Prezenční versus distanční, synchronní versus asynchronní?

  

Následující text vznikl místo úvodní přednášky k mým kurzům na Ústavu hudební vědy Masarykovy univerzity v Brně. Krizová globální situace mě donutila zamyslet se nad blízkou budoucností humanitního vzdělávání, které se ocitlo na technokratické křižovatce, jež mu může být osudnou. Děkuji redakci HIS Voice, že moji rádoby živou přednášku pohotově uveřejnila.

Všechny kurzy, které vyučuji na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, jsou o estetice a umění, nebo s nimi nějako souvisejí. Je všeobecně známo, že estetika je disciplína, jež se zabývá vjemy reality, nikoli vjemy digitálních reprezentací reality. Jistě, existuje už i estetika digitálního časoprostoru, dnes aktuálnější než kdykoli předtím, ta si však, stejně jako digitální umění, vyžaduje odlišné přístupy, než jaké staletí budovala její předchůdkyně. Digitální tvořivost totiž organizuje nové, alternativní způsoby vnímání. Rozšiřuje ho, ale na druhé straně též omezuje nebo deformuje.

Současná pandemická situace vyhrotila pedagogickou polemiku, zdali je online výuka rovnocennou vzdělávací formou. Vlivné elity a IT lobby se ji už několik let snaží prosadit jako primární vzdělávací formu, vyhovuje též většině studentů, na druhé straně se jí vehementně brání starší generace pedagogů, zejména těch, kteří vyučují humanitní předměty a umění. Při současné nízké úrovni vysokoškolského vzdělání (ve srovnání s nedávnou minulostí) jsou jejich obavy pochopitelné a oprávněné. Důsledky masivní technokratizace jsou totiž infantilizující a degenerační. Abych to přiblížil zkušenostním příměrem: mnohé magisterské práce, obhájené v posledních letech na FF MU, by za mých časů, vzhledem k mizerné stylistice a plejádě gramatických chyb, sotva stačily k úspěšné maturitě na okresním gymnáziu.

Osobně mám proto z distanční výuky hrůzu. Někteří studenti jsou dokonce do té míry pohodlní (nebo nesoustředění?), že po mně chtějí, abych své přednášky předem nahrával a vkládal je na web. Očividně si neuvědomují, že pouštět přednahrané přednášky je stejné, jako žádat od herců a hudebníků, aby v divadle nebo v koncertním sále promítali a pouštěli divákům záznamy živých představení. Ochudilo by to živý performační akt a bezprostřední kontakt s diváky a posluchači a dříve či později vedlo k zániku živé kultury. Jak jsou performační formy důležité pro duchovní rozvoj člověka, dobře věděli už staří Řekové. Ani jedna z devíti Múz, jež držely ochrannou ruku nad věděním a uměním, neměla pod patronátem žádné z výtvarných umění, jelikož vizualizované představy a dovednosti byly zhmotňovány v statických médiích, zatímco múzické výkony komunikovaly poselství v živém, neopakovatelném provedení. Architekti, sochaři ani malíři neměli svoji Múzu, zato na tvorbu básníků, hudebníků, tanečníků, ale též rétorů, historiků či astronomů jich dohlíželo hned několik. Artikulace, gestikulace a modulace, pohotovost a improvizace, neopakovatelnost a omylnost jsou devízy, jež vypovídají o jedinečném temperamentu a charakteru tvůrce víc než v médiu zformované a médiem zprostředkované finální dílo. Právě díky těmto aspektům je umění stále živé a dokáže aktuálně artikulovat náš vnitřní citový život, čím se podstatně podílí na rozvíjení pojmu humanitas.

