S pařížsko-pražským hudebníkem, který působí pod jménem Romano Kryzch nebo DJ Dásně, vystupuje v duu s Ivetou Plnou jako IR nebo s Patrikem Pelikánem jako ŽUŽU, pod názvem Rogomichkin pořádá experimentální a (ale nejen) deviantní koncerty, jsme v letenském Barré hovořili o koncepci sluchátkového festivalu, aktivitách Rádia Nuda, pražské experimentální scéně, úskalích pořádání experimentálních koncertů, Abbě, Bee Gees a dalších tématech.
Původní idea sluchátkového festivalu Le Placard vznikla jako jistý druh obrany proti snahám establishmentu o omezování hlasitých koncertů. Má smysl pořádat sluchátkový festival i v prostorách, kde je bez problémů možné uspořádat „normální koncert“, jako je např. klub Punctum?
Je pravda, že nápad ohledně sluchátkového festivalu vznikl jako jistá reakce na potíže s policií nebo sousedy. Rozhodně si ale nemyslím, že jde o nějaký druh protestu. Smysl takové akce rozhodně nespočívá ve frontální opozici proti autoritě. Spíše jde o to ukázat, že je docela dobře možné vytvořit paralelní a pozitivní alternativu vůči obvyklé podobě kulturních akcí, které jsou velmi často spojené s „kvalitou“, sociálním statutem, prestiží, nebo s původem účinkujících. V takové situaci je velice důležité, že je festival zdarma přístupný a vystupující nepodléhají žádnému výběru či dramaturgii – zúčastnit se může zkrátka kdokoli.
V České republice jsem takový festival poprvé zorganizoval v roce 2012, ve spolupráci s koncertní sérií A2+ a labelem KLaNGundKraCH. Festival jsme pochopitelně adaptovali vzhledem k lokálním podmínkám, které jsou kulturně a psychologicky značně odlišné od těch pařížských. První festival se konal původně ve Školské 28, další proběhl v roce 2015 v nyní již neexistujících halách Karlin Studios a poslední dva ročníky se odehrávaly v žižkovském klubu Punctum. Ten je pro konání podobných akcí přímo ideální a nutno dodat, že je to hlavně díky ideálnímu týmu, který se o něj stará.
Poslední dva sluchátkové festivaly v klubu Punctum ale byly uvedené jako Prague Headphone Festival, nikoli jako Le Placard. Proč došlo k této změně?
Po festivalu v Karlin Studios jsem se rozešel s původní organizací Le Placard, a to z důvodů, o kterých bych raději pomlčel. Můžeme to označit jako jistou nezdvořilost. Je zvláštní, že malé mocenské hry se vyskytují i v prostředí, které se obvykle rádo považuje za rovnostářské a horizontálně uspořádané. Jinak si ale myslím, že tento druh festivalu sám o sobě představuje skvělý koncept – nejrůznější problémy, které vytváří, zase dokáže snadno vyřešit, a to přímo magickým způsobem. V tomto ohledu je pro mě klíčové, že se na podobném festivalu mohou setkávat hudebníci s nejrůznějším zázemím. Z vlastní zkušenosti (umělce ale i posluchače) jsem si zcela jistý jednou věcí: rozdělení na „amatéry“ a „profesionály“ nemá s opravdovým uměním vůbec nic společného. Tato zastaralá hierarchie je úzce svázaná s problematikou moci (tedy peněz), sociálním statutem a dostupným prostorem. Jsem vždy silně překvapen, když „profesionál“ dokáže při svém vystoupení vytvořit skutečnou a překvapivou událost, která by byla nějak význačná a zapamatovatelná. Je to velice, velice vzácné. Mnohem více než „kvalita“ mě zajímá, zda hudebník dokáže vytvořit silnou událost. Sluchátkový festival se s touto otázkou přímo nepotýká, spíše ji pomalu rozpouští. Jeho magická tekutost nám dokonce umožňuje na takovou otázku zcela zapomenout. Další význačný prvek sluchátkového festivalu spočívá v odlišném způsobu směřování proudu událostí z „pódia“ do duševního prostoru. To platí jak pro muzikanty, tak pro posluchače. V takové situaci se koncentrace spojuje s tolerancí: nesoudíme muzikanty a jejich hudbu ve vztahu k tomu, co reprezentují, ale zkrátka skrz to, co se před námi odehrává, tady a teď. Tento fenomén je pro mě opravdu fascinující.
