Jedna ze zakládajících kapel někdejšího hnutí Rock In Opposition (dnes je tento termín používán spíš ve smyslu určité odnože progresivního rocku) – belgická formace Univers Zero – sice letos oslavila své třicátiny, ale jejich kořeny sahají ještě o něco hlouběji. Již na úsvitu sedmdesátých let minulého století se totiž zrodila kapela Arkham, jejíž jádro tvořili klávesista Jean-Luc Mandelier a bubeník Daniel Denis. Jejich rozhlasové či živé nahrávky ovšem vyšly na americké značce Cuneiform Records až v roce 2002.
Z dnešního hlediska zní vpravdě archaicky a jsou to povětšinou hokusy-pokusy ve stylu The Nice či snaha napodobovat canterburskou scénu. Na druhou stranu ovšem i tyto archiválie nepostrádají skrytý půvab. Zajímavější kapitolu této krátce působící kapely tvoří až závěrečné období, kdy se k souboru připojil trumpetista Claude Deron, který vtiskl celkovému zvuku jazzovější náboj. Každopádně tu najdeme patrné koketování s vážnou hudbou. Možná i díky tomu si skupiny povšiml šéf Magmy Christian Vander, který v té době zcela přestavoval svůj domovský soubor, a na to konto přizval Mandeliera a Denise ke spolupráci. Zatímco Mandelier zůstal v Magmě více než rok, pro Denise to byla jen přestupní stanice a po několika koncertech ve Francii a Nizozemí se na jedno turné přidal k holandské progresivní skvadře Supersister. Tyto Denisovy eskapády však měly jednoznačný vliv na jeho další vývoj. Po návratu do Belgie oslovil kytaristu Rogera Trigauxe a baskytaristu Guye Segerse, které znal z kapely Lyze, s níž Arkham v roce 1970 sdíleli stejnou zkušebnu, aby spolu založili nový soubor. Ten dostal název Necronomicon a jeho dalším členem se stal mimo jiné i Claude Deron, jenž se snažil orientovat tvorbu k fusion jazzu, který měl zažitý ze svého působení v Globe Unity Orchestra. V roce 1973 se hudebníci odstěhovali z Bruselu a založili jakousi komunitu v městečku Nivelles, aby zde trávili celé dny zkoušením a pilováním svých skladeb. Nikdo z nich neměl jiné zaměstnání a byli zcela závislí na podpoře svých rodičů, případně manželek a občas skutečně neměli co do úst. Nakonec se ale projevila ponorková nemoc a zbytek kapely se rozhodl vyhodit Derona a nasměrovat své muzikantské úsilí trochu jiným směrem – k takzvanému komornímu rocku, kde by se prolínal „bigbítový“ základ s prvky hudby jejich oblíbenců Bély Bartóka a Igora Stravinského. Jako další prvotní vzory však uvádějí například Captaina Beefhearta či Third Ear Band a v neposlední řadě středověkou hudbu a méně známého belgického skladatele Alberta Huybrechtse. A tak se definitivně na začátku roku 1974 zrodili Univers Zero a svůj první koncert pod tímto názvem uskutečnili v květnu téhož roku. Vliv jazzu sice ještě nějakou dobu přetrvával, ale pak si plně uvědomili, že tento americký idiom jim brání plně rozvinout vlastní hudební postuláty na podkladu dědictví, které jim bylo dáno do vínku. Důležité bylo pochopitelně pro kapelu i setkání s nedaleko sídlící francouzskou kapelou Art Zoyd, která později v Rock In Opposition představovala nejzřetelnější inklinaci k takzvané nové hudbě a rockové prvky téměř eliminovala. Univers Zero a Art Zoyd byli navíc schopni vytvořit určitou symbiózu – občas dokonce vystupovali jako jednotná velkokapela a Denis se podepsal nejedním úderem na legendárních albech Art Zoyd jako jsou například Musique pour l´Odyssée či Generation sans futur a v pozdější době jako víceméně regulérní bubeník na projektech k němým filmům Faust a Häxan. Esprit Univers Zero jasně naznačuje již debutové album 1313 z roku 1977. Jasně vůdčími osobnostmi se zde stali Denis a