První úterek v měsíci… Něco málo k syntetické road music

  
9
Hranice. Vyrážím na cestu a zatímco čekám na vlak, otevírám na tabletu překlad knihy Jadąc do Babadag, v překladu Cestou do Babadagu. Tato kniha z roku 2004 (český překlad vyšel v roce 2008) od Andrzeje Stasiuka byla inspirovaná matkou všech cestovatelských knih, Na cestě Jacka Kerouaca, a pojednává o cestě od Baltského moře dolů do Albánie. V průběhu cestování popisuje geografii, krajinu a okolní materiální realitu. Žádný skutečný příběh zde není.

stasiuk.jpg 
 
„Dorazili jsme tam pozdě večer po celodenní jízdě. Město zapáchalo místní celulózkou. Na pozadí nebe se tyčila černá vystřihovánka hor. Zařízení hotelu vypadalo jako na jedno použití. Věci, které se normálně dělají z něčeho solidnějšího, zde byly zhotoveny z plastu. Stěny, dveře, nábytek, vše se vydávalo za něco lepšího. V restauraci se bavil majitel s rodinou. Dva muzikanti v bílých košilích a tmavě fialových vestách obsluhovali pultík yamahy a mikrofon. Ten, co zpíval, měl tlustý sešit s texty. Druhý hrál z hlavy. Tančilo sedm, osm osob. Dvě holčičky byly očividně hvězdami programu. Byly to šéfovy vnučky. Padesátiletý chlápek měl strnulou tvář, zlaté hodinky, zlatý řetěz a pokoušel se nepozbýt v tanci důstojnosti. Všichni se pohybovali úsporně a toporně, jako by se nechtěli ničeho dotknout, nic rozbít, přestože místa bylo dost. Vypadalo to jako z donucení, jako hra, kterouse právě naučili, nebo jako nácvik nových rolí. A se stejnou nejistotou, s jakou se pohybovali hosté, osvětlovaly místnost smutné slabé žárovky. Ženy měly vyfoukané účesy a nevládly vysokým podpatkům. Šéf odložil sako a zůstal v šedé vestě a bílé košili. Přesouval své masivní tělo tak obezřetně, jako by poprvé v životě slyšel hudbu.“
(Andrzej Stasiuk, Cestou do Babadagu. Periplum, Olomouc, 2008, s. 188. Překlad Jolanta Kamiňska, Helena Stachová a Tomáš Vašut.)
 
 
Bratislava. Probírám se číslem 63 časopisu Vlna. Všímám si jmen, některá jsou známá jakožto stará důvěryhodná avantgarda. Další se snažím zapamatovat, abych si je mohl později vyhledat a poslechnout si, co dělají či udělali. Takto vzniká historie, neustálé opakování jmen a děl, přidávání vzácných nálezů, kopírování hudby rok za rokem, z magnetické pásky a kazety, na CD, zkomprimované šíření změněných kopií na Youtube, Vimeu či Bandcampu. M. říká: „můžeš si zkopírovat cédéčko Julo Fujaka na svůj počítač“, ale ztěží je na to čas a jedinou alternativou je si ho vypůjčit. Přehrávám si ho, zatímco píšu a zírám z okna. A. říká: „pořád máš na laptopu CD přehrávač, ten musí být starý.“ Obsah cédéčka je automaticky zkopírován na harddisk, ale lepší bude jej vymazat. Ano, můj stroj je pět let starý a má omezený paměťový prostor. Snad pokud je vše online, proč bychom udržovali svůj osobní lokální archiv? Potom nacházím pár textů online. Pomalu si je čtu a snažím se dát jazyku smysl. Říkám si slova nahlas a jejich zvuky mě těší.

„Zatím jsme však bloudili ve spleti cest, protože jsme hledali nocleh a nechtělo se nám zpomalit, a tak jsme bleděmodré tabule s místními názvy četli jen zběžně a s tím příjemným údivem nad maďarskou řečí, která působí, že se cestování vymyká geografii a začíná ubíhat po stopách pohádky nebo pověsti směrem k dětství, kdy znění a hudba slov převažovaly nad jejich významem.“
(Andrzej Stasiuk, Cestou do Babadagu, s. 142.)
 
 
 
Gent. Proházím prázdnými halami budovy a všímám si odlišného zvuku kroků na schodištích, venku na velké terase a dřevěné lávce. Jako v záblesku si vzpomínám na slavnou scénu kráčení z původního filmu Cat People (Kočičí lidé) od Jacquese Tourneura (1942). Je to příběh srbské ženy, jenž věří, že pochází z rasy lidí, kteří se v okamžicích sexuálního vzrušení proměňují v kočky. Když v noci sleduje nějakou ženu, jediné, co lze slyšet, je zvuk lidí procházejících po chodníku. Transformace je slyšitelná v proměně kroků.

 
Pamatuji si na stereo, které můj otec koupil a dokonce ho musel částečně sám sestavit. Dostal spolu s ním i LP desku, aby mohl otestovat stereo efekt. Mějte na paměti, že hifi stereo byl vynález pozdních šedesátých let a předtím bylo k dispozici pouze mono. Jedna z testovacích nahrávek zachycovala muže, který přijíždí autem domů, vypíná motor, otevírá dveře auta, vystupuje ven na štěrkový chodník, otevírá vchodové dveře, prochází chodbou, obývacím pokojem s kobercem a usedá na pohovku. Pokud existuje zvuková stopa k tomuto cestování, jak potom můžeme dnes, v digitálně proměněném světě, generovat zvuky kroků ve vztahu k různým prostředím, v nichž se pohybujeme? Otisk paty či špičky vašeho palce ve sněhu rezonuje odlišně než rychlý běh na dlažbě.
 
cook.jpg
 
Brusel. Jedním z prvních, kdo se zabýval tématem syntetizovaných „kroků“ byl snad Perry Cook ve své velice zajímavé knize Real Sound Synthesis for Interactive Applications z roku 2002. Popisuje fyzický model generování široké škály kroků v různých prostředích. Správný termín pro tuto činnost je „fyzické modelování“, „sonifikace“ či „předvedení zvuku“. Ve zmíněné knize je celá kapitola věnovaná „syntézi chůze“. Lze také nalézt strukturu vytvořenou v programovacím jazycek C, zvanou Synthesis Toolkit, s níž můžete sami experimentovat. Něco z toho je také přístupné v externí knihovně programovacích jazyků Max-MSP, Pure Data, ChuK a Supercollider. Publikace je nyní volně ke stažení.
 
 
farnell.jpg
 
Jdu domů. Druhý zdroj byl publikovaný v roce 2007 a je od Andyho Farnella: Designing Sound. Je to jedna z těch zajímavějších knih o tom, jak z ničeho znovu vytvořit veškeré možné fyzické zvuky. Hudebníci a zvukoví umělci, kteří používají Pure Data, mohou s těmito fascinujícími programy okamžitě pracovat a měnit je podle svých přání. A co je ještě zajímavější, Farnell vytvořil pěkný patch pro hru s kroky. Takže díky Andy, mise je splněna! Jdi a neohlížej se nazpět. A vytvoř syntézu ze zbytku našeho světa nebo ho alespoň poslouchej. 
 
 
„Hlasy za zdmi, hovory, prostřené stoly pod rozsvícenými lampami, vůně jídel, šumění vody v koupelnách, hádky, gesta, celá intimita života – to bylo na dosah zraku, sluchu i čichu.“
(Andrzej Stasiuk, Cestou do Babadagu, s. 82.)
 
Překlad: Lenka Dolanová