Poslech přes sluchátka bývá obvykle spojován se sociální izolací – třeba já mám při sluchátkovém koncertu mnohem větší tendenci zavírat oči a soustředit se pouze na zvuk. Zároveň zde ale probíhá zvláštní druh sociální interakce a mezilidské komunikace. Jak se specifika poslechu přes sluchátka projeví do atmosféry celého festivalu?
Řekl bych, že je to festival hlavně pro osamělé lidi. Musím se také přiznat, že cítím velkou rozkoš, když vidím pohromadě lidi se zavřenýma očima, kteří jsou plně soustředěni na poslech hudby, kterou by za jiných okolností třeba nebyli schopni takto citlivě vnímat. Zároveň je na tom něco smutného a vypovídá to o současné situaci hudby. A k té sociální izolaci – na normálním koncertě bez sluchátek je člověk také zcela sociálně izolován. Zajímavé je na tom právě ono napětí, kdy se kolektiv různých a vzájemně izolovaných lidí společně soustředí na událost, která se před nimi odehrává. Živá hudba má pro mě nepochybně religiózní rozměr. V tomto smyslu si myslím, že hudba – a tím myslím převážně hudbu živou – vytváří zvláštního kolektivního ducha, umožňuje sdílení společného, často přímo sakrálního prostoru a v tom dokáže být velice subverzivní. Subverzivita je dnes samozřejmě do značné míry inkorporována současným kapitalistickým systémem, ale v případě živé hudby jde o něco trochu jiného. Komunita dočasně vytvořená kolem společně sdílené hudby má v sobě zkrátka něco nepřekonatelně mystického.
Pořádáš také experimentální koncerty pod značkou Rogomichkin. Co si myslíš o pražské scéně okolo experimentální hudby? Zlí jazykové tvrdí, že je to scéna tak trochu uzavřená do sebe, na koncertech odehrávajících se ve stejných místech se potkávají stále stejné tváře, a nedochází zde k velkému vývoji.
Zdá se mi, že je příliš nadnesené vůbec mluvit o nějaké scéně – spíš bych řekl, že tu žádná scéna neexistuje. Samozřejmě mnoho umělců nějak spolupracuje, ale opravdu nemůžu říci, že by tu existovala nějaká scéna. S tím souvisí i činnost Rogomichkin. Myslím si, že tato agentura nikdy moc úspěšně nefungovala a vždy byl dost velký problém dostat na koncerty vůbec nějaké lidi. Ani v tomhle ale není Praha nijak zvlášť typická, situace je stejná i v Paříži a vlastně kdekoli jinde. Jeden můj přítel organizuje koncerty experimentální hudby v Hong-Kongu, a i v natolik obrovském městě je velký úspěch, když na podobný typ koncertu přijde víc než 10 lidí.
Jak dlouho podobné koncerty pořádáš? Jak je možné neztratit motivaci pro toto náročné počínání?
Koncerty v Praze organizuji už šest let. Původním motivem byla reakce na nedostatek cirkulace experimentujících hudebníků. Zdálo se mi, že se zajímavé události odehrávají pouze v jednotlivostech a neexistuje mezi nimi žádné větší propojení. Myslel jsem, že dokážu vytvářet určité spojnice, a také jsem měl dost energie na organizaci takových koncertů. Bylo to ale velmi naivní nebo dokonce velmi arogantní. Naše životy pohltil nekonečný proud obrazů, a ten rozděluje a ničí všechno, co by se mohlo dotýkat našeho nejbližšího prostředí. To platí nezávisle na tom, zda jsme v Paříži, Praze, nebo kdekoli jinde. Jít proti proudu obrazů je čím dál obtížnější.
