Polární záře se projevuje pochopitelně hlavně vizuálním dojmem, ale ani pověsti o jejích hudebních projevech nemusí být natolik fantastické, jak se na první pohled může zdát. Z fyzikálního hlediska polární záře vzniká, když je magnetické pole planety Země narušeno silným proudem slunečního větru. Proud slunečních částic je stočen k severnímu (Aurora Borealis) či jižnímu (Aurora Australis) pólu a reaguje tam s atmosférou ve výškách nad 80 km. Výsledkem jsou dobře známé vizuální efekty, nejčastěji se objevující za hranicí polárního kruhu. Ojediněle se polární záře objevuje i v oblastech vzdálenějších, v tuzemských končinách byla viditelná naposledy 17. března 2015:
Mnohé cestovní kanceláře dokonce nabízejí zájezdy určené pro sledování těchto světélkujících jevů, jelikož zkoumání ionosféry umožňuje s určitou pravděpodobností předvídat oblast výskytu polární záře (https://solarham.net/oval.htm). Nejmenovaným tuzemským zpravodajským serverem dokonce minulý týden prolétla zpráva o tom, jak jeden finský hotel hledá pracovníka, který bude monitorovat její nástup a následně návštěvníky onoho hotelu něžně probudí. Výše mzdy se bohužel má odvíjet od předchozích zkušeností, což v tomto “oboru” může být značně problematické.
Ačkoli se souvislost polární záře s hudbou objevovala v severských mýtech poměrně často, skutečné nahrávky “zvuků” polární záře bylo možné získat až s rozvojem radiové technologie v posledních 50. letech. Věda sice často mýty pomocí důmyslných metod nemilosrdně vyvrací, na druhou stranu také imaginaci rozvíjí a objevuje světy, které byly dosud neznámé. V tomto případě dokonce přináší materiál, který může být zajímavý i z hudebního hlediska – vhodný radiový přijímač dokáže zachytit radiové artefakty, které se objevují při výskytu polární záře. Ke konci následujícího videa představuje astronomka Carolin Crawford krásnou nahrávku. Krátký ambientní noise působí uklidňujícím dojmem, a velmi dobře doplňuje vizuální stránku věci.
O trochu delší nahrávku přináší následující video:
Zvuky polární záře tak nejsou jen produktem přebujelé imaginace – pokud disponujeme správným přijímačem, teoreticky můžeme její signály zachytit a převést do slyšitelné podoby. Realita je bohužel poněkud složitější, protože nahrávání signálů polární záře vyžaduje citlivý širokospektrální přijímač a lokaci s vhodnými příjmovými podmínkami, která se v tomto případě nachází mimo magnetické pole planety Země. Nízkofrekvenční radiové artefakty ale netvoří jediný projev polární záře a její účinky se projevují na dosti širokém spektru radiových frekvencí. Polární záře je schopna aktivovat ionosférickou vrstvu, která potom odráží signály vyšších frekvencí. Odražené signály mají typicky deformovaný charakter: sinusové telegrafní signály se mění v klíčované syčení, hlasové signály jsou často zkreslené a nesrozumitelné. Aktivovaná vrstva odráží signály pouze poměrně krátkou dobu a radioamatéři se snaží během časově omezeného “otevření” navázat co nejvíc kontaktů. Například na pásmu 144 MHz je možné komunikovat např. se stanicemi vzdálenými přes 1000 km, což za normálních podmínek šíření není možné.
Polární záře však nemusí být inspirativní pouze z hlediska podivných elektronických zvuků, neboť kromě přísně fyzikálních účinků působí i na lidskou představivost a její zvláštnost dokáže nabourávat i konvenčnější hudební žánry. O sladkou třešničku na závěr se postaral enviromentálně i sociálně citlivý král truck-country C. W. McCall. Na albu Wilderness z roku 1976 rozehrál v jemné kompozici Aurora Borealis to nejlepší z ambientu i z country hudby. Hodně zdaru při křížení žánrů, hledání podivných zvuků a zkoumání hranic mezi uměním a přírodou!