Cestujeme do Khinaliqu, vesnice ztracené v prostoru i čase v klikatém údolí Velkého Kavkazu na severu Ázerbajdžánu. Plujeme po asfaltové stužce, třepící se na okrajích, vysoko nad dnem údolí s jeho schovanými vesničkami, zelenými lesy, smyčkami silnice, kterými jsme již projeli, vysoko nad vším. Jsme v dočasném spojenectví s párem orlů, který se jakoby kouzlem objevil zdola, když jsme se nakláněli přes okraj vysokého okraje stezky vedoucí do zmíněného starého sídla. V paprscích oslepujícího slunce na pozadí šmolkově modrého nebe vítr orlům čechral peří. Jeden z nich se na nás podíval. Jako by nás poznával.
Silnice se na okrajích drolí a občas se zdá, jakoby už už měla pozbýt své role a proměnit se – ve světě, v němž chaos vítězí nad lidskými pořádky – v další hromadu padající suti. Čas, který jí byl na zemi vyměřen, se již chýlí. Možná se silnice, kamínek po kamínku, dočista rozdrobí a až se budeme vracet, už nám neposlouží.
Okolní srázy nad námi v závratných výškách tančí dechberoucí balet. Skály víří všude kolem a my se ubíráme svou klikatou cestou sledujíce partituru inženýrů, kteří tuto cestu před deseti lety vyryli do slabin hory. Točí se nám hlava a k celkovému dojmu přispívá i sladká příchuť řídkého vzduchu říznutá zemitými zbytky sezónních přesunů stád a pastevců: zápachem hnoje, lidského potu a prašné suché trávy. Z útesu s rachotem padá voda a vytéká z rour a pramenů po straně silnice. Zářivě čistá, chutnající po sněhu.
Snad je to tím řídkým vzduchem, snad přímým, nijak netlumeným slunečním svitem, snad hadovitou jízdou automobilu, naše vzrušení každopádně převyšuje pouhé nadšení z vizuálních lahůdek a prostého pozorování horské krajiny. Podobná vytržení možná zažívali romantičtí malíři. Ale jsme tady a je to skutečné. Kameny jsou tvrdé, vítr silný, na slunci hnědne a rudne kůže. Gravitace nás neomyslně táhne k propasti.
Tady nahoře žijí lidé, kteří své živobytí v relativní izolaci od zbytku světa pracně dobývají již tisíce let. Khinaliq je jedním z nejstarších nepřetržitě osídlených míst světa. Lidé sem přišli před tisíciletími coby zoroastriáni, kteří později přijali křesťanství a poté islám. Vesnice se pyšní mešitou z dvanáctého století. Řeči místních obyvatel nerozumí nikdo kromě nich samotných (a několika učenců). Náš hostitel nás zahrnuje příklady vyjadřování mluvnických rodů, například informací, že slovesa se mění podle toho, hovoří-li se o muži nebo o ženě.
Sjíždíme ze silnice a kocháme se výhledem. Hluboko pod námi pastýři ženou stáda ovcí, bohatství a průmysl těchto komunit, z jedné pastviny na druhou. Stáda se zvolna pohybují po drsném povrchu dna údolí a po méně strmých úbočích. Z naší strategické pozice je vidíme coby nažloutle bílé puntíky, které se díky psům a drobným mužům na koních pohybují v útvaru. Když konečně opustí kamenitý terén a vejdou do chlorofylového moře čerstvějších pastvin, začnou nadšené ovce pobíhat po zeleném koberci jako mráčky hnané větrem.
Sledujeme to stojíce vysoko na úbočí hory u silnice vedoucí do vesnice Khinaliq. Nebem se pohybuje proud bílé páry, přehlídka nízko visících mraků plujících údolím tak, jak si přeje jejich pán, vítr.
Kompletní fotogalerii najdete zde.
Shánění ovcí v korytě řeky na řece Kudialčaj
Mraky plynou nad Khinaliqským průsmykem
Překlad: Petr Ferenc