Francouzský saxofonista Christophe Monniot (1970) má na svém kontě asi deset CD, převážně s Le Campagnie des Musiques a Ouir, hudbu ke dvěma filmům a sidemanskou účast nejméně na 15 kompaktech. Střídá alt, soprán, sopranino a baryton saxofony, je poučen jazzovou historií, avšak ve svém komponování i ve hře k ní přidává své osobní pojetí. V roce 2006 založil projekt, který pojmenoval Ozone (a vydal desku na labelu Ames), to však bylo pouze s dalším zkušeným hudebníkem, maďarským klavíristou a klávesistou Emilem Spányim (1968), který žil ve Francii. Slovo dalo slovo, respektive setkání střídalo setkání, a nakonec se vyvrbil Ozone Acoustyle Quartet, ve kterém se ocitli maďarský kontrabasista Mátyás Szandai (1977) a švédský Pařížan, hráč na bicí Joe Quitzke (1969) (kterého známe třeba z alba Gábora Gadóa Ungrund, rovněž BMC).
Budapest Music Center Records mají tu výhodu, že mohou využívat nahrávek z koncertů na pódiích BMC, a to nejen souborů domácích, ale i hostujících, a zvěčňovat je. Dokladem může být hned album Organic Food, vzešlé z vystoupení v Opus Jazz Clubu 29. listopadu 2014, na kterém zmíněný kvartet předvedl tři kompozice a jednu čtyřdílnou suitku Christopha Monniota, jednu skladbičku pianisty a jeden tradicionál. Většinou se rozpozná hned při prvních taktech, jak muzikanti večer pojmou, zda jako odliku notoricky známých postupů, nebo jako událost, která vyvolá odezvu. Hned při Grace je jasné, že si Monniot zvolil perfektní trio ke svému obrazu, neboť hudebníci přímo vtrhnou na jeviště, důrazně, pospěšně a skočně, klavír téměř jedenáctiminutovou záležitost rozehrává, bicí poddusávají a basa rytmizovaně jistí, nejde však o pospěch pro pospěch, protože všichni i se zpěvným saxem dovedou sled vrchovatě excitovat a ústrojně zpomalovat, vzájemně se prolínat, prostřídávat i spolčovat. Klavír ve vstupní pasáži převažuje, moderuje i modeluje hybnostní rozvíjení, vybrušuje i opakuje (si) základní směřování. A tady hned poznáváme, jak funguje trio i bez saxu, klavír tvrdošíjní, přehršluje, blafuje, basa zapotichluje a hned se rozevlá, vše uzemní a táhlí, bicí klestí cestu, hromují, vybíjejí se, všichni si předávají vabanková sóla jako v lotérii, vypomáhají si přitom, bouřní, vyklesávají a prostírají se. Sax je však neponechá v triumvirátu, jakmile rytmika přehodí výhybku, zavzpouzí, a už celkový šarm skladby vyvzbouzí, bonbónuje, projančí, aby pak v závěru vzlétl do výšin a zazvítězil.
Obdobně i do Anatology vkročí klavír s vervou, poměřuje se s nervní basou, která děj prodychtí, bicí humpálují, ale i tentokrát je to sax, který celek přivede do rujné hybnosti, lebedí si, pokřikuje, poklouzává, povýskává, triumfuje, a v tomto rytmizovaném parádování klavír perlí a prokrystalizovává vyvelebovanou shodu, kterou bicí podpalestrovávaní a zbytňují, což obecenstvo právem vypotleskovává.
První část Du Vent dans les Voiles koncert i album ztajemní, zauvažované vření se provírá do lyrické melodie, nostalgizovaně vláčné, niterně průklestující, obkročně rozviřované se zakotvenými bícími. Jenomže druhá část téma rozvichří, všichni poskočí, zapeláší a vřavní, a to je další příležitost pro výtryskný sax, aby si zavířil a skotačivě zabujnil. Což ve třetí části proskočí do lamentovaného posloupničení, sax proklouzává nad plovoucím rytmováním a nadnáší se nad triem, v němž klavír námět prohecovává a kontrabas vše záhlubně protýká. Poslední věta suitky, jak se dalo čekat, celý vývoj (po)dotýkavě rezumuje, rozumuje a zavírkuje, členové kvarteta vše zasvěceně vysvětlují v čele se záskočným klavírem, v sepětí s nímž bicí posun poskočně prorámusují, celek se frajersky zhybní, zavaluje, až dozmizí.
Yo-Yo skutečně upomene na pohybovost joja, je ševelivé, provibrovávané, promelodizované, sax se vemluví do další melodie, občas do ní protřeskne, ale celkově si postup prolebeďuje, provanuje (nebo zaprůvaňuje?) a propasírovává, k čemuž mu posluhuje uvážlivé piano a kopýtkování bicích.
Klavírista si své dvouminutové sólo vyčkávavě lavíruje a varovně zmementuje, nicméně po vývěrném zadychtění odezní. Jeho Fifth Seal působí však spíše jako oddychové spočinutí před závěrečným furore. A tím je evergreen Greensleeve (What Child Is This), do kterého se prorámusí bicí se vzrušeným klavírem a pajánováním saxu. Tedy snaha završit zdárně koncert i album notoricky známým tradicionálem a vyvolat emoce? Ne tak docela. To by Monniotovi neslušelo. Proto se nechce hitem pouze proskočit, věnuje mu téměř devět minut, zaujme k předloze po odcelebrování přitažlivé melodie vlastní stanovisko, to znamená, že bere předlohu jako příležitost pro sebe i své komplice, a všichni si ji patřičně užívají. On sám se kumštovně vetře do tématu, provábí se jím a teprve před koncem se ke zlomku melodie vrátí, klavír ho promenstruovává a basa s bicími celku dodávají prodyšňující vzrušivost něhy. Tím se završí celý koncert a obecenstvo má opětovně šanci ke skandovanému potlesku.
Je dobře, že nám právě tenhle koncert neušel, že můžeme nad CD prožívat působivost i způsobilost zúčastněných hudebníků, jejich schopnost ujednocující svornosti, organické mírumilovnosti i prosycované malebnosti. Monniot samozřejmě vyzařuje fluidum, skladatelské i hráčské, ale tři braši po jeho boku teprve celku dodávají doperfektnění, jaké si notové osnovy vyžadují. Je to album, které nechce překvapovat žádnými nahodilými zvláštnůstkami. Je to album, které totiž příjemně překvapí jako srostitý celek. Které má svůj vlastní ozón.
Ozone Acoustyle Quartet: Organic Trio
BMC (www.bmcrecords.hu)