„To, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře. A to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole,“ praví smaragdová deska Herma Trismegista a stejný výrok by mohl stát v záhlaví groteskního romaneta Utrpení knížete Sternenhocha. Pro citlivé duše dvacátého a snad ještě i jednadvacátého století je právě tento text Ladislava Klímy jejich Utrpením mladého Werthera. Opera Sternenhoch skladatele Ivana Achera měla premiéru 7. dubna 2018 na Nové scéně pražského Národního divadla. Tento text vznikl ještě před zhlédnutím inscenace podle partitury a nahrávek – samozřejmě s výjimkou citátů z recenzí.
Klímův filosoficko-groteskní text narozdíl od Goetha nesvádí ani tak k sebevraždám z lásky k vdané paní, jako spíš k přemýšlení o tom, „jak bude po smrti“. A jestli je vůbec možné spolehlivě zjistit, kdo je tu mrtev, a kdo živ. Nebeské inspirace i pekelná muka se prolínají a zhmotňují v pozemském životě, a nelze je od sebe oddělit. Na věčnost si sáhne ten, kdo se nenechá oklamat hmotou všedního světa.
Přední německý velmož Sternenhoch, komický obraz zdegenerovaného šlechtice, si z náhlého hnutí mysli vezme za ženu mátožnou Helgu. Její netečná existence se skrze těhotenství promění v démonickou bytost, která skrze svého milence obcuje s peklem a pokládá to za rozkoš. Sternenhoch ji i jejího milence zabije, ale Helga ho pronásleduje i potom – hranice mezi životem a smrtí je setřena a nikdy není jasné, jestli je to jen dílem Sternenhochovy choré mysli, nebo věčné podstaty bytí. Sternenhoch umírá na otravu krve, když se poraní o kostru své zemřelé ženy, s níž se pokusil o soulož.
Jazykem libreta Acherova Sternenhocha je esperanto – Lingvo Internacia, který se měl v době svého vzniku stát snadným nástrojem komunikace mezi národy. Neměnné morfémy umožňují nekonečné množství kombinací v rámci srozumitelného a vcelku snadno pochopitelného systému. Je to tak dokonalý nástroj pro práci se zvukem jazyka, až je divné, že se v opeře a vůbec v hudbě nepoužívá častěji (zde se hodí zmínit alespoň jako kuriozitu esperantskou verzi Dvořákovy Rusalky, která vznikla v roce 1950 a existuje její rozhlasová nahrávka). Ke Sternenhochovi se esperanto hodí ještě na další úrovni: esperanto si bere inspiraci z více jazykových zdrojů a vytváří z nich svůj vlastní unikátní svět. Ten sice stále vzbuzuje dojem něčeho známého, ale pro pochopení je potřeba přijmout jeho vlastní, novou skutečnost.
V komorním ansámblu na scéně hrají housle, viola, kontrafagot a citera. Ze záznamu zní spousta samplů, industriálních zvuků a elektroniky. Prolnutí zpěvu a tance by mohlo být vzdáleným odkazem na opery-balety Jeana-Philippa Rameaua, stejně jako výtvorem současného hudebního divadla, které na čistotu žánru příliš nehledí. Klímův román je převeden do deseti kontrastních scén.
Představení vedl jako dirigent a vypravěč Petr Kofroň, zpívali a hráli Sergej Kostov (Sternenhoch), Vanda Šípová (Helga), Luděk Vele (otec Helgy), Tereza Marečková (věštkyně Kuhmist) a Jiří Hájek (Poeta – Milenec Helgy). Živý hudební doprovod obstarali představitelka věštkyně Tereza Marečková (housle, viola), Michal Müller (citera) a Lukáš Svoboda (kontrafagot). Inscenaci vytvořili režisér Michal Dočekal, scénograf Marek Cpin, kostýmy Eva Jiřikovská, choreografii Lenka Vagnerová, světelný design Ondřej Kyncl, dramaturg Beno Blachut a zvuková designérka Eva Hamouzová.
