Probudil jsem se v hotýlku v Mestii před svítáním a zjistil, že v noci sněžilo. Vzduch se nehýbal a v mlžném světle byly všechny střechy, stromy a ploty lemovány jiskřivou září nejčistší bílé barvy, která všem tvarům, i té sebemenší větvičce, propůjčovala neobyčejnou křehkost. Elektrické dráty, půvabně visící mezi sloupy, se proměnily v tlusté bílé stuhy; sníh se na nich držel v úzké vrstvě výšky dlaně. Křehká ozdoba, která nepochybně padne za oběť i tomu nejjemnějšímu proudění vzduchu.
Ticho nehybného vzduchu bylo ještě více utlumeno nízko visícími mraky, stále vlhkými a obtěžkanými zásobou stěsnaných vloček. Dal jsem si prsty do uší a začal jemně masírovat v marné snaze pročistit si sluch uvolněním domnělé vzduchové bubliny v hlavě. Pak masou chladného vzduchu proniklo vzdálené kokrhání a mé smysly byly znovu na svém místě.
Do Ušguli jsme se vydali džípem s náhonem na čtyři kola, řídil majitel našeho hotýlku. Ulice byly v tuto ranní hodinu převážně prázdné, louže na silnici odrážely světla našich reflektorů a dlažba se zalévala mihotavým růžovým světlem. Hukot motoru probouzel v místních psech lovecké pudy a oni nás pronásledovali do krajiny. Štěkali na naše zadní kola, dokud se s uspokojením nepřesvědčili, že se neotočíme.
Silnice, kterou jsme po odjezdu z města nalezli, byla úzká a ležel na ní sníh rozpouštějící se tu a tam v tmavém bahně. Kopírovala tvar údolí, klikatá stopa vyježděných kolejí přerušená občas potoky vody z rozpouštějícího se sněhu. Tyto proudy a hrboly nás zpomalovaly nebo zcela zastavovaly, neboť řidič uvažoval nad tím, co se to před ním zase objevilo. Pak se opět umně chopil páky a volantu, problematické místo s četným drncáním a houpáním jsme přeplazili a jelo se dál. Čekali jsme, že nám těch čtyřicet kilometrů do Ušguli zabere tři, čtyři hodiny. Občas, když jsme narazili na obzvlášť špatné místo, jsme museli vystoupit a tlačit. Nohy se nám bořily hluboko do mokrého sněhu, svaly se napínaly, pomáhajíce pneumatikám, které se otáčely jako gumové galaxie v ledovém vesmíru, zakousnout se do pevného povrchu a znovunalézt ztracené tření.
„Tuhle silnici postavil Saakašvili,“ oznámil nám řidič a měl na mysli odstoupivšího prezidenta. „Tehdy bylo možné všechno. Teď se neděje nic.“
Za jednou zatáčkou jsme spatřili potůček, který při své cestě přes silnici stihl do vozovky vymlít hlubokou brázdu. Opatrně, centimetr po centimetru, jsme jej překonávali a chystali se na okamžik, kdy na to bude potřeba šlápnout, abychom se dostali z koryta. Přední pneumatika najednou uklouzla po balvanu, kámen neústupně a pronikavě zaskřípěl o ocel. Auto se otřáslo, docela zastavilo a motor zhasnul. Přes řidičovy opakované pokusy nešlo znovu nastartovat. Náraz do kamene zmačkal přívod paliva.
Řidič telefonoval do nejbližší vesnice ve směru cesty a po chvíli se objevilo vozidlo s tříčlennou posádkou, za ním čtvrtý muž na hnědém koni bez sedla. Po dlouhé debatě a vrtění hlavou nad otevřeným motorem se řidič nakonec vsoukal pod auto, aby zjistil rozsah poškození. Bylo rozhodnuto zavolat jeho příbuznému, který žije v Ušguli, aby pro nás přijel a svezl nás zbytek cesty. Kochali jsme se pohledem na porouchaný jeep, který spřežení čtyř volů táhlo do nejbližší vesnice, kde jsme se měli setkat s novým řidičem.
V podvečer jsme dorazili do Ušguli hnízdícího ve vysokém horském údolí a zjevně nepoznamenaného časem. Je obklopeno svahy, které jsou pokryty nedotčeným sněhem a přecházejí v mohutné horské štíty. Na průzkum charakteristických svanetských obranných věží a vůbec na seznámení s neobvyklou lokalitou nám zbývala sotva hodina denního světla. Ušguli se nachází na seznamu světového dědictví UNESCO a je údajně nejvýše položeným evropským sídlem obývaným po celý rok.
Procházeli jsme mezi tisíciletými stavbami nižší vesnice, tu a tam se potkáme s hubenou krávou nebo smutně vyhlížejícím koněm, lidé ale nikde. Obklopovaly nás zdi z nepravidelných, naplocho položených šedých kamenů, na nichž se usadil lišejník barvy rzi a trsy zelené trávy. Ticho bylo narušováno občasným kokrháním, štěkotem, bučením nespokojené krávy. Naše přítomnost neušla pozornosti nepočetné smečky hladově vyhlížejících polodivokých psů. Měli jsme se před nimi na pozoru a zároveň se snažili v úbývajícím světle nafotit co nejvíc snímků.
Nakonec jsme se na hlavní silnici dále stoupající skupinou vesnic znovu sešli s naším řidičem. Byla nám zima a měli jsme hlad, naším jediným jídlem byla snídaně. Nabídl se, že nás zavede do domu svých známých, a my klouzali, zakopávali a šplhali po drsné kamenité stezce, kterou zde považují za hlavní silnici. Po cestě jsme se setkali se skupinou dětí, asi se vracely domů ze školy. Vedla je dvojice kluků, kteří nás hrdě pozdravili anglicky. Odpověděl jsem na pozdrav, oni se usmáli a dál pelášili dolů do nižší části vesnice.
Přišli jsme ke stavení a po zaklepání se v okně objevila žena. Pozvala nás do teplé kuchyně plné páry, kde své rodině k večeři chystala chačapuri. Posadila nás ke stolu.
Její tchán, asi sedmdesátiletý, vešel do kuchyně, neboť zaslechl, že přišla návštěva („Host je boží dar,“ praví staré gruzínské přísloví.). V ruce třímal láhev domácího koňaku. Sdělil nám, že v sovětských dobách byl pilotem a pracoval v Kyjevě, nyní učí děti v místní škole ruštinu. Během jídla pronesl tři přípitky (třikrát je zvyk, informuje nás), na rodinu, na přátelství a na to, aby v Doněcku, Abcházii a Jižní Osetii nebyla válka.
Překlad: Petr Ferenc