Richard Teitelbaum se naštěstí prezidentem nestal, ani ho nikdo nezastřelil, odešel ze světa v důstojném věku necelý měsíc před jednaosmdesátinami, příčinou smrti byla mrtvice (politická smrt by byla nedůstojná).
Teprve včerejší zpráva z New Yorku o úmrtí jednoho z pionýrů live electronics mě přiměla konečně si rozbalit a poslechnout CD Solo Live (Mutablemusic, 2012), které mi daroval, když jsme se před několika lety naposledy potkali. Stydím se sám před sebou, že jsem si našel čas a chuť k jeho poslechu až tak pozdě a při takové smutné příležitosti!
Poslouchám elektronické Threshold Symphonies, čtu si u toho naši starou e-mailovou korespondenci, a vnímané zvuky se v mé hlavě mísí se vzpomínkami na několik osobních setkání s neobyčejným hudebníkem. Pojem „threshold“, česky „práh“, se poměrně často vyskytuje v Teitelbaumově hudební estetice a odkazuje na práh slyšení, důležitou kategorii, inspirovanou myšlenkami Johna Cage a intenzivním zájmem o japonskou kulturu. Poslechem hudby a příjemnými vzpomínkami se snažím potlačit smutek, jenž mě neopouští a přispívá k posmutnělé atmosféře Velkého pátku.
Jako jedna z prvních se mi vybavuje úsměvná příhoda, k níž došlo během Richardovy krátké návštěvy Bratislavy v létě 1992. Zrovna pracoval na interaktivní opeře Golem, a tudíž využil pobyt ve střední Evropě k průzkumu judaistických památek. V Bratislavě jsme mu domluvili návštěvu hrobky významného rabína Chatama Sofera, v té době ještě veřejně nepřístupné. Pět minut před domluveným setkáním se zástupcem Židovské obce, který nás měl hrobkou provést, jsme marně sháněli taxíka. Když se jeden konečně objevil, jeho řidič nás odmítl vzít s lakonickým vysvětlením, že musí zrovna obědvat. Nepomohl žádný pokus o přeplacení. Zeptal jsem se Richarda, jestli ho i v New Yorku může taxikář odmítnout s takovýmto absurdním argumentem. Po krátkém zamyšlení odpověděl: „V New Yorku tě taxikář může i zastřelit.“
CD dohrálo, vkládám do přehrávače další – koncert seskupení Musica Elettronica Viva ve Filharmonii Brno v roce 2016, ani to však zpočátku nevylepšuje moji pochmurnou náladu, zejména ne poté, co Frederic Rzewski hned v úvodu ohlásil náladu nota molto triste. Ale když smutně prohlásí „Nobody for president, please.“ (bylo zrovna před americkými prezidentskými volbami a v ovzduší bylo cítit obavy z Trumpova možného vítězství) a vzápětí dodá „Teitelbaum for president! Почему не?“, směju se spolu s obecenstvem na nahrávce.
Richard Teitelbaum se naštěstí prezidentem nestal, ani ho nikdo nezastřelil, odešel ze světa v důstojném věku necelý měsíc před jednaosmdesátinami, příčinou smrti byla mrtvice (politická smrt by byla nedůstojná). Zanechal po sobě rozsáhlé hudební dílo a mnoho žáků, které učil na newyorské Bard College, kde působil od roku 1988 až do své smrti. Milovník syntezátorů a japonské kultury se do dějin hudby nesmazatelně zapsal jako invenční skladatel a improvizátor, experimentátor se syntezátory a možnostmi zvukového využití mozkových vln, zakládající člen MEV a spoluhráč mnoha velikánů, jako jsou David Behrman, Alvin Lucier, Anthony Braxton, Leroy Jenkins, Steve Lacy či George Lewis. Ale ti, kteří měli čest poznat ho osobně, budou si ho navždy pamatovat především jako skvělého, citlivého a vtipného člověka. Šalom alejchem, drahý Richarde.