Mezi těmi, kdo se nějakým způsobem motají kolem současné vážné hudby, je Peter Graham znám nejspíše jako jemný a poměrně tichý člověk, kteréžto charakteristiky lze často vztáhnout i na jeho hudbu. Absence agresivity a velkých gest, dostatek ticha mezi tóny: to lze slyšet v jeho kompozicích i v improvizačních projektech. V tomto kontextu je příjemným překvapením, když jeho autorské album otevře docela úderná skladba Song of fixed accord pro cembalo a hlas Ivy Bittové, v níž po dvouminutovém rozjezdu nasadí cembalistka Barbara Maria Willi rockově údernou basovou figuru. Tu sice na chvíli vystřídá pseudobarokní rozkládání, ale energie zůstane až do konce desetiminutového kusu. Zároveň je tento otvírák trochu iritující. Bittová podává zhudebněnou báseň Wallace Stevense tak, že zní především jako Iva Bittová zpívající cokoliv jiného, a finální gradace s extatickými výkřiky se mi zdála poněkud nekonečná. Ale i tato výtka se může vejít do zastřešující myšlenky wabi – „krásu, která spočívá v nedokonalosti, (…) věci teprve vznikající nebo už v odkvětu…“ A kromě toho, následující klavírní à René Magritte v podání Evy Hutyrové zní po takovém rozehrání zcela jinak, než kdyby jí předcházelo něco tichého.
Jakýmsi jádrem alba je šestivěté dílo COAX pro saxofon a kontrabas, jež spojuje prokomponované části s improvizovanými komentáři. Zkušení improvizátoři Pavel Zlámal a George Cremaschi pracují s širokou paletou tradičních i netradičních technik, od maximalistického drhnutí smyčce a plátku po jemné šustění a dýchání. Někdy jejich hra působí jako dialogická výměna, jindy se oba nástroje slévají do jednoho zvuku. Poznáme tu, kde leží hranice mezi komponovaným a improvizovaným? A je to důležité?
Druhá z delších položek, Co přejde, co zůstává? v podání Ensemble Konvergence (Jiří Mráz – klarinet, Ondřej Štochl – viola, Eva Hutyrová – klavír), je potvrzením „jemných a tichých“ charakteristik. Delikátní rozhovor tří nástrojů sice po čase dospěje k hlasitějším polohám, ale stejně v něm tím nejdůležitějším zůstává vyčkávání před nasazením fráze a naslouchání jejímu doznívání. Téměř sólové pasáže se rozvíjí do plynule bublajících proudů, melodické tvary se opakují a průběžně proměňují.
Nejbližší „japonské estetice“ asi jsou dvě miniatury: Každá píseň, v níž si violoncellista Štěpán Filípek zpívá text F. G. Lorcy potichu, jen sám pro sebe, a Haiku, které Ondřej Štochl na violu přebrnká tak jemně, že když si nedáte pozor, přeslechnete ho.
Ačkoliv se mi líbí vysvětlení japonského pojmu wabi, které najdeme v bookletu, tak nějak se mi nezdá, že bylo možné ho bez upřesnění použít pro většinu skladeb na CD. Navzdory onomu vysvětlení se mi nezdají být „vzdáleny od běžného ideálu dobré hudby“. Tahle hudba dobrá je, i když pokaždé na jiné frontě.
Skladby na aktuální desce pokrývají posledních patnáct let a může být zajímavé porovnat si ji s předchozím autorským počinem CD Der Erste, které představovalo Grahamovu tvorbu především z poslední dekády minulého století.
Peter Graham: Wabi
Rosa Music (http://www.gimel.cz)