Trigaux, jejichž kompoziční „hororová“ poetika se do značné míry prolíná. Již úvodní Denisovo rozsáhlá skladba Ronde , plná historizujících prvků, jasně potvrzuje, že postmodernismus byl obsažen již ve středověku. Trigauxův Docteur Petiot zase využívá nádherného kontrastu tvrdých pasáží se spinetovými vstupy Emmanuela Nicaise. Celkový ráz bohatým aranžmá ovšem dodávají i další členové – fagotista Michel Berckmans, smyčcová sekce Marcel Dufrane a Patrick Hannapier a baskytarista Christian Genet. Naprosto epochálním opusem je pak sequel Heresie z roku 1979 v čele se skladbou Jack The Ripper, pod níž jsou podepsáni oba protagonisté. I když zde kapela vystupuje v okleštěném obsazení (chybí Dufrane a Nicaise, Geneta naopak nahradil navrátivší se Segers a Berckmans obohatil svůj instrumentář o hoboj a Trigaux o klávesy včetně harmonia), nahrávka zní ještě plněji a dynamičtěji než prvotina. Roger Trigaux ovšem v té době pochopil, že pro dva kohouty na jednom smetišti není dostatek místa, a tak se rozhodl založit vlastní soubor Present. Tady sice hrál dominantní roli, ale svého „rivala“ Denise si na prvních dvou albech Triskaidekaphobie a La Poison Qui Rend Fou z let 1981 a 1983 milerád vypůjčil. V tomto období Univers Zero vydali album Ceux du Dehors, kde se výrazně profiloval nový klávesista Andy Kirk. Jeho skladba Combat se nese plně v duchu předchozích děl, ale má snad ještě větší pnutí a parasymfonickou členitost. S Denisem si ostatně „padli do noty“ i v závěrečném kousku Triomphe des Mouches, kde hrůzostrašná atmosféra celého díla kulminuje. Za zmínku jistě stojí i velmi temná krátká kolektivní improvizace La Musique D´Erich Zann na motivy povídky H. P. Lovecrafta. Již tak bohatý nástrojový arsenál navíc obohacuje v Denisově La Corne du Bois des Pendus niněra Jeana Dedefve a v Segersově La Tete du Corbeau zase vypomáhá jedna z vůdčích osobností Art Zoyd Thierry Zaboitzeff na violoncello. Následující počin Uzed z roku 1984 je poněkud akademický a výhradní skladatel Denis se tu trochu opakuje v poněkud přežité jazzrockové ambaláži. Cosi o tom vypovídá i obal, kde se „bruselský úředník“ poloutápí v jakési zkalené vodě. Novou posilou je zde (jako náhrada za Berckmanse) klarinetista, basklarinetista a saxofonista Dirk Descheemaeker. Do role basisty se vrací Christian Genet a po delší době se do kapely vrací i kytara, tentokrát v rukách Michela Deloryho. Poměrně konejšivou pompéznost nahrávky pak doplňuje nový klávesista Jean-Luc Plouvier. Výrazně zajímavější je poslední opus prvního období Univers Zero Heatwave (1986), který je do značné míry v režii dalšího navrátilce Andyho Kirka. Ten zde triumfuje kromě fenomenální titulní kompozice více než dvacetiminutovou high-artrockovou existenciální skladbou The Funeral Plain, plnou dodekafonických prvků, pojednávající o smyslu či nesmyslu lidského putování zdejším slzavým údolím. Pak se Univers Zero na deset let odmlčeli. Ne však Daniel Denis. Kromě zmiňovaných aktivit s kapelou Art Zoyd vydal dvě sólová alba Sirius And The Ghosts a Les Eaux Troubles. Na prvním z roku 1991 hostuje v řadě skladeb Descheemaeker. Sám protagonista se zde více než na bicí a perkuse soustřeďuje na klávesy. Je ve svých skladbách mnohem filigránštější a jasně prokazuje svůj jemnocit, který však nepostrádá nervní momenty i jistou zádumčivost a duchařské tajemno. Druhá sólovka z roku 1993 (opět za účasti Descheemaekera ale mimo jiné i Guye Segerse a Andyho Kirka) je zvukově a aranžérsky mnohem košatější. Již úvodní kus Les Portes má svou nezaměnitelnou sošnost a určuje ráz celého alba, které má svou