Posel multikulturní plurality

  
12

Když v roce 1995 získala za společný projekt s Alanem Vitoušem cenu v  prestižní rozhlasové soutěži „Zlatý zvon“ v Šanghaji, nikdo si toho ani nevšiml. Dnes s ní dělají rozhovory největší deníky i týdeníky (MF Dnes, Lidové noviny, Týden), na ČT 2 začíná uvádět multikulturní pořad Rozhovory. Je pravda, že ji bylo v minulém roce hodně vidět: hraje hlavní roli v představení Marné tázání nebesdivadle Archa, vystoupila v projektu Alana Vitouše Má vlast, který si pro své Struny podzimu objednal Pražský hrad, téměř současně jí vyšla dvě CD (Horská karavana a Sun Meets Song, recenze viz HIS Voice 1/2002). Ona sama však mediální zájem o svou osobu přičítá spíš změně kulturně-společenského klimatu v Čechách. Zdá se, že je především ráda, že může naplno dělat, co ji baví. Když s ní vedete rozhovor, čiší z ní nakažlivá energie a optimismus. Často zdůrazňuje, že je otevřený člověk. To bezpochyby. Je přímo ztělesněním multikulturní plurality. A zdá se, že to Čechách – alespoň v médiích – začínáme umět ocenit.

Vím, že jste v dětství studovala pekingskou operu. Dělala jste ji někdy v Číně profesionálně?

Profesionálně jsem se operou neživila. Sice jsem se ji intenzivně učila 10 let, ale po maturitě jsem se dostala na jinou vysokou školu – šla jsem studovat jazyky do Pekingu.

Je to obvyklé, že se malé čínské holčičky učí pekingskou operu, nebo jste byla spíš výjimka?

Pravda je někde mezi. Nebyla jsem žádná výjimka, ale je pravda, že se čínskou operu neučí každé čínské dítě. Je to jako tady. Ne každá česká holčička dělá balet.

Je v čínské opeře velká konkurence? Možná jste také cítila, že byste s  ní musela příliš bojovat… Nebo rozhodnutí dělat jazyky padlo přirozeně a  z jiných důvodů?

Já jsem operu dělala opravdu z lásky, zevnitř, protože jsem ji potřebovala. Kariéra…? Jako holčička jsem to tak moc neprožívala. Po  celou dobu svého studia pekingské opery jsem se starala hlavně o to, abych to uměla lépe a lépe, abych se neustále zdokonalovala. A potom najednou, když jsem stála před úkolem vybrat si životní cestu, jsem na tuhle skutečnost narazila. Ale ani jsem moc neváhala. Věděla jsem dobře, že operu budu dělat, ať jsem kde jsem.

Proč jste se rozhodla pro jazyky?

To je velice jednoduché. Tak daleko to od opery zase není. Když jsem si vybírala další „životní“ obor, tak mi jazyk připadal nejblíže hudbě. Nemyslím čínštinu, i když mě také vždycky bavila, ale cizí jazyky, především různé výslovnosti.

Jaké jazyky jste studovala?

Na střední škole jsem dělala angličtinu, která mi šla a vlastně mě přivedla k cizím jazykům obecně. Je to melodický jazyk, více, než třeba čeština. Před přijímačkami jsem se ale rozhodla, že budu dělat jiné jazyky než angličtinu, protože ta je taková všední. Někdo mi tehdy doporučil jazyky střední Evropy a já jsem si vybrala polštinu, a ve škole mě pak zase dali na češtinu.

Chodíte v Praze do opery? Baví vás západní opera?

V prvních letech v Praze jsem chodila hodně. Jednak to miluji a jednak jsem to brala jako součást vzdělávání a poznávání české kultury. Chodila jsem na Smetanu, Dvořáka, prostě klasiky. Musím ale přiznat, že mám v  posledních letech málo času.

Vidíte v čínské a západní opeře jako žánru nějaké styčné body?

