Letošní ročník festivalu MaerzMusik věnoval ve svém programu velký prostor skladateli, jehož kořeny sahají do naší země. Walter Smetak, pro někoho zneuznaný génius, pro jiné pozapomenutý outsider a výstředník, se narodil v roce 1913 ve Švýcarsku českým rodičům a většinu svého života strávil v Brazílii, kam emigroval v roce 1937. Původní profesí cellista a houslař se v Riu de Janeiru seznámil s Josém de Souzou, zakladatelem Sociedade Brasileira de Eubiose. Intenzivní spojení s touto teosofickou společností ovlivnilo hudební jazyk i filozofický světonázor Waltera Smetaka a našlo reflexi nejen v jeho vynalezených a vlastnoručně zkonstruovaných nástrojích, ale rovněž v hudební tvorbě. Více než dvacet pět let působil Walter Smetak na Universidade Federsal de Bahia (UFBA) jako učitel hry na cello, cellista symfonického orchestru a vedoucí kurzů improvizace.
V šedesátých letech pracoval Walter Smetak na tzv. „plásticas sonoras“ (zvukových objektech), což jsou jeho vlastní vynalezené hudební nástroje zahrnující dechy, smyčce a perkuse nejrozmanitějšího druhu. Tyto nástroje sloužily nejen k realizaci jeho vlastních skladeb, ale byly také vystavovány jako objekty na celé řadě výstav moderního umění, poprvé na 1. bienále Nacional de Artes Plásticas v Bahii. Walter Smetak vedl rovněž vyhlášené kurzy improvizace, které absolvovala celá řada předních jihoamerických skladatelů vážné hudby, např. Tom Zé, Tuzé de Abreu, Rogério Duarte, Marco Antônio Guimarães. Od konce 60. let vznikají partitury pro „plásticas sonoras“, první z nich v roce 1969 pod názvem M2005. Práce Waltera Smetaka zahrnuje rovněž divadelní hry A Caverna a A Quadratura du Círculo, jakož i taneční představení, např. A Corrente, Dos Mendigos a Um Sol Realizado. Kromě lektorské a skladatelské práce je Walter Smetak autorem rozsáhlé teoretické práce Simbologia des Instrumentos, v níž kromě popisu a členění jednotlivých nástrojů autor uvádí i jejich symbolické souvislosti s kosmologií. Odráží se zde zejména jeho celoživotní sepětí s teosofickým světonázorem. Krátce před svou smrtí Walter Smetak dokončuje další knihu O Retorno au Futuro (Návrat do budoucnosti), shrnující jeho celoživotní úsilí o vytvoření zcela nového pojetí a systému hudby. V roce 1982 byl Walter Smetak hostem DAAD v Berlíně, kde se kromě lektorské činnosti jako skladatel a hudebník za velkého zájmu veřejnosti zúčastnil festivalu Horizonte 82 pořádaném v rámci Berliner Festwochen na Akademii umění. Impozantní dílo, které po sobě Walter Smetak zanechal, čítá 150 „plásticas sonoras“, 32 knih s texty, partiturami a instruktážními nákresy, jakož i stovky pásků se záznamy koncertů, kolektivních improvizací a elektronických experimentů.
Na letošní MaerzMusik byli pozváni přední brazilští hudební teoretici a skladatelé Marco Scarassatti, Tuzé Abreu, jediný pamětník, který Waltera Smetaka poznal osobně a zúčastnil se koncem šedesátých a na začátku sedmdesátých let jeho kurzů, a Giuliano Obici. Ti spolu se skladateli, kteří na zakázku pro MaerzMusik napsali nové skladby uvedené v Berlíně v premiéře, přednesli svoje příspěvky a vedli zasvěcenou diskusi při dvoudenním sympoziu v budově DAAD a Haus der Berliner Festspiele s cílem znovu objevit Waltera Smetaka a jeho dílo a pokračovat v jeho vynálezectví. Inspirací pro tuto velkou přehlídku a zařazení Waltera Smetaka do letošního hlavního programu MaerzMusik se před několika lety stal náhodný objev velkého množství textových a notových záznamů v archívu DAAD z 80. let, kdy byl Walter Smetak jeho hostem. Současné ředitelce DAAD Julii Gerlach se podařilo připravit reprezentativní program, jehož cílem bylo seznámit posluchače s dílem, originálními nástroji i myšlenkovým světem tohoto pozapomenutého českého rodáka.
