Osobnost Pauline Oliveros je možné popisovat z mnoha úhlů: skladatelka, improvizátorka neodmyslitelně spjatá s akordeonem, autorka metody deep listening, tedy soustředěného, meditativního přístupu ke zvukům kolem nás a zároveň tvůrkyně elektronických kompozic, které si leckdy nezadaly s o několik generací mladšími noisovými výtržníky. Narodila se v roce 1932, v 60. letech spoluzakládala San Francisco Tape Music Center a hrála v prvním provedení minimalistické klasiky Terryho Rileyho In C. Myšlenky deep listening rozvíjela jednak v kurzech po celém světě, na nichž stovkám zájemců „otevírala uši“, jednak se svými spoluhráči v Deep Listening Bandu, improvizačně-skladatelské skupině hrající často v akusticky neobvyklých prostorách, jako byla třeba obří cisterna nebo jeskyně. Ostatně Pauline Oliveros zmiňovala zážitek z pobytu v jedné podzemní nádrži jako inspiraci pro myšlenky hlubokého poslechu. Na pomezí divadla, hudby a literatury se vydávala se svou životní i uměleckou partnerkou, režisérkou a spisovatelkou Ione.
Některé její skladby byly vlastně návody ke společenské interakci skrze zvuk, jako u The Sonic Meditation: „Zhluboka se nadechněte a při výdechu vydávejte tón podle vlastního výběru. Naslouchejte zvukům kolem sebe a svůj další tón s nimi slaďte. Po dalším nádechu opět vydávejte tón dle vlastního výběru.“ Říkala tomu „poslouchání nahlas“ a právě chápání poslechu jako aktivního přístupu ke zvukům je asi jejím hlavním přínosem k proměně hudby ve 20. století.