Mám na parapetu hranol pečlivě umístěný tak, aby zachytil sluneční paprsek a přiměl jej vydat jeho skryté barvy. Hranol má výmluvný tvar klínu, který jako by poukazoval na účel rozdělovat, ať již světlo nebo špalky. A zatímco slunce coby nebeská hodinová ručička vykonává svou denní pouť, pohybující se duha maluje na stěny a všechny ostatní předměty, kterých se dotkne. Jasná, sytě barevná nit spojující čistotu s věčností vypovídá o kráse, jednoduchosti a pravdě. Mám za to, že zmíněná trojice vlastností povzbuzuje zvídavého ducha, ať už jde o ducha vědeckého nebo uměleckého.
Již vcelku letité médium fotografie si vyvinulo řadu konvencí, jak se vyrovnat s rozpory, které vyvstávají při používání složitých vědeckotechnických prostředků v umělecké praxi. Co má přednost, pravda nebo krása? V jakém smyslu je fotografie pravdivá a v jakém osobní, selektivní a tudíž veskrze krásná? Odpověď zní, že různou měrou vždy platí obé.
Fotografie je pravdivým dokumentem jen v tom smyslu, že se určité fotony v určitém okamžiku odrazí od určitého objektu, putují prostorem, až narazí na materiál citlivý na světlo a tudíž jsou zachyceny. Doslova všechno ostatní je – přísně řečeno – na fotografii subjektivní. Člověk si zvolí onen objekt, rámec, možná nastavení fotoaparátu a optiky, a umístí se ve vztahu k objektu tak, aby dosáhl kýženého výsledku. A uvážíme-li k tomu všemu Photoshop, což v této době zkrátka musíme, nemůže být žádný fotografický obraz považován za o nic pravdivější či méně pravdivý, než jakýkoli jiný digitální obraz. Takže se, možná překvapivě, ukazuje, že pravdivost fotografie – tedy skutečnost, že určité fotony byly zachyceny stříbrem nebo křemíkem – je na ní v zásadě tím nejtriviálnějším a vcelku nezajímavým.
Mnoho fotografů vnímá fotoaparát jako něco, co jim poskytuje zvláštní způsob vidění. „Fotím, abych viděl, jak svět vypadá na fotkách,“ prohlásil fotograf Garry Winogrand a potvrdil tak prvotní roli fotografického obrazu coby jedinečné zkušenosti o sobě, rovnoprávné s jakýmkoli jiným uměleckým dílem a, což je nejdůležitější, zcela nezávislé na tom, co reprezentuje.
Mnohé z výše naznačených otázek si můžeme klást i ve vztahu k terénnímu nahrávání (a nepochybuji o tom, že nejsem první, kdo tak činí).
Terénní nahrávání může být způsobem, jak prožívat svět, způsobem, jak vnímat zvuky, kterých bychom si jinak všímali pouze okrajově, pokud vůbec. Můžeme se zamýšlet nad tím, co nahrávat, jinými slovy nad tím, že na světě je spousta věcí, které nám stojí za tu námahu. Nahrávání můžeme nahrávání považovat za cvičení, jak špicovat uši, protože je užitečné nepouštět ze zřetele okolní zvuky a objevovat díky nim zajímavé jevy. I samotná činnost nahrávání může být objevná, i když z ní nakonec třeba nevzejde žádný záznam, protože obvykle aktivně nenasloucháme všem zvukům, jež pasivně slyšíme. Zájem o pořizování nahrávek ale vyvolává touhu naslouchat bedlivě téměř čemukoliv.
Ale – abychom parafrázovali Winogranda – pořizujeme terénní nahrávky skutečně proto, abychom slyšeli, jak svět zní z reproduktorů? Můžeme terénní nahrávání srovnat s praxí pořizování záznamů za účelem dokumentace a uchování pro pozdější užití? Role obou zde zmiňovaných médií spočívá alespoň zčásti v tom, že zastaví plynoucí čas (nebo přinejmenším umožní, aby určité plynutí času mohlo být slyšeno a viděno někdy později). Stejně tak ale ženou čas kupředu, neboť recepce zaznamenané skutečnosti je výraznou a novou zkušeností zcela oddělenou od vnímání v první instanci.
Takže na žádnou z výše položených otázek vlastně nechci odpovídat. Chci jen naznačit, že každá odpověď, která se naskytne, bude pravděpodobně vždy alespoň zčásti – a zároveň nikdy zcela – pravdivá.
Překlad: Petr Ferenc