Kolik podob má koláž?
Řazení jednotlivých obrazů do nových souvislostí může působit narativně (ať již coby anekdota či formou spíše poetickou) a vytvářet nová prostředí, objekty a bytosti či pouze zprostředkovávat abstraktní setkání různých materiálů, struktur a – v případě asambláže – předmětů. Co mají tak rozdílné výtvarné projevy jako jsou Ernstovy “kolážové romány” ze starých tiskovin, Teigeho eroticko-surrealistické vize, Kolářovy rytmizované snahy o nové kompoziční formy či Dubuffetovy obrazy sestavované kladením drobných kreseb a maleb (cyklus Divadla paměti od r. 1975) na větší plochu společné, je akt řazení původně oddělených prvků do nových vztahů (a tím odstartovaná “hra na asociace”) a zprostředkování pohledu “do hlubin tvůrcovy duše” – z jednotlivých prvků koláže lze leccos vytušit o autorových zálibách, múzách a způsobu pozorování světa.
Setkávání odlišného si za nejdůležitější stavební prvek své hudební tvorby zvolil i někdejší student výtvarné školy, příznivce dada a protagonista legendární “skupiny” Nurse With Wound Steven Stapleton. Dada jej neovlivnilo pouze tím, že dalo vzniknout koláži, ale také ostentativním zpochybňováním zavedených uměleckých hodnot, sklonem k absurditě a ironii a povýšením nahodilosti na tvůrčí akt stejného významu, jako má pečlivé, do detailu promyšlené budování výsledného tvaru.
Příběh Nurse With Wound začal v roce 1979 opravdu stylově – náhodou. Stapleton, opustivší výtvarná studia a navrátivší se z Německa, kde nadšeně objevoval tzv. krautrock – psychedelické experimenty skupin Faust, Can, Neu, Amon Düül, Ash Ra Tempel, Kluster či Guru Guru (kromě sbírání alb jim rovněž dělal bedňáka a navrhl několik obalů) – spolu se dvěma přáteli nenasytně skupoval obskurní alba pozapomenutých či experimentálních skupin a tvůrců a ve shodě s profesí si vydělával malováním nápisů na dveře místností nahrávacího studia. Když mu místní zvukař řekl, že během víkendů je osmačtyřicetistopé studio volné, ceny příznivější a že by se rád podílel na nahrávání nějakého experimentu, Stapleton zalhal, že má skupinu. Týž večer zatelefonoval svým kamarádům a nařídil jim okamžitě si pořídit hudební nástroj. Experiment mohl začít.
Debut Chance Meeting On A Dissecting Table Of A Sewing Machine And An Umbrella byl nahrán během několika hodin a odstartoval bohatou diskografii NWW (určitě přes 100 titulů). Rozmarnou skrumáž hluků, bouchání, kvílení a disharmonií skupina vydala v nákladu 500 kusů na promptně založené značce United Dairies, sklidila recenzi ukončenou místo hvězdiček trefným hodnocením ????? a prodala celý náklad během týdne – údajně díky lechtivému obalu. O vizuální podobu produkce NWW se, většinou pod dívčím pseudonymem Babs Santini, staral rovněž Stapleton. Obal Chance Meeting má z jedné strany obrázek polonahé dominy, z druhé pak černobílou koláž. V loňském roce se album dočkalo kuriózního vzkříšení – během kopírování původního pásu došlo k drobné poruše jednoho z přehrávačů, čímž se z kopie nechtěně stal svérázný, vzápětí publikovaný remix.
Na dalších albech začali NWW kromě “neortodoxního” používání hudebních nástrojů experimentovat s přednatočenými pásky, které v jejich tvorbě záhy získaly prim a pomohly jim vybudovat styl, který trochu předčasně proklamoval již název debutu. Třetí album, Merzbild Schwet, se svým názvem odvolávalo k dílu Kurta Schwitterse (jehož termín pro objekt na bázi asambláže Merzbau oslovil nejen Stapletona, ale i otce japonského noise Masami Akitu vulgo Merzbow) a jeho strany nesly názvy Dadax a Futurismo. První z nich je nerytmickou skrumáží neumělé hry na baskytaru, saxofon a percussion, ženských hlasů, přeskakujících gramofonů a neorganicky přilepeného klavírního brnkání v závěru a je opravdu řádně “dada”. Vztah druhé strany a futurismu tak přímý není. Futurismo se, na rozdíl od “čitelného” Dadax skládá z hluků, jejichž původ nelze dost dobře určit. Stapleton se zde patrně odvolává k Luigi Russolovi (jemuž NWW věnovali již svůj debut), který vytvářel hudbu hluků (v manifestu L‘Arte dei rumori z roku 1913 považuje hluk za jediný prvek umožňující vytvořit moderní hudbu ve shodě s futuristickými zásadami) pomocí “nástrojů” zvaných intunarumori, vydávajících přesně kategorizované druhy “umělých”, asociacemi nezatížených hluků. Jinak je Futurismo skladbou dosti statickou, na hony vzdálenou futuristickému obdivu k dynamice a hektičnosti.
