Richard Youngs: Regions of the Old School

  

Richard Youngs: Regions of the Old School

Northern Spy Records (http://northernspyrecords.com)

 

Richards Youngs je široce rozkročený hudebník, který svým dílem zasahuje do oblastí rozechvělého folku, ambientu, punku, hardcoru či experimetální elektroniky. Youngs je také hudebníkem velmi produktivním, například pouze v roce 2012 vydal u různých labelů pět LP. S trochou přelétavosti jej lze připodobnit k okrajovým solitérům folku z druhé strany Atlantiku, jako byl John Fahey, či jako Loren Connors, který vydává své desky taktéž na Northern Spy. Hudba je to bezpochyby podivná, možná tolik, že ji nelze ani přiřknout módní nálepku „weird folk“. Zároveň se nezříká líbivosti, Youngs si bez větších problémů střihne srdceryvnou folkovou baladu, aby vzápětí vydal album plné abstraktních zvukových stěn. Youngs je také vášnivý multiinstrumentalista (od kytary přes nejrůznější perkuse, šakuhači, syntezátory a vůbec vše, co mu přijde pod ruku), své desky nahrává obvykle tak, že sám dotáčí jednotlivé party. Zároveň ale na deskách hojně spolupracuje s různými hudebníky(např. Jandek, Kawabata Makoto z Acid Mothers Temple…), přičemž na desce Regions of the Old School přibírá k produkci svého dlouholetého spolupracovníka Neila Campbella, který se pohybuje na pomezí drone music a vůbec abstraktní, beaty nespoutané elektroniky.

Na albu vkráčí spíše do vod experimentálních, do ničím neohraničených zkoumání zvukových hranic. Výsledkem je dosti osobitá směs „vintage“ znějící elektroniky, drone music a ambientu, která se zároveň vznáší s lehkostí sobě vlastní nad těmito žánry a nezastaví se u ověřených postupů, ale spíše uplývá způsobem, který známe z oblasti „free“ improvizace.  První skladba Insomniac Takeover dává tušit že nepůjde o žádnou selanku – kytarové vazby, filtrované šumy, subbasové tepání a Youngsova repetitivní deklamace se zarývají pod kůži a posluchač je rychle ubezpečen o tom, že nepůjde o lehce poslouchatelnou desku. Slyšíme dlouho doznívající zvuky gongů, ručních bubínků, šakuhači smíchaných tak, až z toho jde hlava kolem. Skladba Celeste přináší vrstvy rozkouskovaných vokálů Youngsovy manželky Madeleine Hynes, vysokofrekvenčních pískání, kde lze ale jen těžko rozlišit co je syntetické, a co je akustické, nakonec – proč? Dvaadvacetiminutová The Thoughtlife je pomyslným vrcholem alba, geniální souhra šakuhači, syntetických experimentů se z ukolébavkového začátku přesouvá do divočejší polohy a velmi lehce si vás svou podmanivou atmosférou omotá kolem prstu.

Chladné plochy na albu převládají, nejde ale o „uspávací“ ambient, ani nelze album poslouchat na pozadí při vykonávání jiné činnosti, na to je příliš zneklidňující a příliš na sebe strhává pozornost. Youngsovo nové album, a můžeme to říci i obecně o jeho tvorbě, tak stojí v temném, neurčitém prostoru mezi popem a nepřístupností, mezi tvorbou písňovou a experimentální a odtud čerpá svou přitažlivost.