Ve dnech 4.– 6. května proběhl pátý ročník interaktivní přehlídky audiovizuálního umění LABoratory, a to v inspirativním prostředí industriálního areálu Winternitzových automatických mlýnů od architekta Josefa Gočára. Třídenní program přehlídky, pořádané královéhradeckým MENU z. s., pardubickým Divadlem 29, Officity z. s. a galerií DUB, zahrnul nespočet koncertů, workshopů, výstav, filmových projekcí, zvukových a obrazových instalací, performancí, tematických prezentací a diskusí, jež dokládaly neobyčejnou rozmanitost tuzemského a zahraničního nezávislého umění. Formou tvůrčího experimentu, mnohdy v závislosti na onom specifickém místě, stírala tato přehlídka hranice mezi tvůrcem, účastníkem a divákem. Zároveň poukazovala na problematiku a jedinečnosti umělecké tvorby na periférii, jež pracuje po ideové i estetické stránce s ošklivostí, odpadem, zánikem a metamorfózou více, než v přirozených uměleckých centrech či v mainstreamových podobách umění.
Nový chaos = vzkříšení
Naplno to ukázal 5. května projekt performativního propojení malby a hudby AUTOMAT. Hodinu před začátkem performance přišli na místo výtvarníci Matouš Hrbek a Jan Wilda. Spolu s nimi Jakub Veselý s videokamerou, aby byl tvůrčí proces zaznamenán. Dvojice výtvarníků neměla jediný nápad, jedinou myšlenku, na níž by postavili svoji performanci. Věděli jen, že by se ve společné improvizaci chtěli vyhnout abstrakci, kterou si tady vyzkoušeli vloni; ta sice vycházela z jejich momentálního rozpoložení a improvizované hudby, ale specifické propojení s místem chybělo. V areálu automatických mlýnů poblíž jedné z bývalých provozních budov, kde měl tvůrčí proces proběhnout, se tyčily hory kovového odpadu a naskládaných cihel. Vnuknutí problesklo u všech aktérů naráz a ve shodě: tématem performance bude dialog umělce s materiálem. Jaký, to se ještě uvidí. Bude záležet také na hudbě.
V jedné části prostoru rozvěsili plátna a připravili místo pro DJ a jeho pult. Do druhé nanosili kovový šrot a další odpad, z něhož vytvořili instalaci. Z chaosu věcí vznikl chaos nový, který již ale nesl stopy vzkříšení. Avšak tento artefakt neměl být středobodem performance, pouze protipólem něčeho, co mělo vzniknout z pouhých cihel. Cihel, které jsou na první pohled stejné. Cihel, jež byly složeny na rumišti, zarůstající kopřivami, k nepotřebě, nicotné, byť nepoškozené, nijak fyzicky neznehodnocené. Srovnány jsou tam vzorně, vyrovnané jedna jako druhá. Jenže k čemu je takový pořádek, řád? Všechny cihly žijí stejným životem, který je ale ve skutečnosti zmarem.
Cihly jako prostředek k uměleckému vyjádření
Dorazil DJ Ondřej Vašátko. V okamžiku, kdy zahřměla hudba, výtvarníci začali spreji stříkat na plátna cihly. Každá byla zpodobněna jiným gestem a zaujetím. Nevytvářely žádnou zeď, nebyly spojovány; každá představovala vlastní Vesmír. Vlastní tajemství. Svoji jedinečnou tvář. A jak tak přibývaly Vesmíry, tajemství a tváře, na druhém konci byly vršeny na sebe skutečné cihly. Každá, kterou buď Hrbek, nebo Wilda přinesli sem a položili, okamžitě ožila. Do pohybu a chůze protagonistů se viditelně promítala techno hudba, jež vyplňovala celý prostor. Ovšem DJ do techna namíchal také downtempo, minimalismus, trance, industriál a další prvky progresivnější elektronické hudby; vše vznikalo na místě digitálním procesem. Vašátko pracoval s proměnlivou dynamikou, vrstvením beatů a zvukovými barvami, dokázal ztišit, aby nechal hudbu nadechnout, udržoval vnitřní pnutí a navenek trvalé napětí. „Kluci tvořili s cihlami, já vlastně pracuju také s cihlami, což jsou pro mne samply z různých zdrojů elektronické hudby,“ řekl k tomu DJ. „Stejně jako oni se snažím vytvořit něco nového, nerutinního, chci překvapovat. Pracuju intuitivně. Ctím atmosféru, reaguju na lidi. Jsem v procesu hledání, a jsem neustále překvapován rozmanitostí tohoto hudebního světa.“ Vzhledem k tomu, že to bylo teprve čtvrté Vašátkovo veřejné vystoupení, byl jeho set obdivuhodně vyzrálý.
Výtvarníci se shodli na tom, že hudba ovlivňovala jejich práci nepřímo. Díky ní byli ale více bezprostřední, intuitivní, tolik nepřemýšleli nad úkony, jejich malířská gesta byla ráznější, pohyb s cihlami naopak strojovější, odlidštěný. „Já hodně vnímám rytmus,“ vyjádřil se Wilda, „takže při takové hudbě tvořím jinak, daleko více se projevuju automaticky, jako robot s intuicí.“ O to překvapivější byl pak závěrečný úkon, kladení cihly do nového uspořádání. To, co z cihel vzniklo, evokovalo megalitickou stavbu z dávnověku, opředenou mýty a nerozluštitelným tajemstvím, ovšem vyzařujícím cosi archetypálního, lidsky přirozeného a pro emocionálně přepálenou současnost očistného. „Umění, aspoň tak, jak ho chápu já, spočívá v přeměně chaosu v nový, ovšem přirozený řád,“ dodává Hrbek. „Dali jsme cihlám nové uspořádání. Možná lepším výrazem než řád je nový pořádek. Nechtěli jsme stavět dům, ale něco, co má přesah k symbolu. Ve mně ty cihly vyvolávaly dojem nějaké mně dosud neznámé narativnosti, prostředek, skrze něhož se doberu celku, to jest příběhu. A každý, kdo byl účasten performanci, v něm uviděl ten svůj příběh. Zároveň jsme tento moment vzniku zaznamenali na video, čímž se stává trvalým. Nový pořádek je mezi námi, je od tohoto okamžiku součástí světa, i když smazatelný. Ale smazat ho můžeme zase jen my.“ Wilda vidí performanci s cihlami prozaičtěji, ale jde v podstatě o druhou stranu téže mince: „Pro mne byla tato performance na téma práce. Nikdy předtím jsem manuálně nepracoval, neměl jsem do dneška žádný vztah k něčemu takovému, jako jsou cihly. A nyní se pro mne staly prostředkem k uměleckému vyjádření. Ale věřím tomu, že ani pro zedníka není jeho práce rutinní, že každá zeď je jiná, a on musí uplatnit vlastní nápady a um.“
Vladimír Boudník by měl radost.
foto: Alice Hrbková