Francouzský dramatik Antonin Artaud napsal v roce rozhlasovou 1947 hru nazvanou Pour en finir avec le jugement de Dieu (Skoncovat s božím soudem). Artaud na sklonku života často pobýval v různých ústavech pro duševně choré. Po skončení druhé světové války byla obnovena činnost francouzského rozhlasu, který oslovil spoustu avantgardních umělců k budoucí spolupráci. Sám autor považoval tuto hru za „první ztvárnění divadla krutosti“. Zmíněná hra mohla být jeho velkolepým návratem na scénu, kdyby ovšem byla vůbec odvysílána. Francouzský rozhlas její uvedení pouhý jeden den před očekávaným termínem zrušil a následně založil hluboko do archivu.
Artaud ve zmiňované hře překotně rozvíjí množství témat, které se vzájemně proplétají: konstatuje nemožnost křesťanské víry, téměř jasnovidně předpovídá vzrůstající imperialismus USA a předkládá obraz postapokalytické Evropy. Zdánlivě nahodilá směs hysterického křiku, chrčení, a zajíkavého přednesu má nepochybnou hudební hodnotu a s trochou nadsázky by šlo označit Artaudovu hry za předchůdce industriálu. Jiří Anger v článku z časopisu Slovo a smysl charakterizuje Artaudovu práci s hlasem následujícím způsobem:
„Artaud využívá hlasu tak, aby jej zbavil signifikační funkce — hovoří překotně a nesouvisle, neustále mění rychlosti, rozkládá slova na slabiky, které bez logické motivace opakuje, nechává řeč explodovat v křik, šepot, zajíkání či pištění. „Destratifikovaný“ hlas přestává komunikovat významy — přivádí nás k momentu, v němž slovo zaniká nebo se ještě nezrodilo, k bodu, v němž se hranice mezi rozumem a ne-rozumem rozpouští.“
Text rozhlasové hry byl později zařazen do Artaudových sebraných spisů a dokonce byl i přeložen do češtiny – vyšel v edici Pražská imaginace roku 1993 a pod překladem se podepsal Ladislav Šerý. Záznam rozhlasové hry se naštěstí dochoval – můžeme si ji tak vychutnat dnes, kdy je, jak praví známe klišé „mnohem aktuálnější než v době svého vzniku,“ a mimo jiné můžeme v několika improvizovaných intermezzech ocenit souhru bicích nástrojů, xylofonu a autorova svérázného hlasu. Volná improvizace se již na sklonku čtyřicátých let proplétala s avantgardním divadlem, pre-industriální atmosférou a post-apokalyptickým očekáváním.