Souvislost pokrývek hlavy s radiovou tématikou nebo dokonce s hudbou nemusí být ihned zcela patrná. Zdá se, že v souvislosti s elektromagnetickými vlnami slouží čepice spíše jako ochranný prostředek proti “škodlivým” účinkům těchto vln. Ostatně dvojici odvážných Slováků se více než před rokem podařilo na crowdfundingovém portálu Kickstarter úspěšně vybrat více než 13.000 liber na unikátní “signalproof” čepice. Kromě “radiofobních” reakcí však vzniklo i zcela opačné využití pokrývek hlav. Dnes se to může zdát trochu nepravděpodobné, ale éra “wearable electronics” měla své předchůdce již před 68 lety, a sice v podobě radiového klobouku:
Působivý klobouček se zabudovanou dvoulampovkou vznikl ve firmě American Merri-Lei Corporation a vynalezl jej Victor Hoeflich. Přijímač fungoval v pásmu středních vln (540-1600 kHz) a jeho zapojení bylo založeno na dvou bateriových elektronkách, které umožňovaly příjem stanic do vzdálenosti 30 kilometrů. Regenerativní zapojení kloboukového přijímače mohlo při slabém signálu či při natočení hlavy (použitá smyčková anténa má směrový charakter) způsobovat nepříjemné vazby, jelikož ve své době populární, heterodynní princip zapojení využívá dvě elektronky, a to z dnešního pohledu dosti kuriózním způsobem: nosná vlna signálu poslouchané stanice brání přijímači v tom, aby se divoce rozkmital. Užívání radiového klobouku tak muselo být velice nepředvídatelným zážitkem, kdy se znenadání mohly objevit prudké vazby, divoké šumy nebo jiné ohlušující zvuky. Není tak divu, že se tento vynález v masovém měřítku nerozšířil.
Radiový klobouk se navzdory silné reklamní kampani příliš neuchytil, výroba byla ukončena již za rok od uvedení na trh a zdá se, že radikální vynález předběhl svou dobu. Klobouk však velmi dobře předznačil trend poslechu hudby “za pochodu”, při nejrůznějších denních činnostech a byl tak jedním z předchůdců nejrůznějších přenosných přehrávačů. Mohlo by se zdát, že éra radiových klobouků je již dávno za námi, ale zdaleka tomu tak není. Britská umělkyně a teoretička Magz Hall v nedávné instalaci Voicing Gender – Radio Hats pro festival Mutek v kanadském Montrealu oživila tento zapomenutý vynález a téma klobouků a čepic spojila s genderovým rozměrem lidského hlasu a s reflexí vlastních zkušenosti s manželem, který podstoupil změnu pohlaví. Může se zdát že jde o dosti atypickou kombinaci, při určitém zamyšlení se však ukáže jasná souvislost, jelikož je nepochybné, že se lidé definují a identifikují právě pomocí hlasu. Průvodní text k instalaci zkoumá mnohé otázky: Je možné svůj hlas změnit a naučit se mluvit jiným hlasem? Existuje neutrální “krásný hlas”, nebo jej vnímáme vždy v souvislosti s určitým pohlavím? Je hlas něčím, co bylo člověku “shůry” dáno, nebo je možné jej přetvářet, modifikovat a měnit? V jakých případech je hlas považován za autentický? Ostatně i Deleuze s Guattarim v Tisíci plošin tvrdili, že “sestrojit hlas je první hudební operace.” Je elektronizace a digitalizace hlasu genderové neutrální? Mediální teoretička Frances Dyson napsala, že k tomu, aby byl ženský hlas rozpoznán, musel se přizpůsobit systému, který byl vytvořen na míru mužům – ostatně reprodukční soustavy rozhlasových studií byly uzpůsobeny primárně pro mužský hlas. Jsou digitální zvukové efekty jako autotune nebo melodyne odcizující, nebo naopak umožňují svobodné přetváření identity? Zdá se, že je v jejich moci libovolně měnit mužský hlas na ženský a naopak, nebo dokonce vytvořit andělsky androgynní hlas, který je nemožné jednoznačně přiřadit ke konkrétnímu pohlaví.
Magz Hall v instalaci využívá genderově neutrální baseballovou čepici, ve které zní binaurální kompozice, sestavená z fragmentů nahrávek pokusů o proměnu hlasu. Umělkyně vychází z náročné proměny, která vyžaduje čas a dlouhá repetitivní cvičení. Inspirovala se aplikací pro mobilní telefony, která umožňuje trans*-lidem proměnit hlas a také knihou The Voice Book for Trans and Non-Binary People. A Practical Guide to Creating and Sustaining Authentic Voice and Communication. Instalace je součástí dlouhodobého výzkumu a autorka plánuje další díla zkoumající téma ženského hlasu. Instalace byla vytvořena v rámci projektu alt.barbican, který podpořil mnohé další umělce, zaměřující svou pozornost na vztah lidské identity a technologie.
