Název desky – mimochodem prvního vinylu, který vydala značka Tomáše Procházky a Päsiho Mäkely Meteorismo, jež se jinak specializuje na downloady a tu a tam kazetu – odkazuje k půlstoletí starému hudebnímu experimentu francouzského malíře Jeana Dubuffeta, propagátora insitních, brutálních, hóch kulturou nezatížených, o to autentičtějších přístupů k tvorbě. Dubuffet si v roce 1961 opatřil sbírku nejrůznějších instrumentů, na něž nebyl školen, a jak se na ně vyluzovat zvuky, které nahrával na magnetofon a sám podomácku míchal. Album Roberta Smolíka je poctou této metodě.
Robert Smolík je scénograf a vedle Tomáše Procházky nejdůležitější protagonista „divadla s přidanou hodnotou“ Handa Gote Research and Development. „Na rozdíl od Jeana Dubuffeta,“ píše se na obalu LP, „však Robert Smolík neovládá ani částečně hru na žádný hudební nástroj a přistupoval tak ke všem instrumetům stejně, jako k jistým magickým objektům, jejichž přidaná hodnota je vyluzování zvuku.“ Dodávám, že na rozdíl od Jeana Dubuffeta, který sice jaksi uměl na klavír a akordeon, Robert Smolík disponuje Tomášem Procházkou v roli zvukaře a elektřinou a digitálními technologiemi.
Nevím, jak nahrávání tohoto alba o deseti krátkých skladbách probíhalo (kromě toho, že prý rychle), jistým se mi ale jeví, že úprava nahrávky – mix a mastering – jsou zde stejně důležité jako samotné vylouděné zvuky. Procházkův rukopis je na albu slyšet od samého začátku do samého konce: zatímco na divadelních prknech je pro každou špatnost (punk, kostrbatost, indolence, profánnost, pachy, sarkasmus), ve svých hudebních aktivitách se Tomáš často drží svého pojetí „kavárenského noise“ a pro většinu nahrávek, na nichž se podílel, je typická jistá zvuková cudnost a prosakující „pěknost“. Je tomu tak i na Experiences Musicales. Zatímco ty Dubuffetovy jsou přebuzenou kočičinou a radostným břinkáním, ty Smolíkovy mě překvapily tím, že jsou – vyzkoušeno opakovaně – hudbou k příjemným zadumaným večerům, hudbou, která tiše pobzukává, nestrhává na sebe pozornost hlasitostí a jinou vehemencí, naopak plyne v podobném „kompozičně/aranžérském“ duchu jako cvrkot života za oknem.
Díky elektrickým a elektronickým zařízením, jejichž charakteristický zvuk a smyčkovací, tedy v důsledku kompoziční možnosti jsou dostupné všem – použita je zde mimo jiné elektrická kytara, baskytara, a sampler – není Smolíkovo vzývání magických předmětů, které i hrají, zvukově nijak překvapivé. Nebo jinak: není to ne-hudba, kterou jsem vzhledem k dubuffetovským referencím očekával, ale krystalicky čistý, místy půvabně naivní bratříček pletacích strojů Ivana Palackého, tabletop kytary Keitha Rowea, signálů z vesmíru SETI…
Skandál se nekoná (nejspíš ani neměl): hudba vyluzovaná nehudebníky s námi legitimně už pár dekád žije a díky technologiím dokáže klamat tělem. A i kdyby neoklamala, záleží na tom? Robertovy Experiences Musicales jsou neobyčejně příjemné a lákající k opakovanému poslechu.
Robert Smolík: Experiences Musicales
Meteorismo (https://meteorismorecords.blogspot.cz/)