Sen
Prolog opery naznačuje setkání Sternenhocha s mrtvou manželkou a předznamenává tím finále. Kolísavý tón houslí jako by po doznění vyprovokoval odezvu kontrafagotu tvrdošíjně opakujícího basový motiv – vysoké a nízké se střetne hned na začátku, oba nástroje pokračují v náznacích passacaglie a přidává se i zpěv. „Tvá mrtvá – děkuje za všechny chvíle společné,“ zní první věta opery a vysloví ji Sternenhochova manželka Helga (Vanda Šípová). Ve skutečnosti ovšem zazpívá: „Via ino mortinta – dankas por ĉiuj momentoj komunaj.“
Ples
„Teď jsem zase opilý. Kde to jsem?“ Sternenhoch se motá na plese, kde poprvé potká Helgu. Zpěv se prosazuje uprostřed záplavy nasamplovaných industriálních zvuků a zvuku orchestru. Zvukový nápor se přelije do kramářského doprovodu citery. Jako basový nástroj se opět přidává s opakovanými motivky kontrafagot – tentokrát ale víc než passacagliu připomene Plastic People. „To děvče je přímo ošklivé. Vyčouhlá, že jsem se jí lekl,“ ohodnotí Sternenhoch (Sergej Kostov) po prvním pohledu svou budoucí ženu. Jeho průvodcem je Kuhmist (Tereza Marečková) – věštkyně, která komentuje Sternenhochovo chování, ale také mu už teď poskytne vzácný amulet proti démonům. Ivan Acher s Klímovou předlohou nezachází zcela chronologicky a ještě ji znejasňuje. Sternenhochův vnitřní hlas reprezentuje vypravěč a dirigent v jedné osobě (Petr Kofroň). Ďábelská mazurka přejde v závěru do úplného šílenství.
O ruku
„Vy, kteří vstupujete, zanechte veškeré naděje,“ komentuje Kuhmist Sternenhochův pokus požádat o ruku Helgy jejího otce (Luděk Vele). Jeho reakce tomu ostatně odpovídá: „Jsi-li opravdu kníže, je děvka tvá; nejsi-li, poletíš ze dveří! Legitimuj se!“ Kontrafagot i citera vytvářejí i dál charakteristický živý prvek opery, v hudbě zůstává i plastikovský duch. Po žádosti o legitimaci hudba nabírá na intenzitě. Ivan Acher vytváří Sternenhocha po jednotlivých scénách, uvažuje divadelně, ale také v podstatě skládá scénickou hudbu. Ta samozřejmě dostává mnohem více prostoru i významu, než je u scénické hudby obvyklé. Zároveň je ale těžko říct, jestli vypovídá o zpívajících postavách a jejich vztazích nebo jim především vytváří prostor, v němž se mohou projevit.
Svatební hostina a Helmutek
Z prázdných kvint violy a houslí se osvobozuje houslová melodie, přidává se opět citera.Všechno se najednou zrychlí. Svatební hostina, soulož Sternenhocha s Helgou, její otěhotnění i porod jsou dílem okamžiku. „Peklo za mnou rudé ― bílé peklo přede mnou,“ končí scénu Helga, která po přetrpěném koitu, porodu a mateřství dospívá ke strašlivému poznání jiných světů. Pokud chtěl Wagner spasit svět láskou a Strauss ho v opeře Das Feuersnot parodicky spasil skrze orgasmus, Helga dochází k probuzení skrze těhotenství: „Poskvrnil jsi mne pro vždy — ne souloží, ale tím, žes mne donutil nosit devět měsíců v sobě tvůj hnus.“ Celá scéna zní až překvapivě lyricky.
Rande
Helga se setkává se svým tajemným milencem – poetou (Jiří Hájek). Rozdíl mezi jejím pohrdavým chováním k manželovi a submisivitou k milenci je drastický. Helga se před setkáním fintí za doprovodu citery a smyčců, které hrají cosi, co by mohl být i ploužák na vesnické tancovačce. Zpěv Helgy do něj ale vnáší komplikovanější prvky, naznačená písnička se nedostaví, milenec-poeta prozaicky zívá. Tělesná přitažlivost Helgu úplně pohlcuje, milenec má ale vyšší cíle: „Jsi pro mne pouze nejlepší pečení, ale nežiju, abych žral.“ Hudba příliš nemění charakter ani ve chvíli, kdy si Poeta uvědomí, že jej a Helgu někdo pozoruje. Je to Sternenhoch, který Poetu zastřelí a Helgu odtáhne do vězení ve věži.
V kobce
Tajemné zvuky, náznak chrastících řetězů ve velkém prostoru. „Ó Helgo, má hvězdo strašlivá, kterou teprve teď, zavraždiv tě, vskutku miluju…,“ nyje Sternenhoch zlehka a zasněně. Ozývají se vzdechy a svůdné naříkání. Helga ještě není mrtvá, probere se a mohla by se vysvobodit tím, že Sternenhocha políbí. Není toho ale schopna, cítí k němu výhradně odpor: „Hnise, okamžitě ven, nebo tě vymáčknu ze světa!“ Scéna má atmosféru hororu, vzdechy oscilují mezi vzrušením a bolestí, je těžké si nevzpomenout na Zappovu Torture Never Stops – Acherovy prostředky jsou ale úplně jiné. Hlavní slovo má v této chvíli elektronická hudba.
Kuhmist
Elektronické zvuky přecházejí do šustění žíní smyčce o strunu. Přidává se citera a vyhrávky houslí jako vytržené z cikánského lamenta. Ke slovu přichází magie, věštkyně má pro Sternenhocha připravený amulet, jméno Ježíše Krista zaznívá pouze v souvislosti s penězi. Účinek ochranného talismanu zvaného Podex romanum – Římská zadnice zvyšuje zaklínadlo: „Helga, Daemona, en anuson mian saltu!“ Rituální podstatu scény podtrhuje minimalistické drmolení smyčců a „šamanské bubnování“ v závěru.
