Před čtyřiceti lety, na podzim 1979, uvedli Plastic People of the Universe koncertní premiéru a derniéru program Jak bude po smrti (Obešel já polí pět) na texty Ladislava Klímy. Autor hudby Mejla Hlavsa se k dílu později příliš nehlásil – od osmdesátých let se realizoval výhradně coby autor rockových písní, a tak klímovský program, syrovější než jeho předchůdce i následník, v plastikovském kánonu poněkud zapadl. Ožil až po Hlavsově smrti díky spojení pozůstalých Plastiků s orchestrem Agon. Slovo má pamětník tohoto setkání Michal Nejtek, já jen dodám, že za týden, 5. ledna, si připomeneme devatenácté výročí Mejlova nespravedlivě předčasného odchodu. (pf)
Těžko psát o něčem, čeho byl člověk osobně účasten před sedmnácti lety. Vzpomínání je snad nejzrádnější činností – to, co se zdá být jasné a nadosah, je ve skutečnosti daleko a překryté nánosem vzpomínek a interpretací.
Obešel já polí pět je prvním projektem, který jsme společně s Agonem a Plastiky uskutečnili. Stalo se to tak dávno, že mám pocit, že jde o součást nějakého mýtu, nikoliv skutečnost.
Váňa Bierhanzl, manažer a basista Agonu, hrál v té době s Plastiky na kontrabas (byli asi jedinou kapelou, která měla kontrabas i baskytaru zároveň) a protože měl podíl na legendárních Pašijích na Hrádečku i na dalších projektech, napadlo ho, že bychom některý z nich mohli resuscitovat společně. Agon dávno nebyl jen orchestrem soudobé hudby, počátkem 90. let realizoval projekt české alternativy, spolupracoval s Petrem Křečanem, hrál hudbu Mikoláše Chadimy, Oldřicha Janoty, kmenovým členem byl kytarista Mirek Šimáček (ex Kilhets etc.)…
V letech 2000-2001 jsme párkrát zahráli a pak i nahráli písně Psích Vojáků v úpravách Petra Kofroně s Filipem Topolem coby sólistou. Asi o rok později Váňa navrhl provést něco podobného s PPU. Petrovi se do instrumentací moc nechtělo a já se toho ujal rád. Jednak mě coby eléva zajímala nová práce a jednak jsem Plastiky samozřejmě znal – nejen jako symboly doby, ale i jako tvůrce hudby, která byla originální zvukem, ideou i provedením. Na první zkoušku s kapelou jsem šel dosti rozechvělý, přeci jen s legendami se člověk nepotkává každý den. Zkouška naštěstí začínala (stejně jako všechny ostatní) v hospodě Na Neklance, takže bylo dost času se oťukat, seznámit a zjistit, že legendy jsou fajn.
Práce samotná byla sice poměrně komplikovanou, zato ale dobrodružnou záležitostí. Mejla Hlavsa zapisoval větší a složitější útvary do zvláštních partitur, které bohužel zmizely neznámo kde, takže bylo nutno přepsat vše z nahrávky. Druhou fází bylo vymýšlení koncepce a rozdělení rolí mezi kapelu a orchestr tak, aby se ani jedna složka necítila nepatřičně (pouze jako doprovod té druhé atd.). Instrumentace samotná pak už byla téměř rozkoší – s radostí jsem do not přepisoval i chyby, intonační nepřesnosti a vrzání židlí.
Mejlova hudba z vrcholné éry Plastiků (Obešel já polí pět, v originále Jak bude po smrti, Pašijové hry velikonoční, Co znamená vésti koně) snese srovnání s vrcholnou tvorbou tehdejších západoevropských progresivních kapel (Art Zoyd, Univers Zero), na rozdíl od nich však má zcela specifickou atmosféru, která prostupuje celým hudebním i textovým materiálem. Asi není podstatné dohadovat se o tom, jestli jsou důležitější samotné hudební nápady, jejich zpracování nebo specifické provedení – vše má svou váhu a tvoří originální celek.
