Dávka recenzí pro tento týden.
James Ferraro: Far Side Virtual
Bill Orcutt: How the Thing Sings
Michel Doneda – Jonas Kocher: Action mecanique
James Ferraro: Far Side Virtual
Hippos in Tanks (hipposintanks.net/)
Poslední deska zvukového alchymisty Jamese Ferrara, kvůli kterému si hudební kritici museli vymyslet novou škatulku “hypnagogic pop”, se vyšplhala až na první místo hitparády nejlepších nahrávek roku 2011 sestavenou magazínem The Wire.
Ferraro má za sebou již početnou řadu nahrávek, ať už sólových pod vlastním jménem či pod řadou pseudonymů anebo jako člen The Skaters nebo Lamborghini Crystal. Všechny mají společný extrémní přístup k hudební recyklaci a využívání pokleslých hudebních a zvukových mršin převážně z osmdesátých let, kdy se do Ferrarova dětského mozku obtiskovaly znělky televizních seriálů, reklam, zvuky videoher i různá hlášení. James Ferraro je doluje ze svého podvědomí a do fyzického světa je vrací v podobě ušmudlaných audiokazet, VHS kazet a gramodesek a z těchto odpudivých zvukových reliktů hněte současnou hudbu v souvislosti, s níž se začal užívat i pojem hauntologie (haunt-strašit). Ferraro strašívá jednak mnohdy opravdu strašlivými melodiemi těch nejosmdesátkovatějších osmdesátek a neméně tak i nadstandardní porcí šumů a brumů, kterými bývají jeho nahrávky bohatě kořeněné. U Far Side Virtual je tomu trochu jinak. Celé album je až průhledně čisté a zároveň je jeho zvuk překvapivě mohutný, takže žádný šum už na nás nevyleze, ani když budeme přidávat hlasitost. Zvuk je překvapivě moderní, myšlenka a metoda však zůstává stejná. To je podle mě velká část tajemství úspěchu CD u recenzentů The Wire. Mnoha lidem prostě šum vadí. Tato bezšumná nahrávka je ale zatím nejstrašidelnější Ferrarovou prací, kterou jsem slyšel. Deska zní jako by byla nahrána dlouho po tom, co na zemi zmizel poslední člověk. Stroje dál generují ze zbytků civilace napodobeninu předchozí kultury. Z televizních a počítačových znělek, ze samohrajkových melodií a komerčních hlášení vymodeloval nějaký hudební automat se zastaralým softwarem sbírku konejšivých nahrávek, použitelných jako motivační hudba v supermarketu nebo lounge music v letištní hale. Když ve skladbě Palm Trees, Wi-Fi and Dream Sushi nabízejí robotické hlasy své lahůdky, představa lidí zbaveného světa je přímo hmatatelná. Skladba Dream on by zase zněla pěkně v prázdné tělocvičně.
Far Side Virtual má kromě hypnagogických kvalit i kvality hypnotické, její poslech vás může snadno ukolébat. Až po poslechu procitnete zpět do našeho světa, můžete přemýšlet o tom, kolik je v naší lidské kultuře už teď nelidských elementů.
Tomáš Procházka
Nate Young: Stay Asleep
NNA Tapes (https://nnatapes.com)
Právě po probuzení měsíčního svitu, tmy objímající chladem, se k nám o samotě vkrádá do vědomí pocit strachu, nejistoty a podezření z hmoty, jež nás pronásleduje. Její neuchopitelnost vyvolává snad ještě děsivější počitky, než kdybychom její formu znaly. Stav mysli je pod bezvýchodným náporem, paranoia, nevolnost. Naše zvukovody zaznamenávají nikdy nezaznělá atmosférická vlnění. Cítíme nevolnost, naše vědomí slábne a necháváme se kolébat v naprostém vyčerpání z mozkového fantasu.
Proti těmto pocitům by měla poslední LP deska Nate Younga fungovat jako HEX SIGN – symbol používaný v Pensylvánii, jako ochrana před zlými duchy. Nebo ji lze chápat jako zrcadlo svízelných stavů, jež nás v dobře zvolených aplikačních dávkách naučí podobným stavům odolávat. Mentální intoxikace na výrobu chemických látek, aby se i z našeho těla stal neovladatelný plíživý děs.
