S Pavlem Zemkem Novákem už je označení „ten, který píše jednohlas“ pevně spojeno, v komentářích k jeho hudbě se objevuje pravidelně a když si sám onen jednohlas vetkne i do názvu CD, je jasné, že jej musíme brát vážně. Jednohlas ovšem v jeho případě může znamenat mnoho věcí a titul Hovory o jednohlasu je docela výstižný. Skladby tady seřazené ukazují, k jak rozdílným výsledkům lze skrze unisono dojít. Když před deseti lety psal Jaroslav Šťastný Zemkův profil pro HIS Voice (HV 2/2005), citoval v něm skladatelovo vysvětlení: „Neustále se snažím o nalezení co nejdokonalejší formy, v níž se unisono může projevit. Při utváření jednohlasé skladby sice respektuji tradiční zákony kontrastu, ale unisono určité rozdíly protikladů sjednotí. Při vytváření melodie (které nutně vytváří konsonance i disonance) se nechávám vést především sluchem. Rovněž posluchač si sám vybírá ze složité linie určité body, které mu pomáhají v orientaci.“ Ač hudba vychází z jedné melodické linie, často si posluchač nemusí onu jednohlasost uvědomit: zdvojování v oktávách, změny rejstříků a častá klikatost, v případě kompozice pro více nástrojů také instrumentační strategie dokáže vytvořit informačně velice hustý výsledek.
Nahrávky skladeb z let 1995-2013 dávají pěkný přehled o pestrosti Zemkových hovorů s jednohlasem. Sonáta č. 2 pro sólové violoncello z roku 1996 je velice koncentrovaná, po volném úvodu se přelije do stále se zrychlujícího běhu se častým opakování tónů nebo jednoduchých figur a zase zpět ke klidu a tichu. Fantasie – Unisono pro klavír a housle (Milan Paľa – housle, Ondrej Olos – klavír) je složena z pěti krátkých a rychlých vět začínajících vždy stejnou skupinkou tónů. Místa, kde oba nástroje jedou skutečně v unisonu – a v takovém tempu je souhra obdivuhodná – se střídají s okamžiky, v nichž se rodí náznaky harmonie. O Kráse pozemské a Kráse ráje III z roku 2011 pro hoboj, harfu a klavír (Vilém Veverka – hoboj, Kateřina Englichová – harfa, Daniel Wiesner – klavír) pak již v celkovém kontextu působí málem jako orchestrální zvuk. Zatímco zde je hra s nástrojovými barvami postavena na kontrastech a zřetelných proměnách, 3. kvartet (Památce Evžena Plocka) pro klarinet, housle, violu a violoncello (Jiří Mráz – klarinet, Matěj Vlk – housle, Ondřej Štochl – viola, Sebastian Tóth – cello), nejnovější položka na CD, je ukázkou práce s homogenním zvukem čtyř nástrojů a s postupnými, decentními proměnami zvuku. Od meditativního začátku k dramatickému závěru čtveřice hráčů působí jako jednolité těleso, které se jen občas k pozorovateli natočí z jiné strany. Rámec kolekce vytváří tichá, křehká skladba Světlo svíce (2009), jejíž tři verze – jedna pro sólovou kytaru a dvě pro kytaru s klavírem – nahrávku otvírají, půlí a uzavírají. Necelé čtyři minuty, které každá z nich trvá, ukazují, že jednohlas jako výchozí bod může vést k úžasně různorodým výsledkům.
Pavel Zemek Novák je na současné scéně české hudby pozoruhodným tvůrcem, zároveň modernistou s originálním přístupem i konzervativcem hlásícím se k duchovní hudbě i lidovým melodiím. Osm skladeb na této nahrávce ho představuje důstojně, což je i zásluha skvělých výkonů interpretů.
Pavel Zemek Novák: Hovory o jednohlasu
Rosa (www.gimel.cz)