Nerada dělím umění na vyšší a nižší, ale v tomto případě to neumím jinak popsat. Pekingská a západní opera mají jedno společné: vznešenost. Je to vznešené umění, disciplinované. A na takový typ umění by diváci měli být vybaveni určitými základními znalostmi. Když jde člověk na koncert pop music nebo rocku, tak se prostě nechá nést atmosférou. Ale člověk, který jde na pekingskou operu by se měl předtím trochu informovat, měl by být do toho světa zasvěcen, mít aspoň základní znalosti.

Které to jsou?

Když jde člověk na Kouzelnou flétnu, třeba v němčině, tak nemusí rozumět německy, ale měl by dopředu vědět, o co jde. Znát obsah, příběh, zápletky, poznat, kdo zpívá soprán, kdo alt, kdo tenor. Stejně tak v  čínské opeře. Je například třeba odlišit jednotlivé typy – stařenu, klauna, atd.

Rozumí běžný Číňan zpívanému slovu v pekingské opeře?

Pokud se tím moc nezabývá, tak ne. Jazyk čínské opery je zachované historické nářečí čung-čou-chua. Chua je řeč, čung-čou je historický název lokality. Jde o okolí Pekingu asi před dvěma sty lety.

Někteří, zvláště mladí lidé západní operu vnímají jako strnulý, mrtvý žánr. Má pekingská opera podobné problémy? Jak se snaží oslovovat mladou generaci?

Pekingská opera je přibližně ve stejné situaci jako západní opera. Obě jsou vznešeného žánru, a když je něco vznešené, tak je to odtržené od masy. Takže to logicky ztrácí popularitu. Umělci v čínské opeře se ale pořád snaží, přímo bojují, aby toto starobylé tradiční umění zachovali. Zkoušejí různé způsoby inovace. Tvoří nový repertoár, protože tradiční repertoár pekingské opery hovoří o císařích, konkubínách, příbězích z  historie, a to už není aktuální. Aby pekingská opera zaujala dnešní lidi, používají se příběhy ze současnosti. Tím pádem se mění a  přizpůsobují i kostýmy a líčení. Pekingská opera se tak stává přijatelnější, časová vzdálenost mezi diváky a operou se zkracuje. Hudebně a pěvecky také často dochází k odvážným reformám. Používají se modernější rytmy a elektronika. Zkouší se také netradiční nástroje. Už v  70. letech se používaly třeba evropské housle, klavír nebo dechové nástroje. Určité prvky pekingské opery se dnes využívají také při  módních přehlídkách nebo velkých show – tam se zpívají většinou jen árie – a lidé tak k opeře získávají vztah.

Když zpíváte lidové písně, používáte operní stylizaci?

Jistě. Jsem zpěvačka pekingské opery a z toho vycházím, je to můj základ a velmi mi to pomáhá. V Číně je dnes mnoho hvězd populární hudby, a  mezi nimi jsou také zpěváci a zpěvačky, kteří byli původně herci pekingské opery, a těm to jde zvlášť dobře. Je to jiná kvalita, školení a  studium je tam vidět a slyšet. Základ je opravdu strašně důležitý. Také zpěváci a zpěvačky, kteří jsou původně z pekingské opery a zpívají lidové písně, je lépe chápou a interpretují. Mezi lidovou hudbou a  pekingskou operou je totiž velmi úzké spojení.

Dvě cédéčka východoasijských písní, která jste nedávno vydala, se od sebe hudebním přístupem hodně liší. Horská karavana písním „šije na míru“, CD Sun Meets Song je volně spojuje s velmi odlišným „etno“ materiálem. Jsou pro vás oba tyto přístupy rovnocenné?

