- Inzerce -

Postřehy z Forfestu Kroměříž 2022

Na přelomu června a července 2022 vyvrcholil v Kroměříži již 33. ročník Forfestu, mezinárodního festivalu současného umění s duchovním zaměřením. Vzdor četným překážkám, které jsou mu osudem si i nyní, v covidové a válečné době, zachovává svoji originální, nezaměnitelnou tvářnost a dramaturgické hledačství. Vděk za to si zaslouží pořadatelé, neúnavná kroměřížská dvojice manželů Zdeňky a Václava Vaculovičových, která již po léta tento projekt hýčká a za všech příznivých i nepříznivých okolností udržuje v kondici.

Předkládaný pohled je zaměřen jen na některé z akcí bohatého letošního programu, sahajícího od 29. května do 7. července a konaného v kouzelném čase přicházejícího léta nejen v Kroměříži, ale i v Olomouci, Zlíně, Kojetíně, Hodoníně a v Hustopečích.

Večerní program patřil dvojici mladých interpretů, Lucii Valtrové, hráčce na zobcové flétny a varhaníkovi Václavu Zemanovi. Svůj program přednesli v chrámu sv. Mořice v Kroměříži. Rozhodně jim nelze upřít značnou míru odvahy a hledačství, zejména v oboru  dramaturgickém, když se odvážili do tak objemných prostor chrámové lodi přijít se subtilními sólovými zobcovými flétnami a s převážně neznámým repertoárem. Na úvod zazněla varhanní Fantasie na motivy symfonické básně B. Smetany „Vyšehrad“ od Josefa Kličky. Tento rutinovaný varhanní skladatel přelomu 19. a 20. století, tedy částečně ještě i přímý účastník Smetanovy doby, parafrázuje první část ze Smetanova symfonického cyklu Má vlast a transformuje orchestrální sazbu do varhanní. Ač jsou mezi oběma těmito sazbami značné rozdíly, nelze si nevšimnout toho, kolik existuje ve varhanním zvuku rozmanitých zvukových poloh, takových, které jsou schopny autentickou skladatelovu instrumentační vizi plnohodnotně nahradit.

Bez průvodního slova se neobešlo vystoupení flétnistky, která varhanní vstupy prokládala nejen slovně, ale zejména vlastní hudební produkcí z prostoru před oltářem. Sólově jeho prostřednictvím přednesla nejprve pětidílný cyklus skladatele Herberta Lölkese Waldeinsamkeit, zkomponovaný v roce 1982, po varhanním vstupu Václava Zemana pak působivou kompozici Ave Maria zart Waltera Steffense. Obojí je to hudba soudobá, nicméně plná něhy a lyrismu. Tou varhanní vsuvkou do jejího sólového vystoupení bylo Preludium na valašskou píseň Vítězslava Nováka.

Společně z kůru pak oba mladí umělci provedli další soudobé dílo z pera  Kjell Morka Karlsena, jehož jednotlivé části nesou název Choralsonate č. 1, Jesus Christus, unser Heiland, Maestoso, Allegro, Chorál a Fuga. Střídala se zde sestava sólových varhan s duem zobcová flétna a varhany.

A právě zde se obnažila ta nejchoulostivější otázka dramaturgického záměru mladých umělců, tj. spojení mohutného, ze stovek píšťal sestaveného nástroje s píšťalou jen jedinou. Tento, dalo by se říci, že riskantní tah sice vyšel, ale jen tak tak. Varhaník proto musel zvolit velmi citlivě jen úsporné rejstříkování, flétnistka pak musela pro prosazení své role, svého instrumentáře vynaložit zase veškerý artikulační um, aby tu svoji „píšťalu“ dostatečně odlišila od těch mnohých, ukrytých v královském nástroji.

Naprostou volnost projevu při tvorbě dynamické architektury získaly varhany pod rukama a nohama Václava Zemana ve výběru Sladké okovy lásky, z rozsáhlého cyklu Petra Ebena na Komenského námět: Labyrint světa a ráj srdce.  K jejich opětovnému ztišení pak došlo při souhře varhan s basovou flétnou ve skladbě Psáno na vodu od skladatele Alana Davise. I zde se identita zobcové flétny z množiny varhanních hlasů vynořila a dostatečně prosadila jen díky specifické artikulaci a hřejivému tvoření tónu zobcové flétny.

