Přednedávnem jsem zde recenzoval knihu The Aesthetic Of Our Anger; Anarcho-Punk, Politics and Music pocházející z prostředí aktuálních britských subkulturních studií. Ovšem ani domácí badatelé na tomto výzkumném poli nezahálí, navíc se konečně daří tento společenský fenomén posunout i do širších souvislostí, a to jak při sledování soudobých hudebních trendů, tak i v rámci výzkumu dějin pozdního státního socialismu a následné ekonomické a společenské transformace. Přesně na tento kontext se zaměřuje nová kniha Ondřeje Daniela Násilím proti „novému biedermeieru“, která má ambice přinést nové shrnující poznatky především o polistopadových subkulturách či aktivistech a snaží se k nim nalézt i nová interpretační východiska.
Základním východiskem knihy je pojem „nový biedermeier“, označující jednak období posledních let pozdního státního socialismu a raného post-socialismu (chápané jako tzv. Dlouhé trvání dle Fernanda Braudela), ale především diskurz „konformismu a privatizace veřejného života ve společenské sféře“, který spojoval většinovou společnost po celou tuto dobu bez ohledu na změnu vládnoucího režimu a ideologie. Subkultury jsou pak nahlíženy prizmatem násilí, díky němuž měly ambice tento konformismus narušovat. Takto Daniel navazuje na samotné kořeny výzkumu problematiky, tedy na Chicagskou školu chápající subkultury jakožto projev delikvence a sociálního vyloučení, ale především na interpretace tzv. Birminghamské školy, která tyto životní styly až romantizovala jako symbolický odpor proti vládnoucí kultuře mj. na bázi generační revolty. Konzumní styl života některých subkultur ovšem mohl snadno splynout s hodnotami neoliberálního kapitalismu přes veškerou revoltu navenek. V tomto tedy Daniel navazuje i na post-subkulturní směr, přičemž používá analytický obrat „autonomie od politiky“. Subkultury každopádně znamenají svým způsobem diskurzivní prostor mimo étos „vítězů a poražených“ ekonomické a společenské transformace.
Daniel podrobuje analýze nejprve black metal, přičemž vychází z morální paniky způsobené článkem Kult násilí a smrti. Proč? Ladislava Urbana, jenž vyšel v Rudém Právu na sklonku socialismu. Tento štvavý pamflet měl sice za následek omezení činnosti kapele Törr, o jejímž koncertě pojednával, ovšem nikterak výrazně nezměnil pozici tehdejší metalové subkultury, jež se svým způsobem vyhnula větším problémům se socialistickými autoritami. První import satanismu do Čech v podání Jiřího „Big Bosse“ Valtera pak Ondřej Daniel dokonce interpretuje jako svým způsobem jdoucí ruku v ruce s ideologií transformace, resp. S étosem individualismu a úspěchu (kdo je úspěšný, je dle Big Bosse satanistou). Black metal tak – kromě některých otevřeně neonacistických kapel, jež postupně v 90. letech vznikaly inspirovány většinou zahraničním děním – mohl narušovat nový biedermeier pouze provokativní estetikou. Nedávno medializovaný zákaz koncertu Törr a Root (Big Boss) ve Valašských Kloboukách kvůli šíření satanismu se už do Danielovy knihy nevešel, ovšem je otázka, jestli tento akt neudělal oběma vyhasínajícím kapelám spíše reklamu.
Jinak je to s fotbalovými chuligány, ti přetrvali jako násilný element socialistické i kapitalistické společnosti, třebaže největší vlny morální paniky mají již nejspíš za sebou. V tomto ohledu je zajímavé, že Daniel řadí do analýzy subkultur a většinové společnosti i taneční zábavy, z nichž ovšem mělo „násilí v postsocialismu… jako mávnutím kouzelného proutku zmizet“. Mezi řádky tato dvě prostředí ve vyprávění přetrvávají (i dle mé zkušenosti) jako častá dějiště konfliktů a bitek. Zde bych považoval za důležité doplnit, že v diskurzu alternativní scény za pozdního státního socialismu se taneční zábavy interpretovaly jako ten pravý násilný prostor ve společnosti, třebaže vytěsněný. Jejich násilnou podstatu ovšem za normalizace zastínili rasističtí skinheads na jedné straně a hardcore/anarcho-punkeři na straně druhé. Otevřené politické konotace těchto dvou subkultur jsou dle Daniela asi nejviditelnějším atakem nového biedermeieru, i když skinheadi svým způsobem poskytovali alibi většinové společnosti, jejíž rasismus též nelze bagatelizovat. Narušování klidu pro transformaci se možná nejlépe zkoumá skrz represe, k čemuž se Daniel vrací při interpretování policejního zásahu v žižkovském punkovém klubu Propast, který již pomalu upadá v zapomnění, třebaže intenzitou a de facto vylhanou záminkou (údajně drogy, ty se ale na místě nenašly) se jednalo o nejviditelnější útok na hudební subkultury po pádu socialismu. Morální panika spojovaná a konzumací drog se v té době každopádně stala oblíbenou záminkou k represím, i když například rave parties, jež se na sklonku 90. let těšily masové oblibě a konzumace drog během nich nešla zastřít, zůstaly drastičtějších zásahů ušetřeny (CzechTek 2005 již do Danielova vymezení nespadá). V ravu a drogách však Daniel zároveň vysledoval i onu „autonomii bez politiky“, přece jen i přes zmíněné zásahy zůstala politika státu vůči klubům a parties stále velmi liberální.
Jak Daniel závěrem uvádí, určitým subkulturám, respektive jejich násilným projevům, se dařilo rozčeřit ono pozdně státně socialistické bezčasí, ale i „konec dějin“ po vítězství neoliberálního kapitalismu. Otázky jejich postupné inkorporace mainstreamem a komodifikace, či přímo proměnu v jakousi univerzální subkulturu mladých, ne již tolik násilných konzumentů, již autor v této knize neřeší a přenechává je dalším badatelům či zájemcům. Jak autor dále uzavírá, transformační žurnalistice ani bezpečnostnímu aparátu se nepodařilo násilný element subkultur vytěsnit z privatizovaného „nového biedermeieru“ mimo jiné z toho důvodu, že hodnoty některých subkultur s ním měly společného víc, než by se mohlo zdát. Nejde jen o kasovní úspěch Orlíku a sympatie mnoha policistů ke skinheadskému rasismu, ale také třeba o individualismus BigBosse či postupnou komodifikaci rave paries, jež dnes paradoxně otevírají cestu gentrifikaci mnohem více, než „nepolitické“ vesnické zábavy.
Kromě nových interpretačních možností nabízí Danielova kniha i čtivý styl, akční líčení bitek, připomenutí polozapomenutých kulturních prostorů a artefaktů a konečně především do té míry zpracované teorie subkultur, sociálních dějin osmdesátých a devadesátých let a transformačních diskurzů, že by měla být využita i jako učebnicový text v rámci nejednoho humanitního oboru.
Ondřej Daniel: Násilím proti „novému biedermeieru“ – Subkultury a většinová společnost pozdního státního socialismu a postsocialismu, Pistorius & Olšanská 2017, 178 s.