Mamutí extravagancí jsem nazval předchozí 02 a co do rozsahu si s ním nezadá ani 03. Orchestra Of The Upper Atmosphere, vyhýčkané dítko Martina Archera, skladatele, elektronika, klávesisty, saxofonisty, klarinetisty, flétnisty atakdále, je tu prezentováno na dvou discích skutečně od alfy až po omegu (jak čteme v jejich záhlavích) a v obdobném obsazení včetně čtyř hostů – trombonisty Georga Murraye, houslisty Paula Schatzbergera, violistky Aby Vulliamy a violoncellistky Angely Rosenfeld. A přece tu neběží o totožnou záležitost. Těch dvacet komprovizací, při jejichž poslechu nerozpoznáme, co je složeno a co improvizováno, tak kompaktní se jeví, oplývá na rozdíl od minulého opusu záviděníhodnou jednolitostí, namíchanou ovšem z nejrůznějších ingrediencí. V těch se navýsost činí klávesista Chris Bywater, bubeník Steve Dinsdale a perkusista Walt Shaw, houslistka Yvonne Magda, baskytarista Terry Todd a violistka a poloutajená vokalistka frostlake, všichni ve značné závislosti na elektronice. Vše bylo natočeno ve čtyřech různých místech v letech 2015 až 2017, což svědčí o opětovném alchymizování výsledného znění. Sám Archer uvádí, že mu šlo o inovativní rockovou směs, křtěnou Terrym Rileyem, progrockem, krautrockem a elektronickým vyostřováním. Ale to nepovažuju příliš za podstatné, protože celek se jakékoli klasifikaci vzpírá.
Hned úvodní Orionid se z „odkudsi“ vyhloubává, prosyčuje, proskřipcovává, jde o proklikatěné dumání s pádným rytmem, přecházející do sjíždivých cvalů a obepnuté vznosnou harampádností. Je rozbohacován do stále převalivší údernosti, zavalivé a rozbušné. Jednotlivé nástroje nevzdorně opojivý běh částečně prosólují, což elektronika pozahaluje a záměnlivě prošumuje, nicméně náhončivě usebrané prořetězení vždy znovu nabírá sílu, nikdo tu neokolkuje, naopak se všichni ujednotí v zářezném repetování. Z proznívavého, odklepně vyvstalého čiřikání se Solar Prominences pak promlacují do proskučnosti i prozvonivosti, ale – a to je pozoruhodné – vyvstalá řádivá probušnost je napodiv srovnaně neexcentrická, ba dokonce spořádaně nalinýrovaná; i když se rozpíná a vyvolňuje a niterně hutní, její prolamování, propraskávání a záskučnění, byť poněkud huntující, není rabijátské. Podobně je tomu ve vyjíždivě odrochávaném Graced With Secrets, vyhořkle protajemňovaném, tu zapřímočařeném, tu odlamovaně spádném. Je rejdivě (ú)nosné, útěšlivě nomádní, plné pučící vrzukavosti, štandopédně poddusávané. Zvukolíčivě pranýřující je naopak Fictitious Force, sběrně podmru/ačivá, brodivě vytěsněná do temperující zámrskovosti, ždibkovaně průvlačné a špetkově rozkurážované do zapadavě škvířeného prošeptávání. Se sebejistou odvahou se rozvrtoší An Excess Of Protons, zrůzňované vstupy nástrojů (jejich náhlostní prostřídávání neumožňuje je vyjmenovávat) nad bortivými perkusemi se prokříží se stáložárnou proudností, takže vrtošivá zpupnost oxiduje v zezávažňující orchestrální monolitnost. Ani ta se však nezavíjí do sebe: zastřešivě vyvěrá do výkvilného ptáčnění. A je to podobně vydedukované štěbetavé obhlédání, které se srotí v Anisotropic Shapes, kroutivě se prolonguje do vyšeptávané roztřesnosti či výtřesnosti, je odpalestrováno do bloumavého šumlení, třísnivého prokružování i bácivého rozpotácnění se šňořivými prozvučkami a zabořivými předhůzkami. Šrotivostně rozpotácivé chórování se v pravý čas proboří do odbouřněného zabourávání. Vyvodivě uvozená a zeštymovaně zesilovaná Circularity se pak zatumluje do rejdivě vypráskaného proskrumážení, zhoufovaně cirkulujícího a protažného, až samohybného. Coriolic Force naproti tomu mátožně vyvěrá z vydyndávaného šátrání, osciluje mezi pidizvuky a monstrózujícím podvlakem, ale jako obvykle se potichlení rozvíří do hemživého rochnění a rojivého vzáběhování, nadnášivostně výběživostního a zrušněně zamíchávaného. Zvrat: tenisující proskočnost Synaptic oplývá jak záškubní zápasivostí, tak hymnující propastností, je troufale neslitovná i obžalobně žalná (hlas!), jednosměrně vláčivá, výdržně přípojná i zádlužně pošeptná. Což je v protikladu k záškubně provalivé Pororoca, výtlučně prohrncované a výpalně útočné. Její zešikovávaná zádernost je průsečně prodrcovaná, překotně překotivá, prostopášně jurodivá a briskně štířivá. Když se pak přehoupne do výkružně tanečního víru, zakcentuje pulzující střečkování a skončí v odletnosti.