Vyvrcholení večera pak nastalo ve společném provedení dvou skladeb Hanse-André Stamma Toccata Mexicana a Pod hvězdným nebem. Obě tato díla dopřála varhanám plné barevnosti zvuku, zejména ve figurativní sazbě, avšak nikterak neupozadila důležitost vedoucí melodické složky, přednášené zobcovou flétnou.

V soboru 25. června byly na programu Forfestu 2022 dva koncerty. Oba se konaly v prostorách Muzea Kroměřížska a je možné chápat je jako doklad šíře dramaturgického záběru této akce. V poledním čase vystoupila v přednáškovém sále dvojice pianistek, později odpoledne pak bylo možné v prostředí krásné Švabinského expozice vyslechnout sólový violoncellový recitál.

Klavírní program v podání v Čechách žijící japonské umělkyně Julie Okaji a Veroniky Ptáčkové byl sestaven v převážné míře z tvorby japonských skladatelů. Autory většinou drobných opusů byli skladatelé Miyoshy Akira (Prelude), Yashiro Akio (The Dream Boat), Humiwo Hayasaka (Andante melanconia), Ikeda Naoko (Flora), Joe Hissaishi (Ashitaka and san).  Při jejich provozování se pianistky střídaly, v některých opusech však za nástroj zasedly společně. Je jen velká škoda, že se tento klavírní recitál nemohl realizovat na velkém koncertním křídle v nádherném Sněmovním rokokovém sále Arcibiskupského paláce, ale z důvodů rekonstrukcí jen na elektroakustickém nástroji v konferenčním sále Muzea Kroměřížska. To značně limitovalo akustickou stránku vystoupení.  Z dramaturgického pohledu lze konstatovat jistou jednotvárnost japonských kompozic. Z evropského pohledu se jedná jen o drobné, převážně lyrické kusy, v nichž je východní melodika dosti konvenčním způsobem doprovázena stále jen komplementárním tokem, či arpeggiovanou akordickou sazbou.  Jistým osvěžením, které přišlo na závěr vystoupení obou pianistek,  bylo zařazení čtyřruční kompozice českého skladatele Jiřího Laburdy, nesoucí název Jihočeské tance. Při jejich poslechu si nebylo možné nevzpomenout na slavné taneční cykly z pera českých národních klasiků nebo z houslové literatury Otakara Ševčíka. Lze říci, že Jiří Laburda je nesporným současným pokračovatelem této nosné tradice.

Výrazným protipólem klavírního vystoupení z toho odpoledne byl, zejména z hlediska stylového zaměření, již zmíněný violoncellový recitál. Naprosto skvělým, přesvědčivým způsobem jej přednesl Štěpán Filípek. Na úvod provedl skladbu Corona, rumunské, v Německu žijící skladatelky Violety Dinecu, se kterou se před lety setkal právě zde, na Forfestu v Korměříži. S tvorbou dalších skladatelek jeho programu se Filípek zná z Brna, všechny vycházejí z okruhu konzervatoře a Janáčkovy akademie múzických umění. Po Violetě Dinescu provedl skladby Soni Vetché (Hypnóza), Markéty Brothánkové (Uspávanka), Petry Čtveráčkové (Střídmost), Hany Fossové (Malé radosti), Dariny Žurkové (Třes) a Zuzany Michlerové (Světlo světa). Závěr svého vystoupení však vyhradil pro jednu skladbu z mužské produkce, od Daniela Kessnera. A aby toho kontrastu nebylo málo, skladbu nikoliv sólovou, ale kompozici pro violoncello s elektroakustickou stopou. Obsahem té stopy je zvukový materiál konkrétního, převážně instrumentálního původu, účelně formovaný jak tvarově, tak i v témbru. V nejednom případě tato zvuková stopa svým významem a výrazovým obsahem předčila dokonce i roli samotného sólového nástroje. Zato hudební materiál cellového partu, a v podstatě i u všech ostatních skladeb, které na koncertě zazněly, byl vzácně jednotný, až jednotvárný. Jako by všechny tyto skladby pocházely z pera jednoho jediného tvůrce. Ve všech se opakovaly stejné efekty, tedy stejná dramatická glissanda, stejné flažolety, deformované tóny, poklepy na korpus nástroje, souzvuky prázdných strun, pizzicata levou rukou, krátké expresivní melodické motivky v extrémních dynamických polohách, občas nechyběly dokonce ani náznaky minimalistického motorismu. Originální i v této souvislosti však byla přece jen Zuzana Michlerová, to, když cellistovi do jeho partu vepsala kromě hraní na nástroj i vokální úkol – recitaci úryvků z Janova evangelia.