Při čtvrtečním koncertu v Haus der Berliner Festspiele zazněly čtyři skladby z let 2016 a 2017 v podání Ensemble Modern pod dirigentským vedením Vimbayia Kaziboniho. Arthur Kampela jako představitel starší generace ve skladbě tak-tak…tak…, jak již její název napovídá, využil zejména perkusivní potenciál objektů Waltera Smetaka a spojil je s klasickými nástroji v řízené improvizaci. Liza Lim, jediná skladatelka, která se nezúčastnila premiéry své skladby, přispěla skladbou Ronda – The Spinning World. Smetakovy nástroje v ní na rozdíl od první skladby nebyly amplifikovány a jejich subtilní zvuky poněkud zanikaly v rozlehlém prostoru Haus der Berliner Festspiele. Daniel Moreira, brazilský skladatel žijící řadu let v Berlíně, uvedl v premiéře svoji skladbu Instrumentarium, kombinující efektní formou původní nástroje Waltera Smetaka s elektronikou a videem. Výrazná amplifikace a časté změny tempa i hlasitosti zatlačily posluchače do sedadel. Závěrečná skladba Volvere, jejímž autorem byl Paulo Rios Filho, se stala pestrobarevnou skicou hudební formy, gesta a divadelní akcí. Skladatel v ní použil bezpočet technik, forem a přístupů – od organizované notace přes improvizaci po neřízený chaos. Skladba nejbližší eklektickému myšlenkovému světu Waltera Smetaka se stala poctou žáka svému mistrovi, s nímž se sice fyzicky nepotkal, ale přesto je s ním niterně propojen. A které že nástroje byly při čtvrtečním koncertu ke slyšení? Moji pozornost upoutaly zejména tři z nich – Vina, strunný nástroj nazvaný podle tradičních indických nástrojů, Trois sois (Tři slunce), tři nezávisle se otáčející barevně provedené kotouče rozeznívající kovové lamely a Cretino, jednoduchý dechový nástroj, skládající se z obyčejné hadice zakončené trychtýřem. Vizuálně vděčná Pindorama, kolektivní dechový nástroj pro velkou skupinu improvizujících hráčů, bohužel zůstala v rodné Brazílii a stala se navzdory své absenci nejčastějším tématem při diskusích o Smetakových nástrojích, jejich symbolice a možnostech využití. (My ji používáme coby lákavou úvodní fotku tohoto textu – pozn. red.) Na otázku, zda se jedná spíše o objekty určené k vystavování nebo nástroje, které by měly sloužit k hudebním účelům, nenašli jednoznačnou odpověď ani přítomní jihoameričtí teoretici a skladatelé.
„Starý kouzelník“, jak Walteru Smetakovi říkali jeho kolegové i žáci, by určitě byl spokojen, i když sám za svého života veškeré uznání a pocty důsledně odmítal. Škoda jen, že kromě zvukových ukázek na výstavě nástrojů a dokumentů z pozůstalosti Waltera Smetaka nezazněla žádná jeho vlastní skladba. Ale zadání festivalu bylo splněno: třídenní série přednášek, diskusí a koncertů nazvané RE-INVENTING SMETAK najde zcela jistě odezvu nejen v Brazílii, kde má Walter Smetak po více než třiceti letech od své smrti kultovní postavení, ale rovněž v dalších místech pestrobarevného hudebního světa.
Foto © Kai Bienert