Delirium
Šílenému Sternenhochovi se za doprovodu elektronických zvuků zjevuje Helga. Sternenhochovo blábolení přechází do lyrických pasáží, v nichž se občas propojí s Helgou. Přijde i na mocné zaklínání, které kupodivu nefunguje. Minimalistické housle se do elektroniky zařezávají jako nůž. Ke zjevení Helgy se přidávají také její otec, Kuhmist a Poeta.
Grande finale
Sternenhoch je ve věži u Helgy a mluví i za ni: „Navrhuji pokorně manželské spolužití až do smrti…“ Elektronika zní tajemně, ale přece jinak než ve scéně V kobce, kdy je Sternenhoch u Helgy ve vězení poprvé. Vrací se i „passacaglia“ ze Sternenhochova snu v první scéně. Helga zve Sternenhocha k sobě i do sebe: „Jaký jste divukrásný! Seraf! bůh! Sluneční bůh — slunce samo…“ Romantické smyčce září stejně tak. Celou operu uzavírá vypravěč: „Kníže Sternenhoch klesnutím na mrtvolu poranil si o její obnažené nosní kosti tvář. Milostivá byla mu Daemona i zde! … A ve chvíli, když zavírali nad ním rakev, vzplanula tvář mysticky, jakoby vlastním světlem, pod pohledem slunce. Po celý den se neobjevilo — a zapadlo hned opět za mrak v ten okamžik, když zapadlo víko nad hlavou Pokorného Vítěze. To Bohyně poslala i odloženému Oděvu Jeho Svaté Duše poslední, sluneční políbení.“
Matěj Kratochvíl charakterizoval hudbu Sternenhocha v časopisu Harmonie takto: „Hudební stránku opery bychom asi nejlépe popsali nějakými meteorologickými termíny. Z velké části by se jednalo o smršť či vichřici. Není to hudba jednoduchá, ale zároveň je v jistém smyslu antiintelektuální, publiku nedává čas na přemýšlení, ale strhává ho do víru, v němž si ani nevšimne, že uplynulo devadesát minut. Posluchače si mezi sebou přehazují bizarně pokroucené rytmy valčíku, meditativní smyčcové plochy, industriální tepot perkusivních zvuků. A nad tím vlnobitím se nese zpěv, který naopak soustavně připomíná, že jsme na opeře. Melodické linky jsou zpěvné, elegantní či roztoužené, občas snad na hranici ironizování opery, ale nesklouzávají do jednoznačné parodie na ni… …Tradice zobrazování šílenství a extrémních stavů mysli sahá až k počátkům dějin opery a dalo by se možná říci, že to je jejím nejvlastnějším smyslem. Ivan Acher s Ladislavem Klímou k této tradici připojili skvělé další dějství.“
Radmila Hrdinová pro Novinky.cz napsala následující: „Klíma si ovšem musel počkat na skladatele Ivana Achera, který mu skvěle rozumí a je s to přenést jeho ducha do velkooperní tragigrotesky, přitom velmi úsporným způsobem. Jeho hudební jazyk vychází z opery, umí napsat dokonalou kantilénu, nebojí se patosu ani extáze, zároveň jeho hudba svou prostotou připomíná glassovský minimalismus, nad nímž se klene křišťálová melodie. A do toho vnímáme názvuky etna, jazzu, líbivé filmové hudby i kabaretu. Bizarním spojením citery, kontrafagotu, houslí, violy, samplingu a elektroniky dosahuje Acher barevných kombinací, navíc přefiltrovaných zvukovým designem včetně hlasu a zpěvu na mikroporty.“
A na závěr ještě autor tohoto textu pro Aktualne.cz – tentokrát už nikoli o hudbě, ale o interpretech hlavních rolí: „Při vší scénické atraktivitě je dominantou Acherova Sternenhocha hudba a výborně obsazené role. Všichni účinkující jsou přesně zvolené typy odpovídající fyzicky i hlasově. Tenorista Sergej Kostov ztvárnil rozvráceného Sternenhocha s takřka hrdinským nasazením, směs grotesky a tragiky působila v jeho podání přirozeně. Sopranistka Vanda Šípová byla vynikající Helga ve výrazovém rozpětí od antického dramatu až k submisivní děvce. Mimořádnou úlohu sehrála Tereza Marečková, která nejen hrála na housle a na violu, ale ještě ztvárnila roli čarodějnice Kuhmist. Acher dal této postavě oproti Klímově románu větší prostor a dobře udělal. Marečková našlapovala představením s energií naježené kočky vzbuzující respekt.“