Heiner Goebbels sepsal mnohohlasý imaginární zápisník
Heiner Goebbels se po většinu své kariéry pohybuje na pomezí hudby a divadla. Jeho koncertní skladby v sobě často nesou jistou teatralitu a jeho inscenace se naopak mohou stát čistě zvukovými zážitky. Nejnovější Goebbelsův počin nese název House of Call: My Imaginary Notebook a divadlo se v něm má odehrávat na scéně posluchačské imaginace, kde postavami jsou zvukové fragmenty z Goebbelsova archivu v dialogu s orchestrální hudbou. Dílo, které mělo premiéru minulý rok, nyní vyšlo na CD péčí značky ECM. Je rozděleno do čtyř bloků a celkem patnácti sekcí, z nichž každá se točí kolem jedné či dvou nahrávek z Goebbelsova archivu. Orchestrální party svěřil Goebbels tělesu, s nímž ho spojuje letité pouto, orchestru Ensemble Modern. V jeho řadách najdeme i ostravského cimbalistu Dana Skálu, jehož nástroj v několika místech dostává významný prostor.
Heiner Goebbels ve své kompozici míchá nahrávky nedávné i archivní, hlukové i hudební. Úvodní sekce Stein Schere Papier začíná imaginárním trialogem mezi Goebbelsem současným, jeho mladším já ve skupině Cassiber a kompozicí Répons Pierra Bouleze. Následuje hlas dramatika Heniera Müllera a zvuky staveniště kdesi v Berlíně roku 2017. Druhá sekce, Grain de la Voix, odkazuje k francouzskému filozofovi Rolandu Barthesovi, jež tak označoval jistou specifickou kvalitu lidského hlasu, jeho hrubost a fyzičnost. Hlasy v této části pocházejí z oblasti Kavkazu. Část nadepsaná Agash Ayak přináší například Amre Kashaubayeva, slavného kazašského zpěváka, jak byl zachycen roku 1925. I třetí část pracuje s historickými nahrávkami a jejich charakteristickou nakřáplostí a slyšitelnou starobou. Jmenuje se ovšem Wax and Violence a nahrávky v tomto případě ukazují, jak dokumentace lidských hlasů může souviset s násilím a nerovnostmi mezi lidmi. Slyšíme záznamy pořízené Hansem Lichteneckerem ve třicátých letech v tehdy Německem kolonizované Namibii. Africké děti zpívají německou nábožnou písničku sběrateli, jenž je přesvědčen o jejich rasové méněcennosti. Lichtenecker sám odříkává signatury nahrávek, což připomíná jiné situace, kdy se z lidí stávala pouhá čísla. Poslední sekci nadepsal skladatel When Words Gone. Ta se točí kolem situací, kdy se jazyk vytrácí, nebo se stává něčím jiným než nositelem jednoznačných sdělení.
V jednom nedávném rozhovoru se Heiner Goebbels svěřuje, že mu vadí centralizace pozornosti, a to jak při divadelních inscenacích, tak při koncertním provádění hudby. Chce pozornost rozptýlit, aby tak vzniklo více možných interpretací a perspektiv, místo toho, aby se posluchači či diváci nechávali vést nějakou „ústřední postavou“. Při koncertním provedení A House of Call se tak pokusil mimo jiné omezit pozornost, kterou na sebe strhává postava dirigenta u pultíku. Otočil orchestr o devadesát stupňů, takže dirigent stojí k publiku bokem, a především je odsunut ze svého exkluzivního místa. Podobně skladatel pracuje se svými zdrojovými materiály. Nepoužívá je jako ústřední exponáty, ale jako součásti orchestrálního dění, které si můžeme sluchem prohlížet z různých stran, občas zmizí, aby se opět vynořily. Název celé kompozice, House of Call, odkazuje k instituci, jakési burze práce z Anglie počátku 19. století, v níž potulní řemeslníci nabízeli své služby. Fragmenty textů a hlasů můžeme chápat jako takové pocestné z více či méně vzdálených krajin paměti, o jejichž osudech se můžeme jen domýšlet a kteří poskytli své služby orchestrální kompozici.
Jakkoliv promyšlené je pozadí Goebbelsovy kompozice, stále je to hudba, kterou lze poslouchat jako čistě zvukovou strukturu bez dalších úvah. Goebbels je skladatelem s dlouholetými zkušenostmi a zároveň srdcem tak trochu punkový buřič, který se nebojí dělat energický rámus, ale také hudbu přímočaře hezkou. To pak vyvažuje místy, kde si pro samé rozšířené techniky nejsme jisti, jaký nástroj právě posloucháme a do jaké míry je hudba zapsaná či naopak improvizovaná.
Někdy orchestrální party existují bez zjevné souvislosti s nahrávkami, jindy je jejich vztah užší. V části 1346 orchestr v rozladěném unisonu stínuje extatický zpěv perského pěvce. V Nun danket alle Gott zpěv ze zašuměného válečku podkreslují křehké plochy smyčců, následující Ti gu go Iniga mi začne archivního zpěváka doprovázet rytmem odkazujícím snad k afrobeatu či jiné odnoži world music, aby se pak překlopil do swingujících bigbandových orgií s překřikujícími se nástroji. Kalimérisma proti sobě staví volně lamentující ženský hlas a pravidelně vybrnkávané akordy. V závěrečné části What When Words Gone, s textem z jedné z posledních básní Samuela Becketta, nechává Goebbels orchestrální hudebníky rytmicky recitovat s minimalistickým instrumentálním doprovodem.
U leckteré části cyklu se dá najít podobnost s dřívějšími Goebbelsovými díly (třeba Sampler Suite), ale nejde jen o nějaký katalog osvědčených triků. Spíše jako by se sama rozsáhlost inspiračních materiálů stala tématem a kvantita se přerodila v kvalitu. Jako bychom se procházeli labyrintem jedné paměti a z množství fragmentů si dělali obrázek o jejím nositeli.
Heiner Goebbels: A House of Call
ECM Records www.ecmrecords.com
