Posmrtné album shrnuje desítky let tvorby Ghédalii Tazartèse.
Šnek na obalu poněkud klame – tohle album je spíš kvapík. Když 10. února loňského roku zemřel, měl Ghédalia Tazartès, pařížský Sefard s hlasem muezzina, nůžkami dadaisty a šarmem šansoniéra, rozpracované album, jež se stalo jeho posmrtným.
O dokončení se postaral Quentin Rollet, vydavatel, saxofonista a čím dál výraznější postava jistého segmentu nevyzpytatelné za-žánrové hudby, jenž na svou značku zve jen oblíbence, s nimiž by se neváhal pustit i do tvůrčí spolupráce. Nevelký katalog Bisou Records tedy nabízí jména jako Edward Ka-Spel, Steven Stapleton, Eugene Chadbourne i Ilitch a Rollet v jejich společnosti působí dojmem spokojeného fanouška, jenž si plní sny.
Takovým snem mohla být i poslední etapa spolupráce s Tazartèsem, který pro Bisou před šesti lety připravil sólové album La Bar mitzvah du chien / Don’t Cry for Me, Mamma a v roce 2019 si s Rolletem a hráčem na syntetizér Jérômem Lorichonem střihl koncertní improvizaci, vydanou také již posmrtně pod názvem La chute de l’ange a doplněnou o knihu s fotografiemi legendárních výtvarných dílek, jimiž Tazartès proměnil svůj byt v Marais v surrealistickou svatyni.
I novinka Gospel et le Râteau totiž byla spoluprácí. Rollet dostal k dispozici krabici plnou CD-R, někdy prý docela letitých, s nahrávkami, jež Tazartès porůznu vytvořil mnoho i nemnoho let nazad. Bylo třeba zjistit, co je co, co se k sobě hodí, co už bylo vydáno, pak to všelijak vyčistit, sestříhat, zvukově ošetřit atd. Vydání se Tazartès již nedožil, konečnému střihu a podobě obalu s fotografiemi Isabelle Magnon ale stihl požehnat.
Výsledek je bezešvou koláží, na níž se v přibližně čtyřiceti minutách rychlými prolínačkami prostřídá sedmnáct skladeb, až na závěrečnou téměř desetiminutovku lze říci miniatur, vesměs trvají od půl jedné do půl čtvrté minuty. Na chronologii se tu nehraje, na archivářskou práci nepoukazuje. Místo vždy trochu apologetických škatulek „previously unreleased tracks“ či „lost tapes“ se Tazartès a Rollet mohou pochlubit výsledkem, který veškeré propasti věků přeskakuje coby nepodstatné důlky. Tazartès byl ostatně díky hlasu a odvaze dostat maximum ze zcela banálních samohrajek, trošky perkusí a nikterak sofistikovaného multitrackingu nezaměnitelný už v sedmdesátých letech, kdy mu vyšly první nahrávky. Co na tom, že se postupně stal hrdinou undergroundu, ozdobou avantgardních přehlídek, žádaným spolutvůrcem i důstojným interpretem zpívané poezie věhlasných autorů?
Na Gospel et le Râteau jej slyšíme, jak si v devíti a půl minutách vášnivě poradí s Artaudovým Dodatkem k Dopisům z Rodez a dvěma kratšími kusy frankofonního belgického symbolisty Émila Verhaerena. Svou interpretací textu udrží pohromadě i doprovod, který, jak je u něj obvyklé, záměrně „nesedí“, takže výsledkem jsou div ne hitovky. V číslech, kde nezpívá, nebo svůj hlas používá zcela zvukomalebně, si mistrovské zflikovanosti jeho konstrukcí užijeme mnohem příměji.
Jistě, není tu nic, co bychom od Ghédalii Tazartèse již neslyšeli, i za to ale díky. Album lze doporučit těm, koho oslovily starší „sebrané miniatury“ jako Repas Froid (Tanzprozess 2009, v přepracované verzi PAN 2011) či Ante-Mortem (Hinterzimmer 2010), od nichž se ale liší zvýšenou mírou bujarosti. Posmrtná alba obvykle bývají pietně ukázněná. No a?
Ghédalia Tazartès: Gospel et le Râteau
Bisou Records (https://bisourecords.bandcamp.com)