MMM Quartet: Live at the Metz´ Arsenal

  

MMM Quartet: Live at the Metz´ Arsenal

Leo Records (www.leorecords.com)

 

Zkratka v názvu kvartetu má údajně dvojí vysvětlení – jednak to může být Ma Ma Mia nebo MillsMusicMafia. To první by mohlo být označením reakce posluchačů, kteří nejsou na podobný druh improvizace zvyklí, to druhé pak jasně odkazuje na to, že jádro této superskupiny vzniklo z profesorů americké prestižní hudební školy Mills College v Oaklandu v Kalifornii. Iniciátorkou celého projektu byla první dáma francouzského kontrabasu Joelle Léandre, která nejdříve oslovila pianistu a elektronika Alvina Currana, jenž má mimo jiné zkušenosti s veledlouhými minimalistickými skladbami, a kytaristu Freda Frithe, jehož záběr skutečně nezná mezí, a s nimi přenesla neopakovatelný svobomyslný duch Mills College na evropské koncerty. Pak ji ale napadlo, že by se vše dalo ještě něčím okořenit, a tak přizvala navíc německého saxofonistu Urse Leimgrubera, který má vzácný dar dodat jakémukoliv seskupení ty správné ornamenty. Výsledek jejich společného souznění byl zaznamenán na koncertu v lotrinském Metzu, městě k podobným eskapádám jako stvořeném. Album tvoří dvě části –  více než třičtvrtěhodinová koláž, kde se snoubí jazz s novou hudbou a kompoziční um se svobodnou improvizací a ještě mnoha dalšími, leckdy těžko pojmenovatelnými a identifikovatelnými ingrediencemi, a téměř sedmiminutová coda, či spíše přídavek pro jásající publikum.

MMM nepotřebují ke svému vyjádření slova a jejich opus nemá ani žádné jméno, přesto má jakýsi literární či spíše až dramatický charakter, kde se od expozice dostáváme přes kolizi a krizi ve zhruba pětadvacáté minutě k bouřlivé katastrofě, která se postupně rozvolňuje do výsledné mnohavrstevné katarze. Jsou tu momenty ladu i neladu, zneklidňující i povznášející, hravé i živelně filozofující. Každopádně to není okázalá přehlídka brilantních instrumentálních výkonů, ale naopak ponoření do samé prapodstaty hudby, která nepotřebuje žádná pravidla, ale především cit, vzájemné porozumění a touhu pronikat za hranice vědomí i podvědomí, a přesto je schopna oslovit. Ostatně hudební kritik Stuart Broomer třefně v bookletu připomíná, že přesně tohle je ten druh hudby, kde při opakovaném poslechu stále nacházíte a slyšíte něco nového. Možná to zdánlivě zní jako fráze. V tomto případě to ale není fráze ani náhodou.