Elektronická média a databáze jsou pro rozvoj vzdělanosti nesporně důležitá, nahrazují knihovny, ne však persvazivní účinky myšlenek a živých gest. Stejně jako nelze vychovávat děti bez bezprostředního kontaktu s rodiči a blízkými lidmi, ani humanitní vzdělávaní a umění nelze suplovat mediální a distanční zprostředkovaností. Na to, že sebedokonalejší technická reprodukce uměleckého díla nebo živého performačního aktu nenahradí jedinečnou auru uměleckého originálu a estetický zážitek z něj, upozorňoval Walter Benjamin dávno před nástupem digitálního věku. Přechod od hmotných atomů k nehmotným bitům a skok z paradigmatu vědění do paradigmatu komunikace se děje za cenu bolestivých ztrát. Mnohé z nich se týkají aisthésis – pojmu, kterým staří Řekové označovali cítění neboli vnímání. Každé přechodné období přináší smutné i úsměvné situace. Způsob, jakým dnešní generace mladých lidí vnímá a poslouchá hudbu, vyvolává na tváři smutek a úsměv současně. Neprobírají se tokem myriád digitálních nahrávek, jež mají díky Youtube, SoundCloud, Spotify a dalších serverů či služeb ve svých mobilních zařízeních nepřetržitě k dispozici, soustředěným poslechem, nýbrž s piknoleptickou nerozhodností, přičemž apercepční návyky a estetické soudy podřizují marketingovým preferencím. Subjektivní playlisty jsou pak výsledkem několikavteřinových rozhodnutí, jež ukládají do kapacitně neomezené paměti i ty hudby, a není jich málo, na jejichž poslech si už selektující subjekt nikdy nenajde čas. Nemluvě o tom, že mnoho mladých lidí zná stěžejní díla hudební historie pouze jako filmové soundtracky, reklamní jingle nebo dokonce vyzváněcí znělky v mobilech. Možná by bylo lepší, kdyby je neznali vůbec. Digitální generace ale na druhé straně propadla techno-nostalgickému sbírání vinylových gramodesek, jež si estetizovala v rámci nového životního stylu. Nezachází s nimi však jako s analogovým médiem, neosvojila si poslechové návyky a praktiky předchozích generací, adaptovala si vinyl jako kmenovou značku vlastní výlučnosti. Mít vinylovou desku a být DJem je zkrátka cool. Co na tom, že praská nebo dokonce přeskakuje, hlavně ať má správnou barvu! Důležitější je vidět ji, ne poslouchat.

Falešná estetika generace, jež se narodila do paradigmatu komunikace, je výrazem postprodukční tvořivosti, o níž psal Nicolas Bourriaud. Tato generace pořád ještě využívá instituce, které vytvořilo předchozí paradigma vědění (knihy, univerzity, muzea, akademické tituly a ocenění, granty atd.) a přitom to vědění nerespektuje a mnohokrát ani nectí. Její úroveň tradičního vzdělání je mizerná, potřeba budovat si osobní knihovny nulová, znalost uměleckých děl zprostředkovaná skrze digitální náhražky nebo turistické upoutávky. Digitální reprezentace uštědřila estetice další ránu. Poté, co se tato bezbranná disciplína koncem 20. století jakžtakž vylízala z ran, jež ji zasadili avantgardní umělci, brojící proti kráse a zpochybňující smyslové vnímání, a konceptem estetického myšlení rehabilitovala vjemy jako zdroj inspirace i realizační médium, najednou má místo vjemů reflektovat jejich digitální reprezentace. Jestli tradiční estetika vůbec přežije kastraci fyzické pocitovosti, nebude to mít v digitální době vůbec lehké. Geniální skladatel Igor Stravinskij kdysi tvrdil, že člověk, poslouchající hudbu, aniž by sledoval pohyby a gesta hudebníků, nemůže dosáhnout plnohodnotného estetického zážitku. Skladatel, který nahrál téměř kompletní vlastní rozsáhlé dílo na gramofonové desky, si dobře uvědomoval, že zvukový nosič je pouze zástupní médium a jedině bezprostřední fyzický kontakt se znějící hudbou je zárukou skutečného estetického zážitku – autorského, interpretačního i posluchačského. Jak dokládá historický záznam Stravinského povídání s dirigentem Robertem Craftem, přikládal v živé hudbě nesmírnou důležitost dokonce i hmatu. I tak radikální a vůči novým médiím vstřícný umělec, jakým byl John Cage, měl despekt k nahrávkám svých děl. Často zdůrazňoval, že technická reprodukce je esteticky ochuzující a nikdy nenahradí živé vystoupení. Na rozdíl od svých evropských elektronických souputníků před hudbou z pásu upřednostňoval live electronics a svérázné hudební divadlo, předchůdce pozdějších happeningů i „divadla hudební optiky“ Johna Zorna. I pro Cage byly hudební zvuky zcela nepředstavitelné bez pohybů a gest živých hudebníků. Kompozice Voiceless Essay, kterou v letech 1986-87 vytvořil pro baletní choreografii Mercea Cunninghama Points in Space s použitím počítače, je nádherným příkladem dekonstruktivního přístupu k lidskému hlasu, jež zbavuje sémantické výpovědi, nikoli však fyzické promluvy.

