Kytarista Keith Rowe ozdobil vídeňskou sound-artovou galerii Tonspur, jež se nalézá v pasáži MuseumsQuartieru, zvuky, které jako by váhaly být slyšeny… Stoupenec filozofie pomíjivosti a procesuality nás zve do pasáže.
V květnu 2012 recenzoval Adrian Searle v britském deníku Guardian dvě kolektivní výstavy současného umění, probíhající zrovna v Paříži – Les Maîtres du Désordre (Mistři chaosu) v Musée du Quai Branly a Intense Proximity (Intenzivní blízkost) v Palais de Tokyo. V recenzi použil obratnou formulaci: „Nutkání vidět všechno vede k frustraci, že nakonec neuvidíme nic, jelikož nás to pořád žene k další věci, aniž bychom vstřebali tu předchozí.“ Hluboká myšlenka zaujala Keitha Rowea do té míry, že jí použil, coby textový ready-made, jako název pro audiovizuální instalaci, již vytvořil pro sound-artovou galerii Tonspur v pasáži vídeňské MuseumsQuartier (26. 11. 2018 – 23. 2. 2019; kurátor: Georg Weckwerth).
Keith Rowe obyčejně instalace nedělá. Je to malíř (původní profesí) a improvizující hudebník. Osm reproduktorů a sedm vitrín v pasáži na nádvoří bývalých císařských stájí pro něj byly výzvou, které se zmocnil s jemu vlastním smyslem pro časoprostorové vlastnosti zvuku i obrazu. Nezapřel v sobě těkavou letoru, pramenící v přesvědčení, že v dnešním světě může být stabilní pouze nestabilita. Dvě zdi a oblouk stropu pasáže rámcují prostor, jímž vše proudí jako v tunelu – vzduch, zvuky, světlo i lidi. Návštěvníci se sice můžou zastavit, sednout si na lavičku a poslouchat, dělá to však málokdo; většina lidí projde pasáží, aniž by věnovali větší pozornost zvukům, které v ní proudí z osmi reproduktorů, instalovaných uvnitř stropního oblouku. Rowe svou osmikanálovou kompozici záměrně strukturoval z tichých, sotva slyšitelných zvuků. Jednak ho vždy (už od počátků AMM) zajímal, z filozofického i percepčního hlediska, vztah mezi tichem (resp. skoro-tichem) a hlukem, jednak ho provokuje napětí, jež tento vztah způsobuje. Návštěvníci tudíž tentokrát procházejí pasáží s malou šancí všimnout si zvuků, které jakoby váhaly být uslyšeny. Jakoby byly jejich zdroje zazděny v útrobách staré architektury a zdi se je zdráhaly vyjevit světu, který stejně nemůže pochopit jejich smysl.
Večer před vernisáží mi Keith prozradil, že když koncipoval vídeňskou instalaci, honily se mu myslí dvě metafory: dobře známé rčení, že i stěny mají uši, a můj dlouholetý projekt Hermovo ucho, po němž je pojmenována i tato rubrika. Moc mi tím samozřejmě polichotil. „Prošel Hermés,“ říkali údajně staří Řekové, když najednou uvázla verbální komunikace a prostor ovládlo pronikavé, uši drásající ticho. Jakoby mistr magických slov mohl též za výmluvné mlčení. Kdo prošel pasáží, do které Keith Rowe vypustil na dva měsíce zvuky různé intenzity, sotva zaslechl něco, co by zastavilo jeho/její kroky. Kytarové zvuky i nahraná mluva zněly tiše, často na prahu slyšitelnosti. Grafická partitura díla prozrazuje, že autor pečlivě strukturoval jednotlivé tracky podle hlasitosti (decibelů) a povahy zvuků (sóla, drony, repetice). Hermés procházel pasáží Tonspur nepozorovaně a téměř neslyšeně, staré zdi vyjevovaly stopy po jeho (ne)přítomnosti velmi zdráhavě.
Vizuální indicie – sedm kreseb vystavených ve vitrínách na jedné z dvou zdí – jsou o něco výmluvnější. Jedna znázorňuje čelný průřez obloukové pasáže s osmi zdroji zvuků a projektuje jejich potenciální dráhy, v průsečících kterých uvázla indiferentní lidská figura. Je to typicky roweovský vizuální narativ, jak ho známe z mnoha maleb či kreseb, na nichž reprezentuje různé zvukové situace. Ostatní kresby jsou konceptuálnější. Na všech je schematicky načrtnutá amplifikovaná kytara s příslušenstvím, doprovázena slovními komentáři o zvuku, slyšení, paměti, či poetice, a aluzemi z dějin malířství. Jmenné odkazy na italské renesanční malíře (Fra Angelico, Duccio, Lorenzo Lotto, Fra Filippo Lippi) a anglické moderní výtvarníky (sochař Anthony Caro, malíř Euan Uglow) mají své důvody; Italové jsou zmíněny díky pozoruhodnému ztvárnění oblouku (odkaz na pasáž), Euan Uglow zase proto, že to byl údajně nejpomalejší malíř v dějinách (J). Nad všemi se vznáší neviditelný fantom Agnes Martinové, Roweovy oblíbené výtvarnice, která se prý jednou nechala slyšet, že „stěny pohlcují zvuky, tyto se stávají neslyšitelnými a odznívají, aniž bychom je postřehli.“
Neobvykle dlouhý název instalace dráždí moji zvídavost, a tudíž jsem si vygooglil zdroj, z něhož citát pochází. Searleův text pokračuje: „Je to let, jenž je stále nutkavější a marnější. Jestli je to závod se vším, je to i závod se soupeřivou nutkavostí: hlas zpoza zad mne žene vpřed, ale touha po tom všem mne nutí zastavit. Je to závod s chaosem světa.“ Keith Rowe se zmocnil Searleovy myšlenky jako konceptuálního nástroje. Vtahuje nás do fenomenologického proudu, jenž spojuje neopakovatelnou MINULOST s neuchopitelnou BUDOUCNOSTÍ. Coby stoupenec filozofie pomíjivosti a procesuality nás zve do pasáže. Takže, vítejte v pasáži! Zírejte a naslouchejte. Vidíme kytary, málem je však neslyšíme. Selhaly snad naše smysly? Vůbec ne. To jenom jazyk nás zpoza zad nutí porozumět tomu, co se vlastně děje v pasáži, kde se na chvíli zastavily naše kroky. Čteme umělcova moudrá slova a snažíme se najít smysluplné spojitosti mezi slovy a jmény malířů, která vidíme na jeho kresbách. Znamená to snad, že nás MINULOST na chvíli předběhla a dala nám šanci uspořádat její nenávratné události v správném pořadí a kontextu? A co teprve BUDOUCNOST? Zpomalí a počká na nás, anebo nám dá dokonce náskok, abychom ji mohli předvídat? Zcela jistě ne. Nepotřebujeme další repetice. Užívejte si přechodní PŘÍTOMNOST a naslouchejte tajemstvím němých zdí. Nikdy však nevěřte médiu ani mediátorům! Vyjevené pravdy jsou jenom interpretace zmanipulované jazykem (vnitřním hlasem). Vnitřní hlas je ve světě simulaker a repeticí zmaten. Vůbec mu nevěřte!