Program Forfestu v neděli 26. června se konal v přednáškovém sále Muzea Kroměřížska. Po poledni tam bylo zahájeno kolokvium Duchovní proudy v současném umění. Během něj promluvili Štěpán Filípek, Jan Vrkoč nebo Jiří Bezděk.

Dominantou nedělního odpoledne se však stal koncertní pořad s názvem Soudobý český koncertní melodram. Zasvěceným slovem jej uvedla Věra Šustíková, pražská muzikoložka, která se tímto tématem soustavně zabývá již po celá desetiletí. Pro letošní ročník Forfestu sestavila koncert „Nová vlna českého melodramu“ z tvorby hned několika generací hudebních tvůrců. Do nejmladší skladatelské generace, která koncert zahájila, patří Michaela Augustová. Byla uvedena její kompozice na text Ilji Hurníka s názvem Kosmologie. Další mladou skladatelkou melodramu je Kateřina Pincová. Její skladba na text Chérie Carter Scottové nese název Melodramatická freska. Lukáš Sommer formou melodramu zhudebnil lyrický text Karly Erbové „Dávno mě nikdo nepohladil“, naopak až dadaistický působící text Josefa Hiršala s názvem „Básně, třásně, rohypnol“ se stal podkladem pro skladbu Jiřího Pakandla. Cesty, to je název melodramu Markéty Mazourové na text Roberta Rožděstvenského. Následovaly skladby již zralých skladatelských osobností. Satirický náboj má melodramatická kompozice Josefa Marka, která se opírá o text Williama Shakespeara. Skladatel ji nazval Senátor. Ze Shakespeara těžil rovněž Emil Viklický, který zhudebnil Sonet č. 66 v překladu E. A. Saudka. Odkazem na lidovou tvořivost je melodram Jiřího Bezděka s názvem Tančil jako ďábel. Výrazně vypointovaný konec celému melodramatickému odpoledni dodala skladba Miloše Štědroně na text Pavla Eisnera nazvaná „Je to možné?“. Ve funkci meziher zazněla v průběhu koncertu dvě klavírní preludia, z nichž první napsal Pavel Samiec, druhé Karel Pexidr. Nejen je, ale i kompletně všechny náročné instrumentální party melodramů přenesla klavíristka Věra Müllerová. Největší pozornost publika byla však pochopitelně soustředěna na recitátory. Byli dva – Marta Hrachovinová (ztvárnila melodramatické party v Augustinové, Sommerovi, Mazourové, Viklickém a Bezděkovi) a Filip Sychra (recitoval v Pincové, Pakandlovi, Markovi a Štědroňovi). Jedná se o dramatické umělce, kteří se v oboru suverénně pohybují již celá léta. Bylo požitkem je sledovat, jak citlivě reagují na dění v hudební složce, jak souzní nejen s jejím časovým parametrem, ale i s  výrazem a průběhem dynamiky. Dobře vědí, kdy mají nasadit jakou dynamiku, kdy civilní výraz a kdy naopak patetický tón, takový, který je v mnoha případech stále ještě platnou normou, dědictvím zlatého věku české Fibichovské éry.

V pondělí dopoledne 27. června pokračovalo druhým blokem letošní kolokvium.  V jeho úvodu PhDr. Věra Šustíková hovořila o historii a současnosti českého melodramu, čímž z historického a hudebně teoretického hlediska navázala na koncert ze včerejšího odpoledne. Analýzou vlastní tvorby, Proroctví Izajášova, pokračoval skladatel Pavel Zemek – Novák. (Hudební informační středisko skladbu vydalo na CD, napište si a pošleme vám je zdarma.)

Odpolední koncert představil mladé interpretky z Ostravy. Z důvodu nemoci došlo k dílčím změnám v seznamu prezentovaných skladeb a pochopitelně i interpretů. Úvodní slovo měla Marcela Kysová-Halmová, agilní umělkyně, hudební teoretička a akordeonistka. Hrála na baján, knoflíkový chromatický nástroj vysokých kvalit. Spolu s Ewou Barciok, v Ostravě působící polskou violoncellistkou, přednesla na úvod závažnou kompozici Sofie Gubaiduliny „In croce“ pro violoncello a akordeon. Svému neobyčejně dobrému jménu ve světě soudobé hudby ani v tomto případě ruská skladatelka nezůstala nic dlužna. Omezuje se jen na převážně diatonické hudební struktury, hlavním předmětem její pozornosti je však specifický témbrový a artikulační arzenál zvolené instrumentační sestavy. Oba nástroje jsou u ní zcela rovnocenné, jejich zvukovost se prolíná, je vzácně kompatibilní, takže jednotlivá pásma skladby často proměňují významovou hierarchii. Hned v úvodní ploše baján přednáší chvějivé doprovodné plochy, tvořící pozadí dramatickým vstupům violoncella. Cellový part průběžně čerpá z nepřeberné množiny virtuosních prvků špičkové hry (glissanda, pizzicata, extrémní polohy intonační i dynamické). Nejde však zde jen o přehlídku kuriozit, ale o emocionálně vypjatý, v několika vlnách gradující závažný hudební proud.

