Vracející se klasik otevírá možnosti svých zvukových transformací a přináší osvěžující žánrový eklekticismus.
Řekne-li se fanouškovi české alternativy jméno Pavel Richter, po průkopnictví české ambientní hudby v Richter bandu se mu nejspíše vybaví samplovací výstřednosti se synem Jonášem v projektu Richter & syn. Jak však dokládají jeho samostatné pokusy s fidlerofonem (vlastnoručně vyrobeným nástrojem z kuchyňských nádob) na počinu Fidlerofonia (2014), nezapomíná tento hudební samouk ani na sólovou produkci. Právě do této soukromé tradice nám letos po dlouhých devíti letech umožnil nakouknout znovu, tentokrát s novou nahrávkou Vlak jede… neví kam, již zatím pouze online vydal pražský label Polí5. I přesto, že deska vzešla hlavně z materiálu, který Richter performoval na koncertech v redakci HIS Voice i na festivalu Valašský špalíček v loňském roce se synem, a Jonáš sám dopomáhal při kreativním dotváření jedné (4.) skladby. Kromě nich album ukrývá i zásahy Štěpána Pečírky, jenž některým kompozicím propůjčil svůj občasný hlas a verše.
Takřka hodinu a čtvrt trvající Vlak jede… si za svůj tematický odrazový můstek vybírá taneční píseň Vlak jede krajinou v podání Richarda Adama (původně však Františka Paula), jejíž žoviální tón se v subverzi typické pro Richter & syn mění v introspektivní odyseu o opuštění, samotě, touze a naději. Opuštění slyšíme již v prvním tracku Tak teď… V něm jsme svědky jazzově krkolomné rytmiky přerušené frustrovanou proklamací o špatnosti skladby a odchodem jednoho hudebníka ze skupiny. Lehčí vyznění konfliktu narušuje jen zlověstné zvolání „je ticho“, pronesené telefonujícím Pečírkou a předznamenávající téma samoty. Skladba Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí (v kostce) pak prezentuje melancholickou souhru zrnitých dronů a různě zkreslovaného vydrnkávání, postupně přehlušenou chaosem deformovaných lidských ruchů. Následující Je ticho nás navrací do Pečírkova zvolání v první skladbě. Po zopakování ústřední věty Pečírka započne báseň, jejíž neklidný (místy až pasivně agresivní) tón je napodobován flétnou a umocňován údery kláves i jemných bicích. V popisu čekání na dopravu se nám přitom rozprostře tragický scénář rozvratu, izolace i bezmoci. Pečírkovy verše dostanou slovo i v další kompozici Odjíždím… má lásko, v jejímž zádumčivě pomalém blues-krautrockovém pásmu nás text uvádí do cesty vlakem po rozchodu a v líčení autorova naslouchání poodhaluje dychtivost po lidském kontaktu.
Richterova záliba v přetváření jiných sdělení se naplno projeví v ambientně-rockové Vlak jede. Zde Richter pomalu vyslovuje jednotlivé verše Vlak jede krajinou… v hlubokém zkreslení, místo povrchní veselosti se nám však dostane (textu věrohodnější) zádumčivé samoty a bezcílnosti po zradě milované osoby. Pomalé toky dronů, smuteční trubky a monotónní rytmus nahrané jízdy vlaku přitom později ustoupí manické erupci dramatické kytarové psychedelie, aby nakonec převážila prvotní rozjímavost. Deformace hlasového projevu se ozývá i ve dvou kratších ambientnějších kusech, nyní však bez zřetelných slov. Zatímco Žal předvádí témbrový soulad syntetiky a ženského kvílení, Na dně naopak využívá hluboké mužské funění, které v kombinaci se zvuky ropuch u Richterova bazénu a linkami dunivých smyčců evokuje až pochmurné krajiny britského projektu Lustmord.
Po sestupu do truchlivé osamělosti nachází album naději a pokoj ve světlejších texturách, příznačně zcela bez zřetelného lidského vokálu. Jitro tak na jemném podloží čirých frekvencí nechává svobodně létat zkreslenou kytaru uzemněnou hypnotickým klusem kopáku a zvonků, v mozaice éterických prvků si lze povšimnout i transformovaných skřípání vlakových kol a lehkosti přírodních field recordings. Finální Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí pak předvede čistě ambientní hru pulzujících dronů a táhlých výšek, v jejímž pokojném mixu postupně převáží směs klidných dechů syntetizovaných z Richterovy hry na kytaru. Ať už v kompozici nacházíme i ozvěny nostalgie po raných 90. letech, nebo jen vyústění předkládaného narativu o samotě a rozhořčení, track dodává albu vítané závěrečné povzbuzení. Takřka dvacetiminutový bonus Hluboko pak lze pojmout coby jakousi minimalistickou rekapitulaci hlavního pohybu desky. Zasmušilý mix basových frekvencí, znepokojivého dýchání a táhlých troubení se v poslední čtvrtině rozevře v sérii samostatných převážně žesťových tónů, jejichž pozvolné kolébání u stop ropušího kvákání navozuje naopak pokoj a bezpečí.
I přes evidentní žánrovou rozmáchlost tvoří deska koherentní celek, a to jak díky umnému proplétání jednotlivých stylů uvnitř kompozic, tak díky jednotícímu konceptuálnímu rámci. Přes jazzovější party projdeme rockovou inspirací i pochmurnější atmosférickou elektronikou a nakonec skončíme u ambientu á la Brian Eno, aniž bychom výrazně pocítili delší trvání nahrávky (tíha času dopadne až při bonusovém Hluboko). Na Vlak jede… neví kam zkrátka Pavel Richter ukazuje, že termín „alternativa“ na něj sedí v celé šíři hudební aplikace pojmu, a deska potěší nejen archiváře české „jiné hudby“, ale i posluchače předtím nezasvěcené do jeho rozsáhlého díla.
Pavel Richter: Vlak jede… neví kam
Polí5 (https://poli5.bandcamp.com)