To je pro mne velmi zajímavé téma. Ráda bych ale nejdřív ještě něco řekla k tomu, že obě cédéčka vyšla najednou. Bylo to náhodou, časově jsem to nezvládla (Horskou karavanu jsem natočila mnohem dřív než Sun Meets Song). Ale na druhé straně jsem si to asi v hloubi duše tajně přála. Ne tuhle situaci, ale to zkoušení různých možností. Jsem otevřený člověk. Martin (Smolka, pozn. red.) si ze mě někdy dělá legraci: „Ty bys zpívala i s dechovkou!“ A já říkám: „Proč ne?“ Zkusila bych třeba zpívat s romskou kapelou. Proč ne? Svět je otevřený a je třeba zkoušet různé možnosti.

Horská karavana je způsob, jak zpracovat lidové písně tím nejtradičnějším způsobem. Sice je to od autentické lidové hudby posunuté někam dál, ale je to cesta, na které je člověk k autentické hudbě hodně citlivý. Trochu mi tam však chybí dynamika, život. Je to velmi komorní.

Přála jsem si proto dát do lidových písní onu dynamiku, život, razantnější energii, chtěla jsem, aby to působilo živelně. To se mi možná snad podařilo se Slunečním orchestrem. Je to něco úplně jiného. Já s vámi trochu nesouhlasím, že oni si hrají svoje a mezi tím plují moje písně (Song naráží na recenzi v HIS Voice 1/2002). No, něco na tom je, ale úplně to tak není. Aranž vznikla velice spontánní cestou – kluci poslouchali moje písně a zkoušeli do toho něco hrát. Samozřejmě, jsou to původem rockeři, muzikanti, kteří mají úplně jiné hudební zkušenosti a praxi a automaticky z nich vycházejí. Zkoušeli do toho dát třeba reggae nebo bossa novu. Ale není pravda, že bossa nova a čínská lidová hudba nemají nic společného. Jižní Amerika a Čína jsou sice velmi daleko od sebe, jsou to úplně odlišné kultury, ale rytmy sedí. Projekt Sun Meets Song vychází hlavně z rytmu a nálady. Jediný basista Fredy (Frederik Janáček, pozn. red.) hraje harmonii. Ta se s  čínskou lidovou hudbou opravdu moc nepojí. Ale spojuje nás něco jiného – energie. Náladu, kterou jsem schopná si vyvolávat při koncertech se Slunečním orchestrem, bych si nikdy nebyla schopná vyvolat s Karavanou, je to úplně jiné prostředí.

Víte, kudy se budete chtít ubírat v budoucnu, který přístup vám víc sedí?

Momentálně si dávám duchovní hudební siestu. Jsem intenzivní člověk a  někdy je tu riziko, že budu trochu hrrr. Musím si dát pauzu. Pořád sice zpívám a zkouším, ale s novým projektem musím nějakou dobu počkat, abych si sama udělala jasno, kam se ubírám. Jedna věc je však jistá. Budu dělat víc improvizace. To je další oblast mého hudebního pokušení. Ráda zkouším nové věci a v rámci improvizace mám větší svobodu a možnost se hudebně projevovat.

V projektu Má vlast s Alanem Vitoušem jste uplatňovala různé pěvecké techniky, mimo jiné hrdelní zpěv. Můžete vyjmenovat techniky, které ovládáte? Zkoušela jste někdy západní operní zpěv?

Klasickou evropskou hudbu jsem zkoušela zpívat už v Číně, ale tehdy to byly jen takové studentské pokusy. Ale mám ji v lásce. Zkouším to (někdy se za to trochu stydím) a učím se árie, Dvořákovy Biblické písně, také jsem zkoušela zpívat barokní árie. Pomáhají mi v tom různí přátelé. Klasická evropská hudba je mi velmi blízká.

Co se týče technik, znovu musím říct, že vycházím z pekingské opery. Jsem vyškolená jako typ stařeny a z toho také vychází hrdelní hlas. Přibrala jsem také další typ ženské role, mladou ženu, ta se zpívá vyšším hlasem, sopránem. V současné době zkouším a učím se další věci: Afriku, jazz, … Někdy si pouštím rockovou muziku, třeba Queen – používají zajímavé hlasové prvky – a zkouším s nimi zpívat, ale po svém, improvizovat. Co se týče hrdelního hlasu, hodně se inspiruji u  mongolského a tibetského zpěvu. Velkou inspirací jsou také africké a  indiánské zpěvy.

