Milý deníčku

Sedím jen tak pozdě večer. Jsem rád, že jen tak sedím a nic neslyším.

Zívání je vůbec zajímavý děj.

Dušek v kině pro 500 lidí má už tři týdny vyprodáno.

Závěr s jedním metronomem odbíjejícím čas svým nesmlouvavým tik tak všichni poslouchali bez pohnutí, s dechem téměř zadrženým.

Štěká pes. Půjdu si na chvíli lehnout. Z balkónu voní marihuana.

...míchání, cinkot nádobí a příborů, otevírání ledničky, manželčiny kroky, solení, pokládání různých předmětů na stůl, do dřezu...

Dcera Anna včera několikrát za sebou vyslovila s důrazem na rytmus slova: „patnáctého pátý dvatisíce patnáct“.

Nervózně trhavý let každého komára je  součástí vyššího celku.

Dvířka kamen se zachvějí nebo i otřesou a nahromaděné plyny začnou znovu hořet, oheň se vznáší v prostoru jako oblak...  Ale zdá se mi, že dnes více prdím.

Eva je nemocná a leží  už týden v posteli. V pokoji, v němž jsme jindy často spolu, teď její hlas chybí.