudký a hlasitý déšť. Zvuk hromu byl táhlý a klidný a to už déšť jen šuměl.

 

15.6.

Přišlo ochlazení, obloha se zatáhla, ale jinak vše zůstalo při starém, tvary, zvuky i barvy, jen atmosféra dne se vyměnila. Tak stejné, a tak jiné.

 

 

19.6.

Poslední předprázdninový koncert v ostravském Domě umění začal neobvykle. Bertrand Gaugeut , který měl koncert začít, mi ohlásil zmeškání vlakového spoje a Antez, u něhož jsem teď předpokládal, že bude hrát první, v Ostravě stále nebyl a dorazil až ke konci Bertrandovy saxofonové hry. Ta už začala o hodinu později. Navzdory stresu z pozdního příjezdu předvedl Bertrand soustředěnou hru. Pracoval s proudem vzduchu, který různě protahoval svým nástrojem. Ze vzduchu vznikaly tóny a zvuky, vibrovaly a zanikaly. Přestože využil své různé způsoby hry, tvoření tónů, vedení vzduchu apod., nejednalo se o předvádění původní techniky, ale jen o důslednou organizaci zvuků, ticha, vznikání, ztrácení, napětí a uvolnění.  Bertrand patří k těm několika vzácným hráčům, kteří se nebojí hledat jiné, rozšířené možnosti hry na klasické dechové nástroje jako jsou např. Martin Küchen, Franz Hautzinger, Xavier Charles, Petr Vrba a několik málo dalších.  Antez hudebně-zvukovým přístupem, vizáží i pohyby připomínal nejvíce  šamana, zaříkávače, přírodního léčitele, ale bez nepříjemného newageovského oparu. Antez se svým projektem žije, jezdí a hraje po světě už několik let. Přesto se mu daří nekultivovat své způsoby, škála jeho možností se rozšířila a zvuk zůstává minimálně stejně surový jako zpočátku. Tam, kde byl Bertrand obrácen do sebe, tam byl Antez v tom dobrém slova smyslu divadelní, manifestační,  tam měl snahu co nejvíce komunikovat, obracel se ven od sebe k druhým, a přitom nebyl prvoplánový, podvodně zábavný. Jeho zvuky spojovaly lidskou i přírodní úroveň, život vezdejší i ten vesmírný. Jen ke škodě konečného dojmu bylo, že neskončil svou performance  o nějakých deset minut dřív. 

O půlnoci se vracím z „muzejní noci“ sám domů. Tyršovou ulicí do kopce vedu kolo vedle sebe, voní lípy lemující ulici, občas slyším zvuk projiždějícího auta. Pár týdnů už myslím na to, kdy začnou kvést. Pozoruji lípy taky z terasy tátova bytu a vzpomínám jak jsme na ni ne tak dávno všichni v hovoru sedávali.

„Hlavní je najít vhodný dotační titul, abychom uskutečnili svůj záměr“, říká už později paní v televizi. 

 

 

21.6.

Zataženo, prší, zima. Anna pustila pračku…

Na chvíli jsem byl na zahradě, vyštípal jsem rajčata, aby se nevysilovala bočními odnožemi a volné přivázal k tyči.  Od sousedů jsem slyšel dospělé hlasy těch, kteří hráli nějakou hru a podle jejich barvy a intonace je to zřetelně bavilo.

 

22.6.

Déšť se dnes střídal se slunkem, černé mraky s modrou oblohou. Ráno se kolem domu pohybovaly těžké stroje, později byl již poměrně klid a  uskutečňovaly se zvuky běžně slyšené, v obvyklých konstelacích, barvách, výškách i délkách.

Je devět minut po dvaadvacáté hodině, venku štěká pes a já se chystám ke spaní. Chvíli budu v posteli poslouchat zvuky blížící se noci a pak se pokusím usnout.

 

28.6.

Je zataženo, prší a je chladněji, než by mohlo být. Eva snídá a křupe při tom nějaký zdravý chléb. Kylešovické zvony přes zavřená okna sotva slyším. Jinak nic nenasvědčuje tomu, že začíná neděle. Za chvíli odjedeme s Evou do Ivančic pro dvě desítky starých keramických krytů na chřest. Představuji si, že když je dovezu odpoledne domů, poklepem všechny vyzkouším, jaký zvuk vydají.

 

30.6.

Pršelo, ale teplo je pořád. Noc. Vzduch voní po hlíně, trávě, asfaltu a květinách dohromady, zvláštní samostatná vůně. Nemohu se jí dodechnout. Téměř k zešílení. Naše kočka chodí po římse, z ložnice na balkon a do noci, k měsíci, který je v úplňku. Je  chvíle téměř bez slyšitelných zvuků. Jdu to prožívat do postele, než si dám do uší špunty, abych ráno zaspal nemilosrdně časné vstávání Evy.

 

10.7.

Včera mi PPL přivezla dvě velké keramické nádoby, zeláky, na výrobu kvašeného zelí zabalené v papírových krabicích stažených polypropylenovou fólií. Jedna z nich tlumeně ale neúprosně štěrká.

 

11.7.

Sobota poledne. Venku otravně hrčí sekačka na trávu, radio v kuchyni hraje nějakou rychlejší dějovou symfonickou hudbu a Eva vaří. To znamená že k sekačce a radiu se přidávají zvuky míchání, cinkot nádobí a příborů, otevírání ledničky, manželčiny kroky, solení, pokládání různých předmětů na stůl, do dřezu, otevírání skříní a řadu dalších různě obtížně ztotožnitelných zvuků v překvapivě rychlém sledu za sebou.                                                           

 

12.7.

Neděle večer. Den se zklidnil – atmosféra i všechny zvuky. Rorýsi pořádají své večerní hvizdavé nájezdy, oblétavají dům kolem dokola s  neuvěřitelnou rychlostí a energií. Pak zničehonic zmizí. Každý zvuk je teď zřetelně slyšet zvlášť.

 

14.7.

Vstával jsem před čtvrtou hodinou za úplného ticha. Je 6.15 a na dvoře startují auta, na zahradě zpívají ptáci a město hučí a občas rachotí. Obloha je olověná, fouká vítr, je chladno. V 9.13 se toho mmnoho nemění, jen ve zvucích je slyšet, že den už běží. Ve 12.06 slyším zvenku hlavně vítr, ptáky a občas zdálky dopravu. V 15.21 poprchává, v 22.15 neslyším už téměř žádné zvuky…