Druhý disk otevírá The Price Of Revealing se zapikolovávaně vzlínajícími vzmachy, prosakujícími do stupňovitě rozkeřené burácivosti, zároveň vyzývavé i souměrné, vybičovávané i zaostávající. Nadmýchávaná roztřepivost zmohutní do neuhýbavé velebivosti, hybatelsky valivé a kposledu mizející. Bubnivou nástražností oponuje Galleon až svatořečné chorálovosti, výpravně dosložiťované překryvným nalaďováním dolaďováním do kypivé zahrávavosti. Tušivá i tušově podmítavá je Tangential Force, zádrhelně vyvěrající i vyhmatávaná do stočné šumivosti. Její odkládavá hladkost je s probíjivým podštěrkováním vrzukavého štětění střídavě poodkrývána a pozakrývána do výlevného po(d)šeptávání, záhybně zatajemňována do násobivé potichlosti. Nestřídmě a natážlivě vrutivé vrtulnění charakterizuje The White Dog Is Your Father, zakotoulované do výzevně hatmatilkové rušnosti, dobývačně nákřičné, zamláčeně svistné a vrtichvostně vymýtavé. Muzikanti své party rozehrávají až na pomezí manifestační táborovosti, od nadsazované smečnosti vžejbrují do vabankové propastnosti, jejich násilnická pokřikovost se dobírá k dosilované úlitbě. Podhoubně protkávaný je i Niobium, vybluzovaně vycinkávaný, výpustně vykružovaný a zarážlivě srážlivý. Jeho podmiňovaně oznamivá roztoulávanost je značkována okapnými zvraty, pestřením i záhromněním, zabíhá do ostýchavé hladivosti perletnění. Ostražně, poskočně i záskočně vkypí Spark Erosion, vytěkává do nahmatávavého erodování, tázavostně se rozligotá, aby je trumfnul triumfující bušivostí a posléze se odbouřnil do přeludně proznívavé zahalivosti. S podobnou záludností vmihotá do děje The Dust Of Blue Fire, nasměrováván zpochybňujícími bicími, postupně se však skutečně rozohní do výlučné blouznivosti, proklouzávaně poladné i zrůzňovaně výstřebné nabídnutými „zprávami“. Jeho zárudná vřešťanovost je dopována harašivostí bicích. Duelově poskočné i akcelerovaně rozvíjivé a odvíjivě zmnožované je Accelerating Expansion (ten titul říká vše!), je nevratně i nezvratně zhybňované a pro(b)loudivě machrované, usilovně zvibrovávané a násilnicky vybuzované. Jeho roztempovanost je rozparáděně hatmatilková a krouživě rozhorlovaná. Čekáte-li kýženou razantnější proměnu, splní ji Inertial Force, znahodiněle odmotávaná a vymátořovaně vymotávaná do výčnělkové rozštěpnosti, teteřivá do nejmenších titěrností, rozšlapně pozotvíraná. Je totiž pábivě odšlojířovaná, podbíravě vibrující, pošeptně zapošívaná i zabloudivě porozdíravá. A skutečně: jako by se soubor až v závěrečných fázích vyvázal z určité, byť bohatě namachrované „machy“, odvazuje se i závěrečné Circumzenithal k rozmotávání těch nejmatovějších sfér říše ticha, niterných a většinou zapoutaných do neodkryvné složitosti. Jenže to by zřejmě nebylo to správné zakončení, a tak soubor zceliství svoji spádně zrytmizovanou a vokálně podstíněnou harmoničnost a vyvrcholí s bezobavnou výbojností, halasnou pádností, rozmáchlou proudivostí a „výřečně“ rozcapenou příkrostí celé dvojalbum.
Martin Archer opět dokázal absolutní suverenitu ve vedení hudebního tělesa od výběru hráčů, předestření obsahu a zaměření i konečného dopracování výsledného znění. Tentokrát je tu vše nadupané, ale konec konců nikoli nemírumilovné, neboť výboje probíhají v mezích nenarušivosti melodické i rytmické. Hráči nemusejí/nesmějí experimentovat, neboť sebejistým experimentem se má jevit celek. Perfektní souhra mezi komponováním a improvizováním je dovedena až do absurdní jednoty, přičemž mi připadá, že závaží přesahuje do většího kalibru předpřipravenosti. Proto je vše výsostně násměrné a nevybočivé. Každý z hudebníků zřejmě ví (nebo si alespoň uvědomuje), kdy a kam má zaskočit s drobným zázvukem, kdy má v neustálé protiřečnosti uplatnit záchmurnost, štětění, vrzukavé žaluznění, cokoliv, co je nasnadě. Přitom ustavičná skrumážovost všech nástrojů v rytmizované posouvavosti dovádí všechny k velkokapelové svornosti. Výhrada? Ano, občas se ptáme, není-li té usebrané sehranosti, (možná až příliš) perfektní, už tak trochu moc, až se z té přemíry dokonalosti zalykáme. Té zásadní odlišnosti (dílčí odlišnosti jsem se pokusil převést z hudebního vyjádření do slova psaného, viz výše) tu přece jenom není tolik, že si občas říkáme, že by přece jenom někdy neuškodil nečekaný vývrat, zásadnější vybočení. Což nejsou ani tak výhrady jako přemítání, co by měla eventuálně posílit nebo rozhojnit nebo naopak umírnit čtvrtá šance Orchestra Of The Upper Atmosphere. Jinak se hodnocení pohybuje ve známkách nejkladnějších.
Orchestra Of The Upper Atmosphere: 03
Discus Music (www.discus-music.co.uk)