jednoznačnou nadčasovost a zároveň naznačuje další Denisovo směřování. Podstatnou roli zde v několika skladbách hraje i violoncellista Jan Kuijken, který se podepsal stejnou měrou na Siriusovi. Perličkou je pak world music okořeněná skladba Bulgarian Flying Spirit Dances. V roce 1996 začala probíhat reinkarnace Univers Zero a v květnu následujícího roku vystoupili s obrovským úspěchem na prestižním festivalu alternativní hudby v kanadském Victoriaville. V roce 1999 se soubor prezentoval výrazným albem The Hard Quest, které jasně odhalilo další vývoj. Kapela se sice zdánlivě vrátila do bodu, kde před lety skončila, ale absorbovala do sebe nové zkušenosti. Princip „středověkosti“ byl zachován, ale obohacen novými technologickými postupy. Najdeme zde zásadní „poselství lidstvu“ News From Outside, dětem věnovaný Rébus i rituální strukturovanou (opět postupy world music špikovanou) „píseň“ Xenantaya. Ze starých známých se v nové sestavě objevili kromě leadera Berckmans i Descheemaeker, a jako nové akvizice přišli syn Rogera Trigauxe (taktéž kytarista) Reginald a houslista Igor Semenoff. Zásadní zlom nastal až na následujícím albu Rhythmix z roku 2002. To by svým způsobem mohlo být považováno za třetí sólovku Daniela Denise. Na dvou ze třinácti skladbách se sice autorsky podílel Michel Berckmans, ale další hudebníci kromě basisty Erica Plantaina a hráče na marimbu a zvonce Barta Quartiera tu spíš vystupují jako hosté. Deschmeemaeker si tu vrzne na basklarinet pouze ve skladbě Zébulon a nová violoncellistka Aurelia Boven se zapsala pod pouhé tři kousky. Do určité míry je to jistý návrat k raným albům Univers Zero, na druhou stranu je tu patrná náklonnost k novým postupům a elektronickému hávu. Příslibem do budoucnosti byla také velejemná pikola Ariane De Bievre ve skladbě Réve Cyclique. O další krok dál je zatím posledním opus Univers Zero Implosion z letošního roku, kde Denis hojně využívá samplerů. Jinak je obsazení bombastické. Opět nechybí Berkmans ani Descheemaeker, novou posilou je Serge Bertocchi, který exceluje na nejrůznější druhy saxofonů včetně tubaxu, prostor zde konečně získává Aurelia Boven i trumpetista Bart Maris. Basu drží Plantain, akustickou kytaru Christophe Pons a základní kádr doplňuje De Bievre, Quartier a po krátké pauze také Semenoff. Struktura je podobná jako na Rhythmix. Denis sází na kratší útvary, které mají tentokrát mnohdy okolo minutové stopáže. Typickou temnost pak drží zejména rozsáhlejší kompozice Temps Neufs, která je jasným příkladem propojení klasicistní hudby s téměř technopostupy. Velice zajímavá je také kolekce raritních nahrávek s názvem Crawling Wind, která vyšla na Cuneiform Records v roce 2001. Pod tímto názvem se sice část nahrávek objevila na EP již v roce 1983, ovšem pouze v Japonsku. Pro příznivce kapely je tu důležitá zejména improvizace Central Belgium In The Dark, která dokumentuje atmosféru živých vystoupení souboru a vzájemnou interakci jednotlivých členů. Najdeme zde také Kirkovu kompozici Influences, jež byla k mání předtím pouze na výběru Recommended Records, a koncertní verze Triomphe des Mouches a Complainte. I když by Univers Zero podle okřídleného Lennonova výroku díky svému výročí už neměli věřit sami sobě, jejich dílo je skutečně mimo prostor a čas. Navíc stále mají celou řadu následovníků. Stačí snad jmenovat francouzské Sotos či zbrusu novou americkou formaci Far Corner. Guy Segers navíc zosnoval label Carbon 7, který vydal nejen zatím poslední počin Present High Infidelity, ale i řadu počinů nových seskupení, a tak se vody okolo Univers Zero stále rozviřují.