Potemnělé atrium Fakulty architektury ČVUT v Praze hostilo v pátek 2. listopadu přibližně hodinové přestavení PET(m)use. Martin Klusák a Jan Rybář jej společně se světelným designérem Šimonem Prokopem vytvořili jako multimediální hudebně-scénickou kompozici s nenásilným akcentem na technologický a ekologický přesah ve formě bloků ze speciálních PET lahví vyvíjených právě na fakultě architektury.
Tyto svítící kvádry složené z plastových lahví na jeviště postupně přinášejí „múzy PET lahví“, tedy členky vokálního souboru Bubureza. Z tiché vokalízy připomínající kapání vody postupně budují křehkou vokální harmonii na ambientním podkladu elektronické stopy. Hlasy se proplétají, setkávají se a zase rozpadají. Kristýna Farag zde hraje na flétnu, zatímco se plochy hlasů, nástroje a elektroniky krásně slévají a zaplňují prostor zvukem. Začátek je po všech stránkách jemný a spíše statický než naopak. Záhy ale dojde i na intenzivnější místa, třeba během vrstvení nepříjemných zvuků zvonících budíků a lomozu trianglů a dalších rachotících pomůcek v bílé „rozžínací sekvenci“. Proměnlivost dění pak kulminuje v důmyslné scéně rozbíjení obrazce na ploše připomínající legendární počítačovou hru Space Invaders. Různobarevně blikající interaktivní světla, hranaté bloky i autentické herní zvuky dávají situaci ten pravý arkádový pocit. Vtom najednou – stále ještě do patřičně herní hudby – přichází chorál O Virgo splendens (mimochodem, má ta zkracující se řada znázorňovat další klasickou hru, a to Hada?). Michaela Palová v hlavní roli zde prokazuje hlasovou ekvilibristiku a um, se kterým bleskově střídá výrazy, nálady i různé hlasové techniky v intenzivním, místy až hysterickém, ale stále kontrolovaném vokálním proudu emocí.
V doprovodné elektronické stopě promlouvají tóny, ruchy, klepání, občasný samplovaný hlas a samozřejmě z jeviště (ovšem kde v této produkci jeviště vlastně končí?) i zpěv a další spousta nástrojů a přístrojů. Janem Rybářem živě hraná, snímaná a reprodukovaná citera je občas ještě rozpoznatelná, jindy se z ní pod množstvím filtrů a efektů mistra zvuku Martina Klusáka stává spíše součást výsledné zvukové šmouhy.
Důležitou rovinou díla je zapojení speciálních PET lahví, které vyvíjí výzkumný tým PET-MAT na fakultě architektury. Jeho hlavním cílem je zajistit použitým plastovým lahvím další život. Na základě toho přišel s unikátním tvarem, který umožňuje poskládat ony bloky – či moduly – nazvané PET(b)rick a dále je využít, například z nich postavit i dům. A právě pro PET-MAT je toto představení vůbec prvním projektem spojeným s hudbou. Jak světla, tak lahve byly ostatně již od počátku nedílnou součástí tohoto celostního díla – Jan Rybář jej ostatně sám označil za určitý druh Gesamtkunstwerku. Stejně tak i zpěvačky byly přítomny již od počátku a všichni společně vytvářeli výsledný tvar včetně scény a herecké, ale i pozoruhodné technické složky: světla jsou živě ovládána kontrolerem přes Wi-Fi a každý blok PET lahví má svoji vlastní IP adresu.
Autenticitu představení pak umocňuje fakt, že všichni na sebe navzájem reagují v reálném čase. Makrostruktura jednotlivých obrazů je dána, ale dílčí detaily závisí na okamžité situaci a rozhodnutí kohokoli z tvůrčího – a zároveň interpretačního – týmu. Nejedná se tedy o rigidní choreografii, což poskytuje prostor pro improvizaci podporující uvěřitelné jednání performerek (které navíc nejsou primárně herečky) a zároveň si vyžadující o to větší soustředění – třeba v momentě, kdy je třeba reagovat prakticky okamžitě na rozsvícení daného světla.
Ovšem, co se to tu vlastně děje, krom veskrze pozoruhodného hudebního zážitku? Proč zelená? Proč probleskují bloky bílým světlem, jakmile k nim múza natáhne ruce? Co vlastně hrají za hru, zatímco elektronický hlas dává na vědomí „Player #10, get ready for the game“? Hrají všechny múzy tu samou hru? Otázky to jsou jistě relevantní – a ponechány každému k vlastnímu zodpovězení – ovšem Pet(m)use je vedle tohoto myšlenkového „louskání“ abstraktního obsahu předkládaného prakticky beze slov postaveno i na intenzivním fyziologickém efektu. To stroboskopické blikání, jemné vokální harmonie i plechové řinčení tak nesou kromě uměleckého i tělesný náboj, jež posunuje představení blíže celostnímu prožitku než jen intelektuální zkušenosti.
Pet(m)use tak zůstává určitým mystériem, přestože se archetypální lidské situace v jejich jedinečnosti a určité míře univerzální srozumitelnosti podařilo zachytit a předat. To vše s kvalitní, promyšlenou hudební složkou a unikátním technologickým přesahem.