Nora, Prométheus a Modrovousův hrad. Nová hudba ze starých časů

  
73

K nejočekávanějším událostem festivalu Bartók Plus v maďarském Miskolci letos patřila premiéra scénického uvedení opery Nora rakouského skladatele Albina Friese. V jeho díle jako by se spojilo všechno, co se festival pokouší přinést svým posluchačům v jednotlivých liniích – efektní počin, posluchačsky ověřená hudba přelomu 19. a 20. století i unikátní položka v dramaturgii.

(první část textu naleznete zde)

Tříaktové hudební drama Nora čtyřiašedesátiletého Friese nemá nic společného se stejnojmennou hrou Henrika Ibsena, což je asi první souvislost, která každého napadne. Jedná se o zcela autonomní dílo, jehož text napsala libretistka Miriam Mollard. Výsledkem je klasicky vystavěná opera, jejíž základním motorem je láska a její provázanost s autorskými ambicemi, inspiracemi i životem skladatele. Pokud sám Fries charakterizuje svou Noru jako záměrný „protipól k intelektuálním operám dneška,“ je nutno říci, že svůj záměr dokonale naplnil.

Už samotná předehra zapůsobí tak trochu jako stroj času, který přenese posluchače do doby německých a rakouských progresivních skladatelů, kteří ještě neznali Schönbergovu atonalitu. Friesova hudba se zdá být něčím, co zcela záměrně nechce mít kořeny v dnešním světě a pokouší se vyrůstat někde mezi Richardem Straussem a Franzem Schrekerem. Zvláště Schrekerova opera Die ferne Klang (Vzdálený zvuk) dokončená v roce 1910 se zdá být nepřímým příbuzným Friesovy Nory, která se ale ke Schrekerovi nehlásí jako k prapředkovi – spíš jako ke stejně starému sourozenci.

Ztotožnění dokonalé inspirace a ideální lásky je u Friese podobné jako ve Schrekerovi a je to jedna z mnoha paralel s jinými díly, které se v průběhu čtení či provedení Nory objevují. A ať už je autor měl či neměl na mysli, vytvářejí důležitou rovinu vnímání Friesovy opery. Začíná to samozřejmě už samotným titulem, který – jak bylo zmíněno – vede do slepé ibsenovské uličky. Předehra zasáhne posluchače jako dílo neznámého autora, které bylo po století objeveno v archivech. Skladatel přitom sedí v lóži a sleduje s ostatními posluchači jevištní premiéru vlastní opery. Skutečným hrdinou Nory je rovněž skladatel Arthur Sonnenfels, jehož srdeční záchvat neodolatelně připomene slabé srdce Gustava Mahlera.

Sonnenfelsův příběh se odehrává z velké části jako retrospektiva. Na samém začátku opery se skladatel již ve zralém věku setká v roce 1910 ve vídeňském parku se ženou, která je dokonalým obrazem dívky, s níž zažil v mládí prudké milostné vzplanutí na jednu noc. Sonnenfelse setkání rozčilí až k srdečnímu záchvatu a děj potom zůstane na stejném místě, ale přenese se o dvacet let zpět. Mladý skladatel, jehož roli převzala mezzosopranistka, se na jevišti setká s titulní hrdinkou Norou a stráví s ní noc ve svém bytě. Ráno se okamžitě vrhne ke klavíru a pokouší se zachytit hudbou nezachytitelný zážitek, Nora mezitím vyklouzne z bytu. Sonnenfels se v průběhu další kariéry ocitne v New Yorku, obraz Nory ho ale všude pronásleduje. V posledním dějství Sonnenfels pochopí, že nyní jako zralý muž potkal v parku vlastní dceru Desirée, kterou před dvaceti lety zplodil s Norou. „Dies ist es nun, was immer ich gesucht: der Liebe Klang, der Lieb’ Musik,“ zní poslední Sonnenfelsova slova. Skladatel umírá, opera končí.

Fries ve své opeře předkládá posluchači sen o dávných časech, kdy existovala hierarchie hodnot, na jejímž vrcholu stála láska. A pokud jde v hudbě zpět někam k začátku 20. století, myšlenkově jde ještě hlouběji do minulosti. Nora postrádá erotickou otevřenost a smyslné dusno, ačkoliv si vlastně pohrává s incestem. Je vnitřně citová a jemná, velká dramata se odehrávají v nitru jednajících postav – a jejich největší část v samotném Sonnenfelsovi. V tom je ale možná největší nedostatek Friesova díla – jeho Noře chybí napětí a především tajemství. Motivace postav jsou až příliš průhledné, všechno jde navzdory retrospektivám až příliš jasně kupředu. Umělec osamělý uprostřed povrchní společnosti či muž, kterého citově zasáhne dcera dávné milenky, jsou klišé, za kterými se ve Friesově Noře už nic neskrývá. Dvouhodinová opera se tím pádem poněkud vleče a čím blíž má ke konci, tím ubíhá pomaleji.

