Berlínská značka Karlrecords se našla v zásnubách noisu, elektroniky a současné kompozice, kromě toho ráda vydává i prověřenou klasiku dvacátého století. Po dvou elpíčkách (a/nebo downloadech) Mortona Subotnicka, které jsme recenzovali zde, je tu Ensemble Avantgarde vedený vynikajícím klávesistou Steffenem Schleiremacherem interpretující trojici skladeb Steva Reicha. Kdy přesně nahrávky vznikly a vyšly poprvé, obal alba neuvádí, chlubí se ale tím, že jde o první vydání na vinylu, hned stoosmdesátigramovém.
Vezmeme-li si na pomoc Discogs, zjistíme, že ty nahrávky jsou z roku 1997, vyšly v roce 1999 u Werga na kompaktu bohatším o Piano Phase a jednu verzi Pendulum Music. Jste kompletisté nebo vinyloví fetišisté? Mě osobně mrzí, že nejde o reedici celého titulu, bylo by to fešné 2LP. (Vydavatel mi ovšem právě prozradil, že na příští rok se chystá pokračování s Piano Phase a novou nahrávkou Violin Phase.)
Všechny tři zde zastoupené skladby pocházejí z období, kdy Reich definoval svou hudbu coby postupný proces a experimentoval s fázovými posuny. Jeho skladby byly repetitivními strukturami, které se ale měnily v čase v souladu s předem stanovenými pravidly. V textu Hudba jako postupný proces Reich prohlašuje, že chce, aby vznik jeho hudby bylo možné sledovat pouhým uchem přímo při jejím provedení a že nastavený a rozběhnutý proces je třeba akceptovat se všemi výsledky, které přinese.
V Phase Patterns dva klávesisté (Reich doporučuje rovné tóny elektrických varhan bez vibráta) začínají hrát v unisonu, poté jeden postupně zrychluje, až dojde k fázovému posunu. Na ten reagují další dva klávesisté a začnou dělat to, co před chvílí jejich předchůdci.
Four Organs jsou postaveny na dominantním undecimálním (tedy sedmitónovém) akordu, jehož části jsou hrány postupně a čím dál déle – od osminové noty se souzvuk rozroste až na délku dvou set taktů, to už ale jednotlivé tóny znějí spíše za sebou než současně. Rytmus a „délku uražené cesty“ ve skladbě metronomicky odměřuje chrastění rumbakoulí.
Pendulum Music je vděčný kus, který při provedení většinou nepřesáhne pětiminutovou stopáž, nemá noty, které by bylo třeba dodržovat, ani nepracuje se složitým předháněním a fázováním, proto jej do repertoáru zařadil opravdu kdekdo, od Sonic Youth až po různé studentské spolky. Je to jednoduché – čtyři mikrofony visí nad čtyřmi repráky. Účinkující je rozhoupou a jdou od toho, skladba končí, když se „kyvadla“ dokývají a z proměnlivého rytmického patternu zpětných vazeb se stane drone. Ensemble Avantgarde si na LP skladbu střihne hned dvakrát, provedení se od sebe příliš neliší, zkoumat, co vše se při takhle jednoduchém zadání může stát, srovnáváním obou verzí ale lze.
Reichův minimalismus fázových posunů je v jistém slova smyslu hudbou, která obsahuje celý vesmír, někdy nekonečný, jindy v zrnku písku, záleží na tom, zda se skladba teoreticky může vyvíjet donekonečna, nebo zda obsahuje všechny myslitelné body cesty z bodu A do bodu B či končí ve chvíli, kdy se fázově doposouvá k počáteční konstelaci. Přiznám se, že alba raných Reichových skladeb si pouštím velice rád (i pro jejich zvukovou strohost, v něčem ty kolekce připomínají rocková elpíčka), zatímco díla, v nichž pracuje s narací a mimohudebními odkazy například k dějinám, mě neuspokojují. Vyměnit všehomír za politiku, to není dobrej kšeft.
Steve Reich / Ensemble Avantgarde: Four Organs, Phase Patterns, Pendulum Music
Karlrecords (www.karlrecords.net)
