Do všech stran budeš naslouchat a všechno procedíš sítem své vlastní duše.
Walt Whitman (přel. Ivan Skála)
Pokud jen tiše sedím v místnosti a poslouchám, slyším řadu drobných dějů. Každý si probíhá podle svého a s nimi se – jako komentář zvláštního a tichého dokumentárního filmu – rozvíjejí i neučesané obrazy mých bezcílných myšlenek. Vycházejí, po jednom, na forbínu mého vnitřního světa, mimo prostor a snad i mimo čas.
Kohoutek kape, podlaha skřípe, dům se s tichým praskáním a skřípotem usazuje do země. Lednička občas zapřede a pak s jemným otřesem ztichne. Elektrické hodiny vydávají slabé hučení motoru a jemné cvakání dvou odlišných barev, jako by, levá pravá, kráčely časem. Slyším zvuky zvenčí, na nedalekém stromě sedí pták a přes okenní sklo slyším jeho zpěv; děti tlučou do nafouklé mičudy a vesele žvatlají. O patro výš někdo šoupe nábytkem, ozývá se elektrický cvrček mobilního telefonu, stěnou proniká tlumená polovina konverzace, něco jako zvuk jedné tlekající ruky. Nepostřehnutelný proud vzduchu otřásá pavučinou, lehounkou, pevnou i pružnou záclonou. Samotné zdi jako by dýchaly, jejich praskliny jsou hlubší a temnější v závislosti na mracích, které plují před sluncem poháněny větrem; pohyb mraků navíc neustále ovlivňuje světlo v interiéru.
Slyším i zvuky uvnitřm sebe. Dýchám, tluče mi srdce. Když se podrbu na bradě nebo si promnu krk, zazní mi v uchu sykavý šelest. Pokud mnu dlaněmi nebo si jimi přejedu po oblečení, uslyším jemný zvuk ne nepodobný větru v písečných dunách. Některé zvuky svou fyzickou podobu nemají. Můj tinnitus je všudypřítomný, nevzniká ale pohybem částic vzduchu; je to vada samotného sluchového ústrojí. A je tu i podzemní řeka krve a její neustálé dmutí a pokles, jako zrychlený příliv a odliv. Tu ale člověk slyší, jak mi bylo řečeno, jen v anechoické komoře.
Slyším zvuk místnosti, je to jako být uvnitř zvonu. Pár desítek let nazad, když jsem ve filmové škole natáčel postsynchrony v interiéru, jsem dostal radu nahrát vždy pár minut zvuku té které místnosti bez dialogů a vůbec lidské aktivity. Takové „ticho“ střihači dává možnost vytvořit ve stříhané scéně rytmus tím, že je do ní tu a tam vloží. Použití prázdné pásky by k těmto okamžikům jen zbytečně přitahovalo pozornost, protože skutečné, dokonalé ticho člověku „zní“ nepřirozeně. Nahrávka lokace, na které se nic neděje, tyto přechody dobře zamaskuje. Takže nic je vlastně něco. Zvuk ničeho je stále zvukem – molekuly vzduchu téměř nepostřehnutelně rezonují coby stopy zápasu architektury s gravitací. Ano, pokud pozorně posloucháte, místnost zní jako zvon.
Udělejte si následující pokus. Nahrajte si zvuk místnosti beze všech stvoření a předmětů vydávajících zvuk. Znormalizujte nahrávku, aby se zvýšila síla signálu. Aplikujte agresivní ekvalizaci a vytvořte úzké frekvenční pásmo. Vytáhněte hlasitost, kam to jen jde, a pak tento úzký výsek pomalu posouvejte celým frekvenčním spektrem normalizované nahrávky. V některých okamžicích uslyšíte neměnné tóny s tajemnou barvou lidského hlasu nebo nepřerušovaného dechu držícího tón. Pokud si to nezakážete, uslyšíte, jak jsou v různých frekvencích zpívány samohlásky „á“, „í“ nebo „ó“. Zkoumejte povahu místnosti, nořte se pomocí těchto více či méně uspořádaných potlačování do hlubin jejího skrytého života.
Ticho žije, povídám. Je to sbor.
Překlad: Petr Ferenc