Pozdní léto, vlak plný studentů, turistů a babiček a dědečků opouští Prahu a míří na východ. Za hranicemi města se nořím do vjemů, které jízda nabízí, do pohybu a souhrnného zvuku všech drobných mechanických součástí vlaku, které ťukají, chřestí a zvoní. Tisíce malých pružinek a zvonků najednou. O slovo se hlásí jakýsi pocit nudy, především je v něm naštvanost na příliš mnoho hlasitých slov mých spolucestujících, což je zvuková kulisa, jež rozptyluje souvislé myšlení a brání užitečnému dennímu snění. Mladá žena sedící naproti přijímá nekonečnou řadu zpráv, obvykle s upjatým úsměvem na rtech, ten se ale občas promění v nepotlačitelný krátký smích nad zjevným vtipem jejího protějšku.
Po levé straně kolejí jsou temné a těžké mraky, zatímco vpravo je jasno a slunečno. Projíždíme podél přechodu počasí, okraj bouřky se pohybuje kolmo k naší trase a já mám dojem, jako bych prožíval dva dny najednou: dva odlišné dny pro dvě hemisféry mého mozku. Pak míjíme udržovaný les pravidelně tvarovaných borovic a do vlaku skrz ně nepříjemně bliká sluneční svit; vizuální vibrace znepokojivě neladící s poklidnou ukolébavkou vlaku. Zavírám oči, ty ale pulsující světlo jen zabarví červení masa a krve. Intenzita světelných změn spouští lehkou synestézii a já uvnitř hlavy téměř slyším řadu úporných svistů, jako by mi krev pulsovala třikrát rychleji.
Nejsme jen cestovatelé z jednoho místa na jiné, jsme rovněž cestovateli po říších světla. Jak se den pomalým, stálým pohybem chýlí k večeru, je skutečnost mého zážitku proměňována změnami světelného prostředí, které do vagónu proniká zvenčí.
V Budapešti přestupuji na autobus. Projíždíme nížinami a sluneční paprsky olizují každé stéblo trávy, dávají mu stříbrný cink a nad poli a pastvinami rozprostírají průsvitný příkrov. Prsty tohoto světla sahají do mezer mezi roztroušenými stromy, jako by je svíraly a chtěly vyrvat i s kořeny, místo toho ale jen posejí tmavý stín pod nimi jasnými, tančícími tečkami. Tu a tam jako tichá stráž sedí na sloupku osamělý sokol a sleduje, jak jedeme kolem. Můj zrak putuje dál a dál k obzoru, kde se hradba kopců plynule přelévá do jemných, modrých tvarů, které vypadají zrovna tak falešně jako divadelní kulisy, a od nebe jen odděluje o něco temnější odstín téže modři. Pruhy obdělané půdy se střídají s lesknoucími se sítěmi plotů porostlých vínem a zplihlými černými čarami elektrického vedení. Vidím zelenou oblast, pak modrozelenou a dál zase jednu, která je modrá. Jak země ustupuje z očí, jsou vzdálenější místa modřejší. Sám vzduch je, zrovna tak jako nebe, modrý.
Se soumrakem přijíždíme na ukrajinské hranice, před nimiž stojí dlouhá řada aut čekající na odbavení. Je jasné, že se tu zdržíme. Pustí nás z autobusu a já se snažím dohlédnout konce té řady. Ve vzduchu je cítit napětí z toho, kolik cestovatelů se načas muselo vzdát svobody volného pohybu a bylo nuceno zastavit před byrokracií a ozbrojenými strážci hranic. Když vystupuji z autobusu, přeletí nad hlavami obrovské hejno vran. Z úzké mezery mezi zaparkovanými náklaďáky, ve které stojím, vypadá jako černý závoj znějící tlukotem křídel a děsivým krákáním.
Přenocuji v hotelu poblíž jakési trati v Tarnopoli, nejvýchodnějším bodě mé cesty. Otevřeným oknem mi do pokoje kromě čerstvého vzduchu vniká zvuk všech projíždějících vlaků, zvuk valícího se kovu a syčících plynů. Slyším i hlášení z nádraží. Díky vzdálenosti je jejich sdělení rozmazáno vzduchem, jež sama rozvlnila. Jako by mi říkala: „Tvá cesta ještě nekončí, ještě ne.“
Překlad: Petr Ferenc