Vzhledem k povaze své tvorby se NWW orientovali téměř výhradně na studiovou činnost; jejich koncerty by šlo spočítat na prstech. Na jednom z nich, začátkem osmdesátých let, se Stapleton (malující na pódiu obraz do zvuků reprodukované hudby) seznámil s někdejším členem skupin Psychic TV a 23 Skidoo Davidem Tibetem s stál u zrodu jeho nové skupiny Current 93 (viz níže), jíž je dodnes členem, stejně jako Tibet od té doby přispěl na mnohá nursovská alba. Dalším pozoruhodným vystoupením NWW bylo, když účinkující požádali publikum, aby se k nim na pódiu připojilo. Posléze si členové skupiny šli sednout do hlediště, ze kterého mohli sledovat koncert Nurse With Wound. Část vystoupení byla vydána na albu Live At Bar Maldoror.
Páté album Homotopy To Marie (1982) zastihuje Stapletona jako jediného člena skupiny. Své de facto sólové album považuje za první skutečné album NWW – o předchozích mluví jako o “přípravných”. Jedná se o ukázněné dílo s tísnivou atmosférou a úspornými aranžemi, na kterém Stapleton poprvé rozvíjí všechny své typické výrazové prostředky. Titulní kus se skládá ze zvuku činelů a krátkého útržku ženského a dětského hlasu. Ten je na nahrávkách NWW téměř vždy vytržený z jiných souvislostí a destruovaný jako kterýkoli jiný zvukový zdroj; skladby s rovnocennou rolí textu a hudby se Stapleton dopustil snad třikrát. Úvodní I Am Blind tvoří především napjaté ticho oddělující krátké blíže nerozpoznatelné hluky. V Astral Dustbin Dirge se zničehonic objeví několik taktů zpomalené vrzající dechovky, závěrečná The Tumultuous Upsurge je jako jediná na albu od začátku do konce rytmická. K tradičním hudebním kategoriím melodie, harmonie a rytmu má Stapleton vůbec zvláštní vztah: první dvě ignoruje, třetí používá jen velmi sporadicky, většinou třemi způsoby. Prvním z nich je pravidelné opakování delších zvukových úseků (na EP Ladies Home Tickler je to výhradně hlas), druhým vytváření iluze velmi svérázné “hudby přírodních národů” (např. zmíněné Live At Bar Maldoror), třetím vpád pravidelného rytmu někam, kam nezapadá a stává se tudíž tvůrcem zlomyslného napětí (countryové banjo s klavírem nečekaně bortící dlouhé minuty křehkého ambientního přediva alba Spiral Insana). Nejdůležitějším prvkem Stapletonových skladeb bude i nadále moment setkávání a z něj plynoucích nálad, jejichž svérázný půvab je autorovi nejdůležitějším cílem snažení.
Od této chvíle jsou za členy NWW považováni momentální spolupracovníci, kromě Tibeta je to od devadesátých let zejména Colin Potter, na několika novějších albech hudebník českého původu Aranos (viz níže) a mnozí další členové spřízněných souborů, jejichž propletence daly vzniknout svébytné, personálně i hudebně homogenní a velmi plodné scéně (Coil, Nature And Organisation, Sorrow, projekty Tony Wakeforda či Christopha Heemanna, do určité míry třeba i Legendary Pink Dots). Sám Stapleton koncem osmdesátých let opustil Londýn a odstěhoval se na venkov, kde se kromě hudby a výtvarné činnosti zabývá chovem koz. NWW od té doby pokračují v neztenčeném chrlení alb. Zastavme se u třech z nejproslulejších.