Snahy o redukci nebo dokonce eliminování prezenční výuky na univerzitách, které zviditelnila letošní pandemická situace, jsou snahami umlčet živou promluvu nikoli z ideologických, ale z technokratických a ekonomických zájmů. Jsou pokračováním degradace vysokoškolského přednášení na pragmatické vyučování. Zrušení ústních přijímacích zkoušek a vyřazení pedagogů z přijímacího procesu na mnohých humanitních oborech mělo před lety za následek skokový pokles vzdělanostní úrovně posluchačů a změnu seminární interakce na mechanické memorování a pragmatické sbírání kreditů. Dnes nás chce technokratický systém předělat na trapné youtubery. Navíc mě doslova uráží, že od minulého týdne, kdy mi nainstalovali v pracovním počítači nový povinný pracovní nástroj – službu MS Teams – pokaždé když si počítač otevřu, první, kdo mne přivítá, není můj zaměstnavatel, ale firma Microsoft a většinou frází „Je nám líto…“ Pro koho to vlastně pracuji? Kdo je můj chlebodárce? Kdo mne kontroluje? Mám vůbec ještě akademickou svobodu? A proč se v pracovní době bavím víc s „ajťáky“ o technické stránce pedagogického procesu, než s kolegy a studenty o obsahu výuky?

Není těžké představit si, jaké otázky si budu klást v blízké budoucnosti. Už dnes se však nabízí jednoduché a levné řešení. Zavřeme přednáškové sály, divadla a koncertní sály a staňme se všichni youtubery. Je to přece snadné a někdo na tom vydělá. Že to opět nebude vědění ani umění, na to jsme si už zvykli. A není třeba měnit ani drahé logo MU; stačí v názvu za „M“ místo „Masaryka“ dosadit „Microsoft“. Microsoft University zní i vypadá cool a trendy! Láska k moudrosti, kterou má Filozofická fakulta (anglicky „Faculty of Arts“!) v názvu, se posloupně mění na chladnou a vykalkulovanou lásku k prostředkům, jež měly původně napomáhat tomu, jak ji vzbuzovat a šířit. Učit na Ústavu hudební vědy, instituci navazující na dlouhou a slavnou tradici brněnské muzikologie, je pro mě stále tristnější. Nejenom proto, že počet posluchačů rok od roku roste, ale zejména proto, že na něm studuje daleko víc studentů management v kultuře a teorii interaktivních médií než hudební vědu. O čem to svědčí, je spíš otázka pro sociology a projektanty vzdělávacích vizí. Možná se brzy dočkáme trendové inovace i v názvu této zastaralé instituce a místo krásného pojmu „hudba“ si budeme pomalu zvykat třeba na výstižnější pojem „medializace zvuků“. Vůbec by mne to nepřekvapilo.