V listopadu 2011 vyšla po dvou letech sólové nečinnosti nahrávka Stay Asleep od Nate Younga, člena dnes zřejmě nejznámějšího hlukového tria Wolf Eyes a dále formací jako Demons, Starre Case a Moon Pool & Dead Band. Young dosti v zásadních polohách pozměnil sémiotiku své osobní tvorby. Známé agresivní tmářství a utrpení je vytěsněno zvukovými krajinami derivujícími elementární algebru vln a pil analogového syntezátoru, čistota je rozrušena šikmým šumem a repetitivní rytmizací magnetofonových smyček. Deska je otiskem mysli tvůrce, jenž ztratil někoho sobě blízkého a musel se vyrovnat s teritoriální změnou svého bytí na americkém středozápadě, jak sám Young v rozhovoru pro internetový magazín Tiny Mix Tapes přiznává. V poslední skladbě Collapse si Young přizval bývalého člena Wolf Eyes Aarona Dillowaye s audio-páskovými mechanismy a stálého člena Johna Olsona s dechovými nástroji připomínajícími žestě a rohy vysoké zvěře. Tajemnem prosycené skladby včetně autorova obrazu na přebalu byly vydány na NNA Tapes, vydavatelství produkující tituly především na MC páskách.
I tentokrát nás posluchače autor usvědčil z podobné zvrácenosti mysli, jako je i jeho vlastní.
DŠ
Ukázka: https://soundcloud.com/experimedia/nate-young-stay-asleep
Tom Waits: Bad As Me
Anti- (www.anti.com)
Můj oblíbený herec nahrál po letech novou desku. Zdá se, že po divočejších letech, kdy byl jeho zvuk hrubý jako rašple a byl ochoten hodit písňovou formu za hlavu, je Tom Waits na nové kolekci učesanější a vstřícnější. Ovšem nuda to rozhodně není. Úvodní Chicago je bigbandový úprk, naopak milovníci cajdáků, které by se dobře vyjímaly v putyce nad ránem, si přijdou na své hned několikrát. Prvních pár položek desky je zvukově zahuštěných a výraznější roli zde hrají dechy, pro kontrast tu ale jsou místa aranžérsky osekaná, jako je například Kiss Me, kde zpěv bez pevného rytmu obalují figury kontrabasu, kytary a klavíru na chvíli se objevující a zase mizející do ticha. K natáčení si Waits pozval dlouhou řádku hudebníků, kromě stabilního kytaristy Marka Ribota nebo celebritního Keitha Richardse (ten si dokonce v písni Last Leaf trochu zazpívá) tu je třeba improvizující perkusista Gino Robair (viz HV 2/2008). Hell Broke Luce je závanem divočejších dob; militantní rytmus, skandování „Levá, Pravá!“ a občasné těžko identifikovatelné zvuky v pozadí probudí toho, kdo by se u předchozích kousků příliš zasnil.
Tom Waits na této desce nevykročil novým směrem, což může být pro někoho zklamáním, na druhou stranu na Bad As Me ve skvělé formě představuje všechno to, co dělá Waitse Waitsem.
Matěj Kratochvíl
Michal Cáb: Projít lesem
Ascarid Records (https://www.ascarid.cz)
Pražské kazetové vydavatelství Ascarid vypustilo v listopadu do světa svůj čtvrtý titul. Michal Cáb je umělec nerozlišující hranice mezi zvukovou a výtvarnou tvorbou, což jasně deklarovala například jeho loňská instalace v Národní technické knihovně. Médium nesoucí výhradně akustické informace tedy v černobílém bookletu doplnil alespoň poetickým programovým textem, jednoduchým vyobrazením prosvítajícího lesního porostu i roztomilým schématem svého vybavení a zapojení.
Každá strana obsahuje jeden třicetiminutový blok abstraktních elektronických kreací. První strana označená jako projít je postavená na pomalu proměnlivých šumových vrstvách. Pod nimi lze objevovat (podobně jako v lese houby) různé drobnější zvukové kreace, kterým by slušel též přívlastek “konkrétní”, pokud by ovšem jejich kontury nesplývaly alespoň částečně s oněmi dlouhými zvukovými průběhy. Celkový charakter je potom meditativní, jakoby šlo o mnohonásobně zesílené “ticho” jakéhosi velkého a zdánlivě statického prostoru, v němž vzhledem k jeho celkové velikosti probíhají jen velmi drobné přirozené aktivity. Takový příměr sedí samozřejmě i na hluboký les, ale zda bychom k témuž nápadu došli bez sugesce názvem a obalem, zůstává otázkou. Inspirace vnitřním klidem přírody ale byla pro autora zřejmě důležitá (pokud ovšem názvem nemyslel třeba na průchod zvukových signálů zobrazeným pralesem kabelů) a tak je na posluchačích, zda ji budou brát v úvahu a také si zkoušet představovat odpočívajícího datla, vůni mechu, pohlazení houby či pozorování laně, jak nabízí přiložená básnická imprese. Obě kompozice obstojí každopádně i bez toho.