Trojalbum (resp. 2CD, v loňském roce doplněné bonusovým diskem) Soliloquy For Lilith (1988) je asi tím nejméně typickým a nejpřístupnějším, co nám Stapleton kdy nabídl. Šestice mantrických, ambientních skladeb vznikla zapojením množství kytarových efektů a pedálů do kruhu, čímž vznikl nejen základní zvuk vzdálené zpětné vazby, ale také základní rytmická figura, kterou Stapleton v reálném čase měnil pohybem prstů několik centimetrů nad citlivě reagujícím okruhem, a množství překvapivých harmonií. Přední stranu obalu výjimečně nezdobí práce Babs Santini, ale Slunce Maxe Ernsta.
Ve stejném roce vydané The Sylvie And Babs High-Thigh Companion je koláží útržků popových desek z padesátých let – od sinatrovské orchestrální romantiky přes salónní jazz až k hillbilly. Celek je doplněn typicky stapletonovskými zvuky a je vydáván za album Orchestru Murraye Fontany, za jehož členy jsou označeny čtyři desítky spřízněných hudebníků, mj. členů Legendary Pink Dots, Whitehouse a Current 93. Ve skutečnosti se nejspíš jedná o sólovou práci, která překvapí podobností s nahrávkami Chistiana Marclaye a jiných manipulátorů s vinyly.
Thunder Perfect Mind (1992) je “sesterským albem” současně vydané stejnojmenné desky Current 93, jednoho z vrcholů Tibetova akustického období. Stapleton s Colinem Potterem zahajují třiadvacetiminutovou Cold, přísně rytmickou palbou (jako by si chtěli kompenzovat dvanáct let absence pravidelnosti) elektrických úderů, ve druhé, půlhodinové skladbě Colder Still se z jezera hlubokých basových zvuků vynořují útržky písní Current 93. Aby to bylo složitější, oba vedoucí skupin si na svých albech vzájemně hostují, proto v některých momentech Colder Still Stapleton zpracovává sebe sama.
V letošním roce se prý můžeme mimo jiné těšit na trojalbum Angry Eelectric Finger, které vzniklo tak, že Stapleton poskytl zvukový materiál třem tvůrcům (jedním z nich je všudybyl Jim O‘Rourke) k libovolnému užití, a na album, o němž se zatím ví jen to, že bude hiphopové.
Current 93
Skupina kolem básníka a zpěváka Davida Tibeta prošla velmi zajímavou proměnou od hlukových koláží k akustickému folku. Zatímco NWW vždy vyzařovali určitou ironickou nezúčastněnost, Current 93 ve svém raném období používali přednatočené pásky jako exaltovaný doprovod Tibetovým mystickonáboženským vizím. Album Dog‘s Blood Rising je hororovým konglomerátem kostelních sborů, dětských říkanek a nerytmických úderů. Vrcholem folkového období skupiny jsou křehká alba Thunder Perfect Mind a All The Pretty Little Horses s akustickými kytarami, houslemi a harfou. Koncem devadesátých let vzniká klavírní album Soft Black Stars a na zvuku harmonia postavené Sleep Has His House. Používání hluků a elektroniky (většinou obstarávaných Stapletonem) se však C93 nikdy zcela nezřekli. Společné album C93 a NWW Bright Yellow Moon jsme recenzovali v HIS Voice 1/02, za zmínku stojí i tři alba vydaná pod hlavičkou Stapleton/ Tibet, zejména první Sadness Of Things.
Aranos
Multiinstrumentalista romského původu Petr Vaštl před odchodem do Anglie působil v jazzových a cikánských souborech a v souborech středověké hudby. Díky spolupráci se Stapletonem (alba Acts Of Senseless Beauty a Santoor Lena Bicycle vyšla pod hlavičkou Nurse With Wound/ Aranos) a Current 93 vytříbil svůj styl a mohl vydat přibližně desítku sólových desek na značkách Noise Museum či Piezos. Vastlova hudba je do značné míry ovlivněna NWW, ale je výhradně akustická, hraná především na smyčcové nástroje. Zmínku zasluhuje pestré album Magnificent! Magnificent! No One Knows The Final Word (2001). Bizarní dojem zpestřuje Vastlův “nečistý” hrdelní zpěv (kam se hrabe Tom Waits), škoda jen, že ho na deskách není víc.