Steve Reich patří k nejuznávanějším skladatelům dneška. Nestal se z něj replikátor sama sebe jako Philip Glass ani se nestáhl do esoterického ústraní jako LaMonte Young. Kompoziční techniky, které definoval ve svých raných minimalistických dílech, dokázal využít a kombinovat ve skladbách podstatně méně repetitivních a formálně složitějších. Se svou manželkou, video-umělkyní Beryl Korot, vytvořil audiovizuální představení The Cave (1993), které se zabývalo chápáním dějin společných Židům a muslimům. Po deseti letech přicházejí s formálně podobným dílem, tentokrát sledujícím dvacáté století a technologie, které jej poznamenaly.
Podobně jako The Cave stojí Three Tales na pomezí formy opery (či, vzhledem k absenci dramatického děje, oratoria). Hlavní dění se odehrává na plátně a hlavní postavy promlouvají z videozáznamu. Každá ze tří částí se týká jednoho mezníku v technologickém vývoji minulého století. Hindenburg (tato část vznikla jako samostatná skladba již roku 1998) byla německá vzducholoď, která se v roce 1937 zřítila v plamenech v New Jersey, Bikini je nazvána po atolu, na němž se v letech 1946–52 konaly pokusy s atomovou bombou, klonovaná ovce Dolly je v obecném povědomí zapsána jako symbol sporů o klonování živých tvorů. V prvních dvou dílech byly použity především archivní nahrávky pamětníků obou událostí, při přípravě třetí části oslovili tvůrci odborníky z oblasti medicíny, kybernetiky, kognitivní vědy a psychologie.
Stejně jako v předchozím díle jsou nahrané výpovědi sestříhány, různě kombinovány, opakovány a přebírány sborem za doprovodu bicích nástrojů, klavírů a smyčcového kvarteta. Proti The Cave je instrumentace chudší o dechové nástroje, tato ztráta je však vynahrazena využíváním různých hluků. Hluboké hučení motorů vzducholodi a údery želez při její stavbě, tikání hodin nebo bečení ovce se stávají hudebními prvky.
Když v šedesátých letech Reich rozvíjel koncept “slow motion sound” (tedy zvuk postupně zpomalovaný při zachování tónové výšky) neexistovalo zařízení, s nímž by jej mohl realizovat. Současná technologie to již umožňuje, a tak bylo možné starou myšlenku oživit. V prvních dvou částech je tato technika použita střídmě ke zdůraznění určitých pasáží, v Dolly se stává důležitou součástí. Jednotlivé slabiky jsou protaženy na mnohonásobek původní délky a jsou vlastně “zmraženy”. Zatímco v Different Trains či The Cave byl mluvený text základem, z něhož se odvozovaly melodie nástrojů, zde bylo možné přizpůsobit nahrané hlasy hudebnímu materiálu. I nyní se intonace řeči stává melodickým vzorem (Reich přiznává svou inspiraci Janáčkovou teorií nápěvků), vztah obou složek je však vyrovnaný. V Dolly svůj hlas navíc připojuje robot Kismet, pokus vědců o robota schopného společenské interakce s lidmi.
Druhý disk, DVD, obsahuje i vizuální složku. Hudba a obraz jsou propojeny a navzájem na sebe reagují. Ukazuje se, že některé melodické fráze jsou odvozeny z textu, který nezazní a jen se objeví v obraze, obrazy se naopak rozpadají a zmnožují podle rytmu hudby, vrstvení a posouvání jednotlivých motivů. Každá část má svůj charakteristický styl: Hindenburg spojuje ocelovou šeď se škrábanci starých filmů, filmové záběry v Bikini jsou pomocí počítače proměněny v pohyblivé olejomalby, v Dolly se střídají tváře vědců s mikroskopickými snímky buněk.
Reich a Korotová nejsou nekritickými obdivovateli nových technologií, ani před nimi nebijí na poplach. Jejich dílo ukazuje “…dvojsečnost zisků a ztrát spojených s každou technologií, kterou začleníme do svých životů…”