V seriálu Partitura a provedení se dnes poprvé objevuje grafický záznam hudby. K premiérovému představení grafické partitury se navíc přidává také poněkud kuriózní zpoždění světové premiéry samotné skladby: skladatel Peter Graham vytvořil partituru Fantazie pro 6 violoncell v roce 1974, ale řádného provedení se dočkala až 27. srpna 2019 v rámci festivalu Ostravské dny.
Osud partitury Fantazie pro 6 violoncell je poněkud bizarní, stejně jako je bizarní označovat za světovou premiéru provedení skladby, která už má dokonce nahrávku na CD. Provedení Grahamovy Fantazie se totiž ocitlo na albu Partitury a smyčce, které v roce 2017 vydalo sdružení Sensum Bonum. Nahrávka vznikla v roce 2016 a jejími protagonisty jsou violoncellisté Filip Skřivánek a Jan Zlámal – tedy třetina potřebného počtu. Výsledná podoba nahrávky vznikla s pomocí studiové techniky a došlo dokonce i k živému provedení v brněnské Místogalerii na Skleněné louce. Fantazii ale hráli opět pouze dva zmínění violoncellisté s přednatočeným materiálem a publikum se podle svědectví Petra Grahama sešlo v počtu přibližně čtyř lidí. Za řádnou premiéru Fantazie pro 6 violoncell tedy autor pokládá teprve letošní ostravské provedení. Nejen že Fantazii hrál plný počet hráčů, ale publikum zaplnilo také katedrálu Božského Spasitele, kde se koncert konal.
Peteru Grahamovi bylo v roce 1974 teprve dvaadvacet let, z čistě konvenčního hlediska by tedy hudební systematik zařadil jeho Fantazii mezi juvenilie. Sama partitura ale dost věrně vypovídá o tom, co tehdy Grahama zajímalo a jakým způsobem přistupoval k hudbě a snad i k životu vůbec. Jestli v zápisu něco na první pohled zaujme, tak je to hluboký průnik mezi přesným vyjadřováním a interpretační svobodou ohraničenou pouze dispozicemi hudebníků.
V první části vysvětlivek k provedení Graham píše:
„Hraje se z partitury, vždy dva hráči u jednoho pultu. Sudému hráči je určeno obracení. Velikost čísla nástroje představuje imaginární rozsah nástroje, respektive struny. Všechny zvukové události trvají tak dlouho, kolik je třeba k jejich provedení. Například libovolný tón pizzicato, na dvou strunách za kobylkou arco, krátký tón arco, extrémně vysoký dvojhmat pizzicato – rytmus vzniká spotřebou času ke skokům a změně způsobu hry, při snaze zahrát co nejrychleji. Figury spojené trámcem mají tvořit fráze, které jsou mezi sebou zřetelně odděleny. Všechny nástroje hrají relativně nezávisle na sobě, dvojice se však shodují na strunách. K závěrečnému sjednocení dojde až na poslední straně, kdy se tóny hrají tak dlouho, dokud všichni nedohrají. Končí se náhle zároveň. Tónové výšky se řeší pouze pocitově, hmatem, intervaly se řídí velikostí ruky. Pokud není dána konkrétní struna, jsou polohy libovolné.“
Tento slovní úvod vznikl až pro současné provedení – je o něco podrobnější než původní vysvětlivky z roku 1974, ale některé věci z původního znění také opomíjí. Ve starých vysvětlivkách Graham připomíná, že „hráči musí dosáhnout naprostého uvolnění a oproštěnosti od běžných tónových řad.“ Nic takového už v nových vysvětlivkách není – zkušeným interpretům současné hudby už to zřejmě není nutné připomínat. Původní vysvětlivky také uvádějí možnost promítat hráčům stránky partitury na diapozitivech – obsluha diaprojektoru tím získává funkci dirigenta, který rozhoduje o trvání jednotlivých pasáží.
Kromě slovních vysvětlivek partitura popisuje v úvodu také význam grafických prvků. Toto je jejich část:
První strana partitury je redakčně doplněná o vysvětlení grafických pokynů k provedení. Skladba začíná šestihlasým dronem, který se rozvětví na tři pokračující hlasy a sestupné šestihlasé glissando.
Glissando se rozvine do dvanácti hlasů a přejde do rychlých tónů střídavě arco a pizzicato. Svazky čar spojené obloučkem naznačují, přes kolik strun se má hrát sul ponticello (těsně u kobylky).
Hudba poněkud zřídne, zpomalí a rozpadne se na nespojité, nefrázované tóny.
Mezi osamocené zvuky postupně pronikají velmi krátká glissanda prvních tří violoncell. Glissanda jsou označená šipkami a mají předepsanou strunu i dynamikou.
Glissanda přebírají violoncella 4 až 6, ale provádějí je spojitě, poté se přidávají i violoncella 2 a 3.
Violoncello 1 se už na předchozí straně vrátilo k drženému tónu a teď se k němu postupně přidávají i ostatní nástroje. Přibližně ve zlatém řezu skladby vzniká znovu dron – proti úvodnímu má navíc výrazný dynamický oblouk.
Fantazie pokračuje tahy smyčcem cik cak…
…a vrací se k šestihlasu držených tónů.
Šestihlas se rozšiřuje do dvanáctihlasu a z glissand přechází k rychle střídaným dvojhmatům.
Dvojhmaty spojené do figur se na další straně rozpadnou na osamělé útvary, dynamika jde k fff.
Šest violoncell přechází k „seismografickým“ glissandům na jedné struně pro všechny.
Glissanda se zklidňují do mírnějších vln,…
…které se ještě o něco vzedmou…
…a přejdou do závěrečného dronu: ten v jednom okamžiku náhle utichne.
Premiérové provedení Fantazie pro 6 violoncell se odehrálo v ostravské katedrále Božského Spasitele 27. srpna 2019. Na violoncella hráli Andrej Gál, Matthias Lorenz, Juho Laitinen, Anna Mohay, Martin Schubert a Mikuláš Tuhý. Koncert byl z velké části věnovaný vokálním skladbám a Grahamova Fantazie do něj vsunula alternativu provedenou na šest nástrojů v tenorové až barytonové poloze – skoro sama od se tím nabízela myšlenka, zda by nestálo za pokus provedení, kde by šest violoncell bylo nahrazeno šesti zpěváky. Světová premiéra ovšem proběhla podle grafického i slovního zadání partitury. Provedení mělo citlivě rozvržené časové proporce a plynulo v takřka klasicky působících kontrastech táhlých tónů, glissand a rychlých pasáží.