Pavel Samiec je autorem dvou Astrálních preludií pro sólový akordeon, která v programu následovala. Autor se v nich zaměřil nikoliv jen na barevnou složku, ale na systematickou práci s tónovými strukturami. Zachází s nimi úsporným způsobem, nejednou připomínajícím svět preludií Johanna Sebastiana Bacha. Ve druhém ze Samiecových preludií pak převažuje homofonní akordická sazba, která dává vyniknout nejen přirozenému zvukovému patosu nástroje, ale i jemné práci s dynamikou. Pro sólový nástroj napsal kompozici rovněž Mateusz Ryczek. Polský soudobý skladatel, jehož violoncellová skladba nese název Hidden light a je ve své podstatě kompendiem všech možných nástrojových virtuosních prvků. Přednesla ji Ewa Barciok, mladá polská interpretka. Dalším ostravským skladatelem, pro kterého se našlo místo v tomto čistě dámském interpretačním teamu je Eduard Schiffauer. Jeho skladba nese název Ritorni – Návraty. Metaforickou formou se v ní zrcadlí autorovy lásky, vášně a úvahy o životě, to vše vyjádřené prostřednictvím novodobých prostředků komorní instrumentální hudby. Závěr koncertu patřil skladateli Janu Grossmannovi, jeho skladbě Dva melodramy na texty Jiřího Žáčka. V původní verzi doprovodnou roli k recitaci plní klavír, zde však jsme vyslechli adaptaci pro akordeon, kterou na baján převedla Marcela Kysová-Halmová. Recitační linku s nemenší jistotou, šarmem a vtipem přednesla Katarzyna Gattnar.  Grossmannova koncepce koncertního melodramu prokazatelně vyznačuje typologickou odlišností od toho, s čím jsme se mohli setkat ve většině melodramů z předešlých akcí letošního Forfestu. Na rozdíl od tradice žánru, kde skladatel zpravidla do recitace svojí hudbou vstupuje v přímé linii, čímž se jak hudební, tak i literární  proud stávají fragmentárními,  Grossmann děj komentuje naopak souvislou, nepřerušovanou paralelní hudební složkou, která ději nejen že nebere jeho plynulost, ale přirozeným a velmi invenčním způsobem akcentuje jeho výrazové a významové momenty.

V čase letního slunovratu, kdy jsou dny nejdelší, přirozené světlo svítí do oken i v době, kdy vše utichá a nastává večerní klid. V době začátku koncertu, konaného ve sluncem prozářené lodi kostela svatého Mořice, je tedy ještě dost světla, skoro jako v poledne. Hudební produkce v takovou dobu se však pozvolna stává průvodním jevem uhasínání vzácných vitráží a jsme svědky toho, jak v sakrálním prostoru začíná dominovat umělá iluminace. Za těchto okolností jsme v pondělí 27. června vyslechli kvartetní recitál, jehož náplň se stala přiléhavým doplňkem popsaného astronomického jevu. Bylo to neobyčejně působivé spojení, umocněné dobře volenou dramaturgií. Doležalovo kvarteto (Václav Dvořák, Jan Zrostlík – housle, Martin Adamovič – viola, Vojtěch Urban – violoncello) předneslo čtyři soudobé kvartetní kompozice vzácně jednotného výrazu a jednotné volby kompozičních prostředků.  První dvě, Chiaroscuro od Giya Kancheliho a Pramen z jeskyně bezmoci Ondřeje Štochla jsou jednověté skladby plné lyrického citu a smutku. Plynou pomalu, v řídké faktuře, jen občas nás překvapí erupce jakéhosi vzdoru, vystřídané plochami až dramatického pianissima. První smyčcový kvartet Györgye Ligetiho je podobného ražení, v některých místech v nás však evokuje reminiscence na klasiky hudby 20. století. V neposlední řadě je to i tím, že je tradičně dělen na více charakterem odlišných částí. Tradiční kvartetní formu nejen svým názvem má i závěrečný, rovněž První smyčcový kvartet skladatele Valentina Silvestrova. Se všemi třemi předchozími skladbami jej spojuje jednotný přístup ke koncipování hudební faktury, v níž není rozdílu v důležitosti jednotlivých nástrojů souboru, kdy jsou si všechny hlasy rovny. Nikde zde nenalezneme vyčleněné sólistické virtuosní pasáže primu, či naopak jen stereotypní výplně středních hlasů. Jak svým vystoupením, tak i vystupováním umělci zanechali u posluchačů mimořádně hluboký dojem. Jejich výkon – subtilní, propracovaný do všech detailů – byl dokladem toho, že i smutek může být za jistých okolností krásný.