V Miskolci nastudoval Noru dirigent Ádám Cser s domácím Maďarským symfonickým orchestrem (stošedesátitisícový Miškovec má kromě operního divadla i koncertní dům a obě instituce mají vlastní orchestr). Provedení bylo slyšitelně nedotažené, plné nepřesností a orchestr příliš nedržel zvukově pohromadě. Je pravděpodobné, že na řádné nastudování Nory nebylo dost času, natož aby měl orchestr dílo zažité. Role Arthura Sonnenfelse byla typově adekvátně obsazená v jeho mladých letech (mezzosopranistka Valentina Plužnikova) i v podobě zralého muže (tenorista Pedro Velázquez Díaz). Představitelka dvojrole Nory a její dcery Desirée, sopranistka Sylwia Olszyńska nesplňovala představu o femme fatale svým typem, herectvím, ale ani hlasem – poslední nedostatek byl nejhorší a ještě podtrhl předchozí dva.

Režisér Ferenc Anger a autor výpravy Gergely Z. Zöldy vytvořili velmi jednoduchou a popisnou inscenaci, což je u nového díla obecně vzato spíš plus. Vyznění díla by ale prospělo, kdyby režie podstatně víc pracovala se vztahy mezi postavami, herectvím v rozsáhlých monolozích a vůbec psychologií postav. Zřejmě zde opět hrály roli limitované možnosti od časových po finanční, takže inscenace zůstala u ilustrace děje bez hlubší divadelní vrstvy.

Albin Fries dokončil operu Nora v roce 2011, dílo v roce 2018 zvítězilo v operní soutěži pořádané festivalem Bartók Plus v Miskolci – předsedou poroty byl Peter Eötvös. Premiéra scénického provedení Nory se konala v rámci téhož festivalu 20. června 2019.

 

Básně o ohni a temné minulosti

Den před premiérou Nory se v Miskolci odehrál dvojprogram složený ze symfonického díla Alexandra Skrjabina Prométheus: báseň ohně a jediné opery Bély Bartóka Modrovousův hrad. Program, který by asi leckdo označil za náročný, se odehrál na letní scéně stejně jako o pár dní dříve Pucciniho Bohéma ilustrovaná projekcemi naivních kreseb. Obě představení při zběžném pohledu do hlediště o pěti stech místech vypadala stejně, to jest úplně vyprodaná.

Program k večeru s PrométheemModrovousem upozorňoval na Skrjabinovy teorie o propojení hudby s barvami a sliboval k Prométheovi světelnou show. Ta byla kromě úplného začátku a konce skladby velmi decentní, takže na sebe nestrhávala zbytečnou pozornost a nechávala hlavní slovo hudbě. Bylo to dobře, protože Maďarský národní filharmonický orchestr hrál perfektně. Především v provedení Modrovousova hradu bylo zřetelné, že hraje svůj základní a dokonale zažitý repertoár. Dirigent Zsolt Hamar vedl PrométheaModrovouse pozoruhodně lehce a zároveň působivě koncentroval orchestrální zvuk v dynamicky obzvlášť exponovaných místech. Klavírní part v Prométheovi hrál Dávid Báll.

K pocitu lehkosti v provedení Modrovousova hradu přispělo i obsazení role Judith, kterou zpívala sopranistka Andrea Rost. Zpěvačka se typově pohybuje na lyricko-dramatické hranici a základ jejího repertoáru tvoří role typu Violetty z Verdiho Traviaty. Její Judith klade důraz na vnitřní neklid a aktivní až agresivní zvědavost ženy, která donutí Modrovouse, aby jí za dveřmi sedmi místností odhalil svou minulost. Roli knížete Modrovouse zpíval basista András Palerdi a vytvořil dojemnou postavu unaveného muže, který se nedokáže vyrovnat s minulostí ani s přítomností.

Provedení Modrovousova hradu bylo víceméně koncertní, s malými jevištními akcemi jednajících postav – autorem jevištních aranží byl dirigent. Otvírání dveří naznačovala světla a jinak stálo všechno na hudbě. Ve výsledku to bylo vynikající provedení a zahraniční divák se navíc setkal s ojedinělou možností slyšet Modrovousův hrad v autentické maďarštině.