Myslel jsem, že dokážu přispět k oživení zdejší scény, která ovšem existuje spíše v podobě zbožného přání. Stále mi připadá smutné, že mnoho dobrých pražských muzikantů a umělců nemá zájem vytvářet prostor kolektivního setkávání mimo příležitostí, které poskytují různé instituce, a navíc ani nemá zájem – a to mi připadá ještě mnohem horší – vystoupit z konformity „mezinárodních“ estetických modelů. I do zdánlivě autonomní experimentální scény proniká mnoho subtilních komerčních tlaků, vytvářejících hierarchii, která je stejně tak idiotská, jako je neúprosná a nemilosrdná. Například japonský post-teenager nebo anglická kapela, ať již vytváří jakoukoli banalitu, přivábí vždycky mnohem větší publikum, než konzistentní umělec z Rumunska nebo z Lotyšska. Díky tomu by si také bylo možné myslet – což si ale nemyslím –, že mnoho lokálních umělců pouze kopíruje zahraniční modely a za hranicemi České republiky jsou akorát k smíchu.
Při pořádání koncertů jsem pochopitelně zažil spoustu zklamání. Když jsem například organizoval koncert vynikajícího a relativně známého italského muzikanta SEC_, přes veškerou snahu na koncert přišlo asi jen šest nebo sedm platících návštěvníků. V tomto směru musím zmínit svého dobrého přítele Jana Klamma, který zde pod hlavičkou koncertní série A2+ a labelu KLaNGundKraCH organizuje experimentální koncerty více než deset let a snaží se propagovat nejrůznější tvůrce z uměleckých okrajů. Podobná činnost ale často připomíná spíše než cokoli jiného srdeční masáž.
Nejlepší ale je, když si v nějakém mezinárodním magazínu přečtu interview se zdejšími známými promotéry, jejichž estetický záběr končí někde u indie-rocku, a přesto se dokáží tvářit jako ti praví zástupci pražské undergroundové scény. Je to k smíchu nebo možná spíš k pláči – záleží na tom, jaký zrovna máte den. V takové situaci si o zdejší scéně můžeme pouze nechat zdát, a jsem přesvědčen, že to bude ještě velmi dlouhý sen.
Dalším typickým rysem současné experimentální hudby je převaha různých „projektů“ – což je sám o sobě odporný manažerský termín. Každý projekt se znenadání objeví, zmizí, pak se zase objeví, spolu se svým miniaturním obchůdkem a vypiplanými nahrávkami. Pěkně to odpovídá současné socioekonomické realitě a individualismu – každý se může stát podnikatelem a stejně tak může mít každý svůj vlastní projekt. V tomto ohledu si myslím, že ono „lokální“ je mnohem důležitější než pořádání velkých „kulturních“ událostí, které postupně likvidují všechny zvláštnosti, chuť (skutečně) experimentovat, a místo toho přináší primitivní skupinové reflexy, které se skutečným uměleckým životem nemají vůbec nic společného. Mluvím zde hlavně o hudbě, ale mohl bych zmínit další příklady ze světa literatury, kde panuje podobná situace. To nejodvážnější, nejzajímavější, ale také „nejmenší“ je nespravedlivě ignorováno. Příkladem budiž ohromující aktivita nakladatelství Rubato, které nedávno vydalo literární skvost Krev nebe od Piotra Rawicze, a to bez jakýchkoli ohlasů. Je to trochu děsivé a zdá se mi, že ani cenzura v SSSR nefungovala lépe.
