Optigan

  

Firmu Mattel asi všichni známe jako výrobce panenek Barbie a autíček Hot Wheels. V 60. letech se tato společnost pokusila konkurovat výrobcům elektronických varhan pro domácí použití. Levné domácí klávesové nástroje tehdy mívaly jen několik nepříliš zajímavých zvukových barev, Mattel nabízel napodobení zvuku reálných nástrojů a doprovody nahrané živými hudebníky.

Vývoj nástroje nazvaného Optigan začal v roce 1968, kdy firma Mattel koupila patenty Harryho Chamberlina na magnetofonický princip generování zvuku, známy především z nástrojů Mellotron. Magnetický záznam však v Optiganu použit nebyl. Zpočátku byly prováděny experimenty s mechanickým záznamem, používaným u gramofonu. Kruhové zvukové stopy nesl rotující válec, klávesy ovládaly jehly, které při zanoření do drážek snímaly zaznamenané zvukové kmity. Mechanické generátory se však neosvědčily. Při dalším vývoji byl využit optofonický princip a pro optický záznam nakonec posloužily rotující plastové disky. Nástroj byl představen 27. ledna 1971 v Los Angeles.

Takto vypadala dobová televizní reklama.

Optigan se vyráběl v šesti verzích, které se lišily především ve vzhledu a provedení skříně a drobných detailech. Klaviatura má rozsah tři oktávy, pro ovládání sedmi základních durových, molových a zmenšených akordů slouží 21 tlačítek pro levou ruku, uspořádaných ve třech řadách po sedmi. Pět spínačů ovládá doprovody a zvukové efekty.

Základem generátoru Optiganu je jeden výměnný, průhledný plastový rotující disk o průměru 12″. Zvuk je uložen v soustředných stopách nesoucích analogový optický záznam. Na jedné straně disku je umístěna žárovka, na druhé straně fotočlánek. Světlo žárovky je před dopadem na fotočlánek modulováno záznamem na zvukové stopě, optický záznam je tak převeden na elektrický zvukový signál. Disk Optiganu má 57 kruhových zvukových stop. 37 vnitřních stop slouží pro generování zvuků ovládaných klaviaturou, zbylé obsahují nahrané akordické doprovody, perkuse a zvukové efekty. Na disku je též „stopa” pro optický metronom, indikující pomocí červeného a bílého světla těžké a lehké doby. Otáčky motoru, a tím i ladění a tempo přehrávaných stop, jsou řízeny mechanicky pomocí třecích převodů a ovládány otočným regulátorem.

Princip snímání zvuku z optického disku je ukázán zde.

Jelikož princip generování zvuku neumožňuje řízení časového průběhu amplitudy, nelze vytvářet perkusivní zvuky. Většina zvuků Optiganu je proto varhanního typu s konstantní amplitudou. Některé disky obsahují také zvukové efekty, jako potlesk apod. Kromě disků se pro Optigan prodávaly i zpěvníky a noty.

Popis nástroje i zvukové ukázky obsahuje následující reklamní video.

Celková koncepce nástroje byla podřízena dosažení co nejnižších výrobních nákladů, což je příčinou jeho nízké zvukové kvality. Výrobní nepřesnosti disků, nečistoty a drobné rýhy způsobují praskání podobné zvuku ohrané gramofonové desky. Při změně rychlosti otáčení disku dochází k degradaci kvality nejvyšších i nejhlubších tónů. Mezi sousedními stopami dochází často k přeslechům. Řízení otáček třecím převodem způsobuje kolísání frekvence a nepřesnosti ladění. Všechny tyto vlivy jsou příčinou charakteristického zvuku, pro který Optigan používali např. Tom Waits, Blur, Steve Hackett, Elvis Costello, Clash, Fiona Apple nebo Devo.

Prodej Optiganu neplnil očekávání, 8. června 1973 firma Mattel tento nástroj prodala společnosti Miner Industries, která vytvořila divizi Opsonar zabývající se jeho další výrobou a prodejem. Zanedlouho však zájem o Optigan opadl a v roce 1976 byla jeho výroba ukončena.

Na konci první poloviny 70. let získal licenci na optický princip generování zvuku použitý v nástrojích Optigan David van Koevering, který založil společnost Vako Synthesizers Incorporated a začal vyrábět nástroje Orchestron určené pro profesionální použití, které měly konkuroval Mellotronu. Profesionálnímu určení Orchestronu odpovídá i lepší technické řešení a vyšší kvalita provedení.

Na rozdíl od Optiganu mají disky pro Orchestron jen 37 zvukových stop s jednotlivými tóny a neobsahují doprovodné akordy ani další efekty. U Orchestronu je odlišné i uspořádání stop. Na sousedních stopách jsou tóny vzdálené o kvintu. Pokud dojde k přeslechům, nepůsobí tolik rušivě jako u Optiganu, u něhož je mezi sousedními stopami disonantní interval malé sekundy. Zvuková kvalita generátorové jednotky se však oproti Optiganu nezlepšila.

Zvuky pro Orchestron byly znovu kvalitněji nahrány. Vyrábělo se osm zvukových disků: varhany, flétna, housle, sbor, Hammond, lesní roh, violoncello a saxofon.

Vysoká cena Orchestronu byla spolu s nekvalitním zvukem a malou spolehlivostí příčinou obchodního neúspěchu nástroje. Odhaduje se, že se vyrobilo kolem 50 nástrojů a výroba byla kolem roku 1978 zastavena.

Orchestron používal Patrick Moraz ve skupině Yes i ve svých nahrávkách, objevil se také na několika albech skupiny Kraftwerk. Tony Carey na něj hrál na albu Rainbow on Stage skupiny Rainbow.

V roce 1973 začal ředitel společnosti Optigan F. Roy Chilton s vývojem nové verze nástroje, jehož výrobu měla zajišťovat firma GEM. Nástroj byl v červnu předveden na veletrhu NAMM pod jménem Talentmaker. Optické disky mají 60 zvukových stop. 37 jich opět slouží pro generování zvuků ovládaných klaviaturou, zbylé obsahují akordy a zvukové efekty. Zvýšením počtu stop a zmenšením počtu efektů na čtyři mohl být zvýšen počet akordů na 24. Snímací světelný paprsek je užší, generátor má proto větší frekvenční rozsah. Pro Talentmaker bylo vyrobeno 20 zvukových disků. Talentmaker se pravděpodobně vyráběl do roku 1976, je známo jen několik zachovaných nástrojů.

V reklamě na banky se zvuky Optiganu, Orchestronu a Talentmakeru je uveden seznam existujících zvukových disků.

Na závěr ukázka amatérské konstrukce nástroje přehrávajícího optické disky Optiganu a Orchestronu.