Nonesuch (www.nonesuch.com)
Rozruch, který se v létě vzedmul kolem grafického řešení obalu nové desky Stevea Reicha, je pro Středoevropana trochu nepochopitelný. Všem těm, kdo skladatele a vydavatelskou firmu obviňovali z parazitování na tragédii, jako by nevadily ty tisíce fotografií stejné události, které plnily a dodnes plní stránky tisku, dokola opakované filmové záběry a svědectví těch, kdo byli při tom. Každopádně firma ustoupila a fotografii letadla vteřinu před nárazem do druhé věže nahradila abstraktnějším detailem oblaku dýmu (předpokládám, že z téže události).
A jaká hudba se vlastně skrývá pod problematickým přebalem? Steve Reich v titulní skladbě navazuje na svou slavnou kompozici Different Trains z roku 1988, která spojovala téma holokaustu s Reichovými vzpomínkami na cestování vlakem v dětství. Mnohé se tu opakuje: cílový interpret (Kronos Quartet), spojení smyčcového kvarteta s přednatočenými zvuky, z nichž je odvozen melodický materiál, a také inspirace tragickou historií, která se Reicha nějakým způsobem dotýkala. První část zahájí rychlé pípání obsazeného telefonu, které udává základní puls, přidávají se autentické zvuky z okamžiků útoku, chrchlající komunikace záchranářských vozů a další hluky. Druhá, zvukově uhlazenější věta pracuje s výpověďmi pamětníků natočenými v roce 2010, ve třetí se k vyprávějícím hlasům připojuje zpěv židovské modlitby za zemřelé. Reich upustil od své oblíbené symetrické formy a po dvou rytmicky hybnějších částech až v této závěrečné přejde do nerytmizovaných ploch. Jen na úplném konci se vrátí zvuk telefonu z úvodu a s ním puls.
Kompozičně není WTC 9/11 skokem do neznáma, stále jsou základním kamenem krátké melodické modely, různě opakované a vrstvené, harmonie jen mírně zahuštěné, rytmy motorické. Relativní technickou novinkou je takzvané zmrazení zvuku (které si ovšem autor již vyzkoušel třeba ve video-opeře Three Tales). Tady s pomocí techniky natahuje souhlásky na konci slov, čímž vytváří syčivé nebo vrčivé plochy jako zvukový doplněk smyčcových nástrojů. Ve srovnání s Different Trains je konstrukce skladby jaksi naředěná, zvuk není tak intenzivní, mezi jednotlivými vrstvami je více prostoru. Na druhou stranu jsou fragmenty hlasů upovídanější a popisnější, takže se vytrácí možnost domýšlet si jejich původní kontext a posluchač se nesoustředí na detaily.
Ve vzduchu visí dilema, zda jde především o poctu obětem teroristického útoku (jichž vzniklo mnoho, s větší či menší mírou vkusu), či zda skladba obstojí i bez onoho pietního kontextu. Steve Reich nepřichází v posledních letech s nějakými zásadními díly a v rámci této etapy je WTC 9/11 jistě výrazným počinem, především díky využití „špinavějších“ zvuků a celkově potemnělé atmosféře. Ze srovnání se zmiňovanými Different Trains však vítězně nevychází.
Ústřední skladba alba má jen něco přes patnáct minut, bylo tedy nutné ji doplit dalším materiálem. Tím jsou dvě relativně nové a čistě instrumentální skladby Mallet Quartet a Dance Patterns. Bohužel v obou případech jde o zcela nevýrazné recyklace Reichova stylu, které mohou být podkresem pro lecjakou činnost, ale při samostatném poslechu spíše nudí. Jejich nezávaznost také kontrastuje s úvodní skladbou, která sice není vrcholem Reichovy kariéry, ale rozhodně není zaměnitelná.