V úterý pokračovalo v Muzeu Kroměřížska kolokvium „Duchovní proudy v současném umění“ Na úvod dopoledního bloku vystoupila Marcela Kysová – Halmová, interpretka z minulého dne a ředitelka ostravského festivalu Hudební současnost s příspěvkem, ve kterém popsala hudební život regionu v širokém historickém kontextu. Následovali ji dva mladí umělci z Brna, Barbora Šteflová a Pavel Horák, kteří poukázali na svůj umělecký projekt, propojující repertoár dechového tria s elektroakustickou složkou. S dramaturgií již tradiční brněnské jarní akce, Velikonočního festivalu soudobé duchovní hudby, přítomné seznámili Vladimír Maňas a Jiří Čevela, kteří zmínili i aktivity brněnského souboru Ensemble Opera Diversa.

Odpolední koncert v Muzeu Kroměřížska se konal opět v inspirativním prostředí výtvarné expozice z tvorby kroměřížského rodáka Maxe Švabinského. Vystoupila na něm dvojice českých umělkyň, sopranistka Diana Horká a klarinetistka Věra Kestřánková. Přednesly celkem šest skladeb, každou Věra Kestřánková uvedla stručným komentářem. Na úvod umělkyně zařadily Tři písně Gordona Jacoba, kompozici z počátku minulého století, následovala Fantasie pro sólový klarinet Jörga Widmanna. Widmannova fantasie je soudobým dílem, ve kterém je systematicky prezentován snad veškerý virtuosní arzenál klarinetové hry. Ruáh pro sólový klarinet skladatele Slavomíra Hořínky využívá mikrointervalových struktur. Punctum Saliens napsal Vojtěch Mojžíš původně pro soprán a fagot. Autorově snaze o co nejužší spojení vysokého ženského hlasu s dechovým dřevěným nástrojem však lépe vyhovuje basklarinet. Kestřánková tedy v tomto případě sáhla již po třetím, tom největším a nejhlubším z klarinetů, na nějž je dnes tato verze zhudebnění starých, nicméně věčně platných latinských přísloví častěji provozována. Autorem další skladby pro sólový basklarinet, která nese název Struktury posedlosti, je předčasně zesnulý moravský skladatel Josef Adamík. Je dobře, že je jeho originální, a přitom neokázalá tvorba dnes připomínána. Na závěr svého vystoupení umělkyně provedly Tři vokalýzy pro soprán a klarinet Raplha Vaughana Williamse. Slova o hlubokém zanícení a elánu v úvodu tohoto odstavce nejsou jedinými příznivými charakteristikami přístupu umělkyň k interpretačnímu úkolu. Je třeba poukázat i na vysokou profesionální úroveň jejich muzicírování. Hlas Diany Horké je průrazný, znělý, s technikou hodnou velkých operních scén. Kestřánková přechází s naprostou lehkostí a jistotou z jednoho nástroje na druhý, čímž účelně rozšiřuje paletu výrazů, dynamický a tónový ambitus své hry. Obě umělkyně žijí v Čechách, několik set kilometrů daleko od sebe, bylo by však přece jen škoda, kdyby tento koncert nenalezl další pokračování jejich umělecké spolupráce.

Vojtěch Mojžíš

Forfest na fest?

Po téměř dvouleté odmlce se do kroměřížských prostor vrátila soudobá hudba proznívající nejen chrámem sv. Mořice, ale také komorními prostory Muzea Kroměřížska. Program 33. ročníku Forfestu kromě řady komorních koncertů obsahoval celkem tři večery věnované sborové tvorbě.