Už více než rok vytváříš také podivuhodné mixy pod názvem Rádio Nuda. Zdá se mi, že od prvních poněkud ostřejších a „harsh“ noiseových mixů lze vysledovat určitý postup směrem k dosti eklektické kombinaci divokých experimentů s uhlazenou populární hudbou. Může být lahodný pop radikálnější než nejostřejší noise?
Stále jsem na začátku dlouhé cesty, ale zároveň musím říct, že už nyní jsem s výsledkem spokojen. Ve všem co dělám, je vždy nějakým způsobem přítomný boj proti zatvrzování a fetišismu. Nemyslím si však, že existuje dělící linie mezi tzv. mainstreamovou a experimentální hudbou. Je dost příznačné, že spousta radikálně experimentujících umělců přímo miluje hezké melodie. Já mám třeba moc rád Abbu nebo Bee Gees. Dělící linie je někde jinde: klíčová je pro je pro mě svůdnost hudby, její schopnost zaujmout a přinést nemilosrdný účinek. Myslím, že správná hudba je jako čípek – lék, který se strká do zadku. Může to být zpočátku trochu nepříjemné, ale účinek se dříve nebo později dostaví. Ale zpět k Rádiu Nuda. Při sestavování mixů se snažím držet dvou pravidel: první pravidlo spočívá v délce (mixy jsou většinou dost dlouhé, a snažím se je udělat co možná nejdelší) a druhé v tom, že nezveřejňuji jména umělců a skladeb. Případným zájemcům ale samozřejmě rád přes e-mail poskytnu další informace.
Mixy je nutné poslouchat vcelku, podobně jako posloucháme třeba zvuk řeky. A není vůbec nutné být při poslechu nějak zvlášť pozorný. Vybavuje se mi přitom biblické „Prach jsi a v prach se obrátíš.“ Své mixy zveřejňuji na mixcloudu a facebooku, ale mám také svůj kanál na „meta-rádiu“ P-Node, které bych rád všem doporučil. Občas tam znenadání pořádám živé streamy, bez většího plánování. Posluchače upozorním většinou hodinu předem.
Ještě se vrátím k otázce ohledně výběru tracků či zvuků. Snažím se být otevřený vůči všem asociacím. Pokud jednoho dne uslyšíte písničku od Bee Gees hned po Janáčkově skladbě, rozhodně to nebude myšleno nějak ironicky, ale bude to kvůli tomu, že se v mém nevědomí vytvořilo určité spojení. Pochopitelně je ve výběru Rádia Nuda zastoupena moje oblíbená hudba (noise, jazz, fónická poezie), ale zároveň se snažím narušovat svou osobní hierarchii. Rozhodně spojení popu a noiseu nemyslím nějak ironicky. Ironie obvykle bývá dost autoritářská a násilná taktika. Výběr ale stále podléhá mému estetickému cítění, které ale rozhodně nerozlišuje mezi „dobrými“ a „špatnými“ zvuky.
Důležité je také to, že své první velké hudební šoky – za svůj první zlomový zážitek bych označil poslech Kind of Blue od Milese Davise – vděčím velmi nekvalitním médiím. Této lekci jsem zůstal věrný, a to nejen v hudební oblasti. Dokonce bych se odvážil říci, že hudba (hlavně experimentální), která je produkována příliš čistě, ztrácí mnoho ze své emocionální síly. Až mnohem později jsem otevřel knihy Johna Cage a bylo to: voilà!
A otázka na konec: Kam směřuje budoucnost Rádia Nuda?
V budoucnu bych se chtěl pokusit převést formát Rádia Nuda na pódium, a to různými způsoby, třeba podobně jako v poslední spolupráci s duem Trans Soma: obvyklá radiová show s občasnými intervencemi. To zároveň nabízí jedinečnou příležitost k narušování obvyklých koncertních zvyklostí a pořádků, atd. Také bych rád účinkoval ve skutečném rádiu, nebo uspořádal streamování do Číny, Afriky nebo třeba do Austrálie. Každopádně musím bojovat s leností a hlavně se svou chronickou melancholií.
