Milan a Katarína Paľovi hrají Broniuse Kutavičiuse
Litevský skladatel Bronius Kutavičius bývá občas dáván za příklad toho, jak ve východní Evropě zarezonoval vliv amerického minimalismu. Stejně jako u Estonce Arvo Pärta je ale skutečnost složitější a cesta k originálnímu hudebnímu jazyku pestřejší. Pro Kutavičiuse byla klíčovou inspirací lidová hudba jeho země, její rytmické a vícehlasé struktury. V sedmdesátých letech začal psát hudbu, která sice může připomínat minimalismus pravidelnou pulsací, ale která je zároveň často údernější a syrovější. Jeho oblíbenou formou se stalo oratorium, často prováděné v podobě jakéhosi koncertního rituálu. Za pozornost stojí ale i Kutavičiusovy komorní kompozice. Kolekci děl pro housle, respektive violu a klavír, na níž můžeme posoudit vývoj skladatele, který se narodil roku 1932 a zemřel 2021, právě vydala slovenská značka Pavlík records. Jejími interprety jsou Milan a Katarína Paľovi a výběr pokrývá období od šedesátých let minulého století do roku 2012.
Sonáta pro housle a klavír (1962) nás zavádí do studentských dob na konzervatoři ve Vilniusu. Do divokých postromantických běhů občas vpadne náznak rytmu tanga. Jak dokládá i citace skladatelova vyjádření v bookletu, styl tehdejší generace mladých tvůrců v Sovětském svazu ovlivňovala hudba ruských či francouzských skladatelů z počátku 20. století. Následující Sonáta pro violu a klavír (1969) ukazuje, jak se Kutavičius, podobně jako další skladatelé východního bloku, seznamoval s výdobytky moderní hudby. Klíčovou roli hrál i pro něj festival Varšavský podzim, kde bylo možné slyšet díla meziválečné moderny i horké novinky poválečné tvorby. To se promítá do díla, kde již skladatel pracuje atonálně, rozbíjí rytmy na kusy a nechává violistu týrat struny nástroje extrémní dynamikou.
Drobnůstka Crescendo (1971), v níž se Milan Paľa vrací k houslím, je věrná svému titulu a během čtyř minut vygraduje s téměř neslyšného šumění strun k maximální hlasitosti rychlých běhů, aby se pak vrátila pár tóny do ticha. Rovněž sedmidílná Nuo madrigalo iki aleatorikos (Od madrigalu k aleatorice, 1972) má vše podstatné ve svém názvu. Každá z částí odkazuje k jedné historické epoše a zároveň k hudební formě, která ji vystihuje. A vše je slyšet na „první dobrou“, aby i hudební laik pochopil, že se procházíme hudební historií.
Zatímco dosud zmíněné skladby jsou příjemnými, ale zároveň spíše „jen zajímavými“ ukázkami hledání vlastního výrazu, V další části již slyšíme, jak se Bronius Kutavičius propracoval k jazyku, jež jeho hudbu činí výjimečnou. Perpetuum mobile pochází z roku 1979, tedy z doby, kdy skladatel již zformuloval svou zálibu v pregnantních rytmech. Rytmicko-melodické modely se tu střídají s úporností jehly přeskakující mezi drážkami gramofonové desky. Jak v bookletu píše dlouholetý spolupracovník časopisu HIS Voice, dramaturg brněnské filharmonie a velký propagátor litevské hudby Vítězslav Mikeš, „vyznačuje se nezastavitelným syrovým (až surovým) tepem rytmicko-melodických modelů; může být vnímána nejen čistě hudebně, ale i jako metafora tehdejšího politického systému. Skladba byla původně napsána pro violoncello a klavír, novou úpravu vytvořil přímo Milan Paľa. I další kompozice byla původně určena pro violoncello a klavír. Jmenuje se Rhythmus-Arhythmus a Bronius Kutavičius ji napsal roku 1993, tedy již poté, co se Litva osamostatnila od Sovětského svazu. Název vystihuje i hudební strukturu, v níž se střídají rytmicky pravidelní pasáže s místy zcela volnými.
Andata e ritorno II, tedy Tam a zpět je miniatura pro dvoje housle, či jako v tomto případě pro jednoho houslistu s přednatočeným záznamem. Bronius Kutavičius ji napsal původně roku 2008 pro osmero violoncell a v roce 2012 ji předělal pro housle. Původně šlo v této verzi o technický kousek pro houslovou soutěž. Jak dokazuje nahrávka Milana Paľy, dílko dokáže velmi dobře žít vlastním životem i mimo tuto funkci.
Zatímco Kutavičiusova „pohanská“ oratoria a další velké formáty ohromují posluchače zvukovou intenzitou a jistou teatrálností, u této komorní kolekce můžeme lépe sledovat detaily jeho estetiky a v kondenzované podobě proces jejího zrození. A v neposlední řadě si můžeme užívat lehkost a preciznost, s níž oba interpreti podávají stylově rozrůzněná díla.
Bronius Kutavičius: From Madrigal to Aleatoric Composition. Violin & Viola Works, 1962–2012
Milan Pala – housle, viola
Katarina Palova – klavír
Pavlík Records https://pavlikrecords.sk/