Ve čtvrtek 16. června zahájil v kroměřížském chrámu soudobohudební maraton Ensemble Versus pod vedením sbormistra Vladimíra Maňase a za doprovodu varhaníka Ondřeje Múčka. Ačkoliv zazněly skladby rozličných českých autorů 20. i 21. století (vedle Petra Ebena, Antonína Tučapského, Jana Hanuše a Františka Emmerta to byli František Fiala, Vladimír Maňas, Olga Ježková a Ondřej Kyas), celý koncert působil jako jedna rozsáhlá duchovní kompozice. Měnil se sice jazyk hudební i národnostní, kontrasty však nebyly nikterak markantní a texty oslavující Boha hrály důležitou roli, ať už byly více či méně skladateli fragmentarizovány. Pojem duchovní hudba je zde přitom chápán ve své křesťanské podobě. Může se zdát, že na festivalu s duchovním zaměřením není potřeba tento aspekt komentovat, nicméně i na Forfestu tvoří větší část programu kompozice se spirituální orientací, kdy je samo duchovno vnímáno se značnou tolerancí a různorodostí.

Po zdařilém koncertu Ensemblu Versus se představilo v sobotu 18. června v obklopení ikonických děl Maxe Švabinského Duo Accosphere (Alena Budziňáková a Grzegorz Palus) v netradičním uskupení dvou akordeonů. Slovensko-polská dvojice představila posluchačům výběr ze skladeb u nás vesměs dosud nepremiérovaných a psaných duu přímo na míru. Během odpoledního koncertu zazněly celkem dvě kompozice od Petera Machajdíka – In a moment… a Kryha, přičemž druhá jmenovaná užívala v první větě zajímavého efektu ozvěnovitosti mezi akordeony. Na ještě pestřejší barevné škále byla vystavěna Second time polské skladatelky Anny Sowy četně užívající statických, pomalu se vyvíjejících a gradujících harmonických ploch i glissand, aby vše téměř skončilo ve změti ruchů a tónů rozběsněných nástrojů, nebýt poslední uklidňující věty. Ve světové premiéře zazněla skladba Vnitřní prostor Katarzyny Krzewińske pracující zajímavým způsobem s pulzací rytmickou, dynamickou i melodickou. Přesto její vnitřní prostor nepůsobil uzavřeným a ustrašeným dojmem, ba naopak. Ze skladby přímo vyzařovala jemná energie, což ještě více vyniklo v kontrastu s kompozicí následující – Of Sisyphus and Prometheus ukrajinského skladatele Volodymyra Runchaka, bouřlivé a hudebním materiálem doslova napěchované přehlídce. V závěru koncertu se vše opět zklidnilo přídavkem Melodia v úpravě pro dva akordeony dalšího ukrajinského autora, Miroslava Skoryka.

Vystoupení Dua Accosphere nebylo žádnou prvoplánovou exhibicí rozšířených technik pro akordeon, i když ty se ve skladbách vyskytovaly. Díky jejich vkusnému užití však nevyčnívaly a působily jako samozřejmá součást jednotlivých děl. Pasáže vystavěné na hře s hudební barvou střídaly úseky melodické, neznamenalo to ale ustrnutí stylu v hudbě minulé. Snad jen u kompozice Greenwood Hymnody od Tylera Versluise a u přídavku by se o tom dalo polemizovat. Alena Budziňáková a Grzegorz Palus předvedli výbornou interpretaci všech skladeb a zároveň dokázali, že repertoár pro dva akordeony se nemusí omezovat pouze na školní cvičení a aranže známých děl.

V neděli proběhla olomoucká část Forfestu, kterou představila varhanistka Irena Chřibková, v pondělí 20. června se však již opět vrátilo do Chrámu sv. Mořice v Kroměříži sborové uskupení. Tentokrát to byli zlatí slavíci mezinárodního hudebního festivalu Sounds of Spring, Permoníci z Karviné pod vedením sbormistryň Martiny Juríkové a Kariny Grimové. Mužský komorní sbor se přitom střídal s Dívčím koncertním sborem, aby se uprostřed koncertu na pódiu sešli všichni v kompozicích Ubi caritas Oly Gjeilo a v Magnificat Kim André Arnesena. Zazněly skladby českých, zejména ale zahraničních, skladatelů, vedle vážnějších děl byly i „prskavky“ typu Medieval Gloria Vijay Singha, nicméně Permoník by mohl zpívat prakticky cokoliv a pokud by si udržel nasazení a citelnou radost ze zpěvu, je potom už jedno, jestli zní Gloria Partri Emila Hradeckého, nebo Cantate Domino Rupperta Langa.

Eva Balcárková