Pokud bychom chtěli ve druhé části nazvané logicky lesem nadále hledat souvislosti s jejím programem, museli bychom náš pohled zřejmě mnohem více zaostřit, nebo sáhnout i po mikroskopu. Tato strana by pak totiž naznačovala, že uvnitř každého zdánlivě nehybného či klidného elementu probíhají podstatně dramatičtější procesy. Ty jsou zde vyjádřeny dynamickou zvukovou strukturou pocházející pravděpodobně z vazbami trápeného mixážního pultu, která si při postupném houstnutí stále zachovává své zaměření na témbrový vývoj ovlivňovaný jen těmi správnými zásahy. V plně fungujícím ekosystému, podobně jako ve vazbícím mixážním pultu, totiž souvisí v podstatě všechno se vším a drobná změna v jedné sféře se může projevit výrazněji v úplně jiné části spektra.
A nebo může být vše úplně jinak. Vložení takovéto kazety do přehrávače zkrátka nabízí nečekaně intenzivní setkání s úvahami nad možnostmi tvarování zvukového materiálu a jeho schopnosti nést i mimohudební obsah. Některý posluchač může Cábovo album vnímat jako shluk nápaditých sónických dobrodružství, jiný třeba jako akustické vypodobnění neustálých aktivit v lese. Spontaneita s předem připraveným konceptem se zde pojí v nerozlišitelný celek skrývající nadosobní metafyzično s pichlavým chvojím dohromady.
Jan Faix
Nate Wooley: The Almond
Pogus (www.pogus.com)
Sedmatřicetiletý Nate Wooley je nejžhavější hvězdou mezi americkými hledačskými trumpetisty. Jeho záběr sahá od tradičnějších jazzových poloh přes volnější a avantgardnější hraní v rámci desítek ad hoc improvizačních sestav a řádění na scéně newyorského downtownu (mezi Wooleyho oddané propagátory patří Dave Douglas) až po sólové vystupování „s trumpetou a kombem.“ CD The Almond je ale i od takto univerzálního hráče poměrně nečekaným gestem. Vyšlo na značce Pogus, která se více než o improvizaci a jazz zajímá o styčné body vážnohudební avantgardy s elektronickým undergroundem, a jde o konceptuální minimalistický kus.
CD neobsahuje celou skladbu, ta je mnohem delší než oněch dvaasedmdesát minut. Díky výrazné lineárnosti kompozice a jejímu důrazu na „přirozené“ (tj. bez použití efektů a jiných „pomůcek“) proměny zvuku nástroje lze tvrdit, že Wooley v The Almond prozkoumává podobnou oblast jako klasikové nerepetitivního minimalismu La Monte Young a Phill Niblock. Zatímco Youngovi a Niblockovi jde primárně o pokoušení efektu interference, Wooley zkoumá možnosti svého nástroje. Nic jiného než trubka na albu nezní, i když se to mnohdy nezdá.
Wooley nahrával zvuky svého nástroje v nejrůznějších prostředích a prostřednictvím nejrůzněji umístěných mikrofonů. Každý tón znějící na CD je kombinací více než deseti podobných záznamů, trubka tedy dokáže znít zároveň zblízka i zdálky. Podobně ke svému vynikajícímu sólovému albu New History Warfare Vol. 2: Judges letos přistoupil i saxofonista Colin Stetson známý z alb Toma Waitse, TV On The Radio i Arcade Fire; jeho cílem ale bylo, s trochou nadsázky, „hrát rock’n’roll jen na ságo.“ To Wooley touží po překvapivých barvách zvuku. Jeho nástroj zní v harmonii se sebu samým místy jako hlas, jindy jako varhany nebo oscilátor, změny jsou plynulé, celá kompozice niblockovsky ambientní. Poslouchejte velmi nahlas nebo do sluchátek, bude to hezčí, nabádá Wooley na obalu a má pravdu, při volume doprava je jeho CD mnohem působivější.
Tiskové zprávy ke Stetsonově i Wooleyho albu mluví o „něčem, co tu ještě nebylo.“ To aby pánové založili duo. My ve střední Evropě ale dobře víme o tom, že ve Vídni sídlí jeden z největších mistrů podobně překvapivého přístupu k dechovým nástrojům, totiž Franz Hautzinger. Slyšte jeho album-manifest Gomberg spolu se Stetsonovou novinkou coby doplňující audiokrmi k Wooleyho Mandli. Ty desky spolu souvisejí.
Petr Ferenc
Bill Orcutt: How the Thing Sings
Editions Mego (https://editionsmego.com)
Bývalý kytarista legendami opředené hardcorové skupiny s jednoznačně dvojznačným názvem Harry Pussy odložil již před časem elektrickou kytaru a krabičky do skříně, aby dokázal, že i s akustickou kytarou se dá udělat slušný kravál. Výsledkem jeho snah je již jeho druhá sólová deska How the Thing Sings.