Co je na evropské hudební kultuře pro Číňana inspirativní?

Zůstaňme u evropské opery. Už jsem říkala, že jsem v Číně prováděla různé studentské kousky, naučila jsem se třeba Rusalku z pásku… a líbila se! Byla to pekingská opera na způsob Rusalky. Ale až teď, když tady žiji a setkávám se s českými odborníky, zjišťuji, jak moc se ty techniky od sebe liší. Dýchání je odlišné, a také nasazování hlasu je jiné. Fascinuje mě to a je to pro mě velký přínos.

Má evropská hudba něco, co čínská hudba „nemá“?

V Evropě jsou složitější rytmy. Proto se je také asi nejvíc učím, je to něco, co je mi vzdálené. Hodně se učím také české a moravské lidové písně. Zpívám je i na koncertech. Pěvecké techniky lidových písní jsou velmi zajímavé.

Když jsem mluvila s Alanem Vitoušem o projektu Má vlast, říkal, že je potěšen, že je česká společnost tak otevřená, že se tady hudebního dění může účastnit třeba Číňanka, jako jste vy. Taky si myslíte, že je česká společnost otevřená?

Ještě před třemi lety tady nebylo možné, aby se umělci cizího původu žijící v Čechách prezentovali na tak velkém projektu. Ale teď nastal ten čas.

Takže máte dojem, že jde o událost posledních dvou, tří let, že se přístup české veřejnosti změnil?

Ano, je to vývoj posledních dvou, tří let.

K hudbě jste se intenzivněji vrátila až po revoluci, v devadesátých letech. Čím to je? Předtím pro to nebyly podmínky?

Jsem člověk, který všechno dělá spontánně, nic neplánuji. Dělám vše podle své intuice, jak to cítím, tak to dělám. Zpěvu jsem se nikdy nevzdala, před revolucí jsem sice zpívala, ale přitom jsem studovala bohemistiku, dokončovala jsem filozofickou fakultu a pak ještě studovala postgraduál. Na zpěv proto nezbylo moc času. Vystupovala jsem jen při  některých zvláštních příležitostech, jako jsou vernisáže, čínské svátky apod. Roku 1992 jsem přijala pozvání Jaroslava Duška, abych s ním učila na Ježkově konzervatoři autorské herectví. Tam jsem měla víc času se uměním a hudbou zabývat. V roce 1994 jsem dodělala doktorát a už jsem byla svobodná! Byla jsem hrozně šťastná, že jsem se mohla začít hudbě celým srdcem věnovat.

Děláte ještě pořád bohemistiku, nebo už je teď na druhé koleji?

Je na druhé koleji. Já to považuji za určitou etapu života. Každá etapa má svoji prioritu a momentálně je pro mě prioritní zpívat.

Žijete v Čechách už 16 let. Je něco, co vám tady kulturně nesedí, co vám vadí, s čím se nemůžete srovnat? Mě Čechy pořád připadají dost xenofobní…

Možná to zní nepřirozeně, ale nikdy mi nic zásadně nevadilo. Dělám, co mě baví a také na co se cítím. Stýkám se s lidmi, kteří mě oslovují a  které také já oslovuji. Máme společné zájmy.

Xenofobie je v každé společnosti. Každá společnost je uzavřená skupina, která má společné své tlaky. A když přijde cizí příslušník… Je to jako skupina kamarádů. Těm taky nějakou dobu trvá, než společně přijmou dalšího kamaráda. Je to podobné, jen v trochu větším měřítku. Důležitá je upřímnost. Být upřímný, věřit si a důvěřovat.