Pata-muzikus Norbert Stein si už ozkusil všechny možné varianty svého přístupu k hudbě, která je mu „živým organismem v pohybu a neustálém pozměňování“: od odhalování tajemství výtvarného umění přes zpracování pohádky Kráska a zvíře po karneval, od jarryovských Ubu-situací přes velkokapelové graffiti po world-ztvárnění Maroka či Jávy. Co nové CD, to chameleonská proměna, výměna hudebníků, ale také nepřeexperimentovávaná rovnováha mezi tradičním pojetím a současnými výboji. Tak tomu je i v případě dvaadvacáté pata-desky, na které si vytvořil svébytný poetický ostrov, věnovaný souznění veršů Ranera Marii Rilka s jejich hudební odezvou. Ale pozor: Stein nemíní Rilkovu poezii podeznívat; ponechává jí v recitaci Ingrid Noemi Stein volný prostor, protože ji nechce potlačit, a teprve po jejím doznění reaguje na její obsah a náladu samostatným hudebním útvarem, takže se stává jejím souběžencem, dokreslovatelem nebo smírným oponentem. Řečeno jasněji: nemíchá se básníkovi přímo do jeho veršů, chce samostatně dovyjádřit jejich podstatu.
Sama recitátorka zbytečně nic nenadgejšluje, je osobní, přitajemnělá, zasněná i dramatizující, jemně vtíravá, i na nedlouhé útržce dokáže navodit napínavou atmosféru (Graue Liebeschlangen). Chápe, co básníkovo sdělení obnáší a předává posluchačům jeho hlubší smysl, někdy zdůrazní spíše procítění tématu (Lösch mir die Augen aus: ich kann dich sehen), jindy je více odhalivě zobrazivá (Das Karusell), ještě jindy vsadí na protestně pochybovačské znejišťování (Ich fürchte mich so vor der Menschen Wort).
Na tato pojetí bezprostředně navazuje projev Pata Messengers: samotného Norberta Steina s tenorsaxofonem, Nicoly Heina s elektrickou kytarou, Joschi Oetze s kontrabasem a Etienna Nillesena s preparacemi na virblu a činelu. Sax námět rozdýchá a produševní, postupně jeho projev rozhojňují partneři do rozjímavé sevřenosti, která se ovšem může vrtkavostně prohoušťovat, načež (například) zvonivé sólo elektrické kytary navodí smršť a řádící sax dohloubává, co mohlo být ve verších skryto (jako je tomu ve Wie soll ich meine Seele halten). V těch sólech se ovšem hudebníci prostřídávají, basa kompozici může pochmurnit i prochlácholit, kytara se do melodie může nenásilně zatínat (Fragst du mich: Was war in deinen Träumen), přičemž tenor většinou rozvíří námět a probírá se jeho tajnosnubností, kytara rozkurážovává skrumážování pospojivého celku, načež sax za smírně domelodizovávající podpory ostatních prodlužuje vnitřní doznívání veršů, dospoluvytváří návaznost atmosféry, vyvolává zamyšlení nad nimi. Ostatně hudební reakce na vyslechnutou sloku nebo báseň tu nejsou vždy totožné: někdy jde o čistý, pokojný projev bez nadsazování, jindy naopak o důsažné pro(p)létání, přičemž saxofon nechce pouze namátkově odhalit zmatení, jaké jsme nad předestřeným slovním vyjádřením vycítili, je si totiž jist, že jeho smysl odhadl správně, a proto své svědectví i několikrát zopakuje. V jiném případě celou situaci pokojně vykresluje, pohrává si s ní, lebedí si a šňoří se nevzrušeně, až s pokorou, zátišně, leč nikoli bez stabilizující vehemence; ale to už basa s bicími vypoutává, co může být v této potichlosti skryto, kytara téma rozhalí, rozkolotočí, vydrtí, leč Pata Messengers se nevhloubí do slepé uličky: sax vše uvede na pravou míru, završí a zavrcholí.
Mohli bychom se podivovat, že Stein tentokrát ve svém Kolotoči je více nalézavý než vynalézavý, že nechce být „plný překvapení a obratů“, jak hlásával, když objasňoval své pata-novátorství. Jenomže on si zřejmě umínil, že Rilkovu poezii nechce přemustrovávat, že lze její dosah ozřejmit i obvyklejšími hudebními prostředky. A to se mu podařilo. Tvorbě lyrika Rainera Marii Rilka (1875 – 1926), pocházejícího z Prahy, dal příležitost oslovit i dnes zejména mladé právě tím, jak ji prezentoval v kontaminaci se svým neoponujícím, nevysvětlujícím, zato procítěným hudebním (do)vyjádřením.
Norbert Stein Pata Messengers Play Rainer Maria Rilke: Das Karussell
Pata Music (www.patamusic.de)