Bill Orcutt je kytarista jistě svým způsobem virtuózní a nad svým nástrojem má naprostou kontrolu. Přesto se obávám, že průměrný posluchač by jeho nahrávku označil nejslušněji jako chaos. Zvuk Billa Orcutta je všechno, jen ne to co lze očekávat na albu, kde jediným instrumentem je akustická kytara a které navíc bylo evidentně nahráno živě a bez dodatečných úprav. Jako první posluchače udeří do uší v pravdě hardcorová nekompromisnost hry i zvuku, jedinou kvalitou alba ale není. Orcutt vytváří zvláštní epileptický zvuk (také sám ho připodobňuje ke škytavce), ve němž se mísí již zmiňovaný hardcore, ale i free jazz, delta blues, folk i soudobá hudba.
Třeba ve skladbě Heaven is closed to me now, jsou momenty, kdy můžeme mít pocit, že se každou chvílí ozve hlas Oldřicha Janoty, pauzy mezi jednotlivými tóny nabývají monumentální důležitosti. V jiných částech alba zase doprovází svou kytarovou hru mumláním, výkřiky a vytím, na které není kladen žádný důraz a které chápu trochu jako svého druhu válečný pokřik, přesto jsou v nahrávce přítomné a tvoří jednolitou směsici s řinčícími strunami Orcuttovy kytary. Vzpomněl jsem si v té souvislosti na mumlání Glenna Goulda nebo Lionela Hamptona.
Poslední skladba A Line from Ol’ Man River se otevírá hromovým rockovým feelingem a pokračuje prapodivným jazzovým blábolením promíseným s něčím co nejvíc připomíná pletení drátěného košíku nazvučeného kontaktním mikrofonem. Ano, takhle určitě zní věci. Takhle zní věc – kytara v rukou Billa Orcutta. Celá nahrávka má velkou kvalitu naprostého soustředění a sjednocení hráče a nástroje. Tato nekompromisní hudba je tesaná z jednoho kusu, což je dnešní době vrcholná vzácnost.
Tomáš Procházka
Michel Doneda – Jonas Kocher: Action mecanique
Flexion Records (www.flexionrecords.net)
Akordeonista Jonas Kocher je stále aktivnějším elementem švýcarské experimentální scény a vedle vlastní umělecké činnosti se nyní začíná věnovat též vydávání hudby. Nahrávka, která byla pořízena během předloňského Kocherova turné po jihovýchodní Evropě s proslulým španělem Michelem Donedou (zde sopránový a sopraninový saxofon), je prvním titulem jeho zbrusu nové vydavatelské značky Flexion Records.
CD obsahuje jediný téměř třičtvrtěhodinový track – záznam z vystoupení v klubu Red House v Sofii. V prvních minutách zde oba improvizátoři nechávají svými nástroji pouze různými způsoby procházet vzduch, teprve poté se propracují k prvním táhlým tónům. Zkoumání zlomového momentu v tlaku vzduchu, v němž šum přechází v rezonanci, je pravděpodobně jednou ze základních myšlenek alba. Oba hráči postupně volí další a další způsoby nasazování tónů. Jejich komunikace probíhá tu jako společný táhlý proces v nejvyšších registrech nástrojů, tu jako staccatová struktura, dramatizuje se i ve sledy zajíkavých frází. Kocher si zde stejně jako například na svém nedávném albu Solo (na netlabelu Insubordinations, viz recenze v HV 5-6 / 2011) vypomáhá také různými dalšími předměty, s nimiž operuje na povrchu akordeonu, v Donedově hře zase můžeme odhadovat momenty, kdy pracuje možná pouze se saxofonovou hubicí. Od meditací nad zmiňovanou hranicí šum – tón přechází duo ve druhé polovině koncertu více i ke zkoumání meze ticho – zvuk. Minimalistický přístup, kdy se v napínavém tichu objevují mikroskopické zvuky v nejtišším pianissimu, vydrží hráčům téměř až do konce, v němž se pak jen na chvilku rozehrají zase o trošku více.
Koncept “mechanických projevů” zde ale není prezentován jen prácí hudebníků s nástroji, ale pokračuje i v osobitém zpracování obalu desky. CD se nachází v přeloženém archu smirkového papíru, který pozměňuje vzhled fóliové pošetky při každém vytažení a zatažení. Nebezpečí nežádoucích mechanických projevů na povrchu média nutí k pečlivé manipulaci s diskem při vyndávání a vracení do obalu – vynikající hra grafika s každým majitelem nahrávky i s fenoménem sběratelského fetišismu obecně.
Album je zkrátka perfektně vyvedené po všech stránkách a doufejme, že z takto vysoce nastaveného standardu label v budoucnosti nesleví. Dalším Kocherovým sympatickým plánem je umístění titulů ze své edice též volně ke stažení na webu, ovšem vždy až po vyprodání limitovaného fyzického nákladu (v tomto případě jde o 160 číslovaných kusů). V případě tohoto alba ale bez vizuální a haptické složky půjde už o méně intenzivní zážitek.
Jan Faix