Obešel já polí pět (Jak bude po smrti) je ze všech tří projektů nejvíce hudebně homogenní, což je dáno už samotným konceptem formy – dvě ze tří páteřních skladeb projektu jsou rozměrnými kompozicemi, v nichž je třeba zachovat vnitřní jednotu materiálu, což si Mejla uvědomoval. Jak bude po smrti, dlouhá delirická litanie, je založena na pouhých dvou tématech, přičemž první z nich je v závěru formy reprízováno. Pochmurná atmosféra skladby vychází (kromě textu) hlavně z opakování zvláštní harmonické kadence, založené na chromatických a tritonových postupech. Druhým tématem je pak samostatný ostinátní bas v es moll, který se v dráždivě pomalém tempu opakuje velmi dlouho. Jednoduchost použitého materiálu otevírá prostor pro ostatní složky hudby – vývoj a modulaci zvuku, detaily v instrumentaci (bicí a perkuse) a pomalu gradovaná sóla. Dlouhé, jakoby nekonečné D ve druhé části skladby je až hypnotizující a posiluje dojem jakéhosi bezčasí, uvíznutí v temném a nepříliš příjemném prostoru, který je však přesto čímsi známý a důvěrný.
Základním Mejlovým kompozičním principem je úporné opakování motivů – tím se vlastně neliší od Janáčka či Varèse. Opakování dává čas pro důkladné prozkoumání hudební a estetické funkce motivu a taktéž pro jeho proměnu v čase. Na takové proměně je například založená druhá z rozsáhlých kompozic projektu, Slavná Nemesis. Její harmonický základ je ještě jednodušší – čtyřtónový sestupný motiv C – H – A – Fis, ve kterém je opět zakleta jak chromatika, tak tritonová příbuznost. Tento motiv Mejlu zřejmě natolik fascinoval, že jej znovu použil jako základ skladby Osip z programu Co znamená vésti koně.
Jsem Absolutní Vůle, třetí z původních skladeb, je nejblíže jakémusi bigbítu, obsahuje dokonce zpívaný refrén, přesto nese všechny zmiňované znaky Mejlova rukopisu.
Tři původní skladby jsme po dohodě s Vráťou Brabencem doplnili o pseudodechovkové intro a outro a o novou skladbu, tvořenou kontrapunktem Klímových textů Eterna a K Denici mluví Dryáda, pod který orchestr řízeně improvizoval na Mejlovy melodicko-rytmické motivy. Celek tak byl oproti originálu více heterogenní a díky dechovce trochu odlehčenější, ostatně doba se taky změnila.
Projektem Obešel já polí pět pokračuje (a na následujícím Co znamená vésti koně vrcholí) fascinující Mejlova tendence ke komplikovanějším formám a hudebním řešením. Jako by kapela v nejtěžším období své existence, kdy už v podstatě nebylo možné veřejně ani soukromě hrát, reagovala na situaci vnitřním exilem a útěkem od rockového ducha i rockové matérie: nedovolíte-li nám hrát písničky, uděláme „oratorium“. Navíc – pokud je každý koncert premiérou a zároveň derniérou programu, stává se svého druhu eventem, instalací, neopakovatelným happeningem, unikátem.
Naše provedení s Agonem už naštěstí mělo reprízy, během kterých jsme mohli doladit spoustu detailů jak v orchestraci nebo koncepci, tak ve zvuku. Záměrem oživení projektu nebylo, jak se někdy škodolibě uvádí, ukrojit si pro sebe trochu slávy legend a zároveň být čímsi na způsob nájemného orchestru, doprovázejícího Metallicu, ale prostě a jednoduše dát nový punc a zvuk hudbě, jejíž kvalita časem nevyprchala. Obojí se snad podařilo (i na následujících Pašijích), i když cesta k tomu nebyla vždy snadná.