V režii českých uměleckých experimentátorů letos vyšel první díl obsáhlé kompilace mapující zvukovou tvorbu mezinárodního hnutí Fluxus.
Hnutí Fluxus a s ním spojený nonkonformismus, konceptualismus, neodadaistická absurdita, humor, nezvyklý přístup k některému z parametrů díla či k jeho institucionálnímu životu a s ním spjaté přístupy typu ready-made pomohly světu umění druhé poloviny 20. století i současnosti pojmenovat některé z jeho neostrých hraničních oblastí, jakými jsou např. dualismy typu záměrnost vs. nezáměrnost aktivity umělce, performativnost a prchavost sdělení vs. trvanlivost artefaktu, profesionalita vs. amatérismus, osobní záměr vs. veřejné očekávání, účel vs. (např. filozoficky nebo ekologicky cennější) nefunkčnost, apod. Po zakladateli Georgi Maciunasovi se k podobnému pojmenovávání rychle připojili opravdu všemožní umělci, např. Joseph Beuys, La Monte Young, Yoko Ono či náš Milan Knížák. Historii „dělání lecčehos uměleckého nějak úplně jinak“ se zaměřením na zvukovou tvorbu se rozhodla osobitým způsobem shrnout kompilace Stolen Symphony (fluxus & neofluxus), za níž stojí dramaturgická práce pražské komunity okolo experimentálního tělesa Opening Performance Orchestra. První díl kompilace (part 1) v podobě 2LP a 2CD s velmi obsáhlým bookletem spatřil světlo světa letos v květnu díky prestižnímu belgickému vydavatelství Sub Rosa, druhý díl je naplánován tamtéž na příští rok.
Na počátku vzniku tohoto úctyhodného kompletu byla spolupráce Opening Performance Orchestra s klavíristou Miroslavem Beinhauerem. Ten se ujal interpretace skladeb určených pro klavír, jenž byl delší dobu ponechán devastujícím podmínkám povětrnostních vlivů po umístění pod širé nebe. Úctyhodné kontakty realizačního týmu ovšem vedly například k tomu, že pro broken piano zaslal novou kompozici například i věhlasný americký minimalista Terry Riley. Premiérová nahrávka skladby Shoganigidi #1 dokumentuje, že zrovna tomuto rozbitému klavíru tento kus perfektně sedl. Klapot porouchané mechaniky tvoří drobné i skoro až beatové textury, melodické motivy postihují i klapku od klapky různé barvy, jež může nabídnout právě jen nástroj daleko za zenitem. Navazující dirigovaný dlouhý potlesk malého publika (Yasunao Ton: Clapping Piece, 1963) je tu opravdu namístě. Kromě Miroslava Beinhauera se postupně přidali další interpreti, mající blízký vztah k hnutí Fluxus: skladatel a multiinstrumentalista Luciano Chessa, který s Opening Performance Orchestra v minulosti již několikrát spolupracoval, hráč na dechové nástroje Werner Durand, vokalistka Anna Clementi, cellistka Deborah Walker, klavíristka Agnese Toniutti a klavírista Nicolas Horvath.
Soubor nahrávek se tak ale začal kurátorům rozrůstat o další, především poměrně nové interpretace děl fluxovských klasiků a jejich současných pokračovatelů, projekt ale získal i několik desítky let starých archivních nahrávek. Výsledkem je, že první díl má skoro 160 minut, během nichž zažije percepční dilemata a jiné zábavné zážitky i mnohý zkušený posluchač experimentální hudby.
S tradičním racionálním přístupem k hudebnímu obsahu můžeme skončit ihned s absolutním začátkem, když nultým trackem prvního disku je skladba Johna Cage o délce i názvu 0‘00‘‘. O něco bezradnější tak budeme už i při první v čase se odehrávající interpretaci skladby La Monte Younga, Composition 1960 #15 to Richard Huelsenbeck, v níž Agnese Toniutti tvoří pomocí preparovaného klavíru pouhé „malé víry uprostřed oceánu“. Nenapraví to ani následující pětiminutovka smyčcového Arditti Quartetu, neboť při jejich byť poměrně klasickém projevu si nebudeme jisti, kde Milan Knížák provedl v partituře jaký kolážovitý střih a kde v tom celém hledat zbytky souvislostí, nebo zda je nehledat. Je třeba se připravit, že vychutnávání si posluchačských nejistot je pro celou kolekci nosným principem. A v momentech nejistoty na lidi obecně přichází doufání, z něhož se formuje víra coby osobní uklidnění, a ta je samozřejmě spjatá i s rituály. Rituálnost totiž mohou evokovat také dvě hned následující skladby, Wölfsflöte (1986) Henninga Christiansena pro vrstvené flétny v rukou Wernera Duranda a intimnější Metodo teorico e pratico per suonare il violoncello (1962) Giuseppeho Chiariho, při níž Deborah Walker prezentuje encyklopedii hráčských technik na violoncello.
Pak již zkrátka v koncepci desky nezbývá nic jiného, než aby jako neokázalý ale nekompromisní kazatel vstoupil na scénu Petr Ferenc recitující Knížákův Bílý proces, poněkud smyslově diktátorštější paralelu ke Cageovým pracím na téma ticha. Soubor kusů pro sólový hlas tu postupně rozšiřuje především vokalistka, flétnistka a herečka Anna Clementi (interpretuje zde díla Stena Hansona, Oyvinda Fahlströma či Dietera Schnebela), při mantře It isn‘t bad, která otevírá druhé CD, se ozve ale i hlas jednoho z nestorů hnutí Fluxus, Erica Andersena.
Z celkových devětadvaceti tracků je tu dvanáct pro sólový klavír a pod šesti z nich je coby interpretka podepsána již zmíněná italská klavíristka Agnese Toniutti. Od ní na kompilaci najdeme ještě například skladby Philipa Cornera vycházejících především ze hry na vnitřek klavíru nebo i dětského piánka (Toy Piano, 2012).
Odlišným pozoruhodným momentem je například záznam davového troubení na papírové roury v podání orchestru Ostravská banda i jeho publika při provedení skladby Lip Vibrator Yoshiho Wady. Na druhém disku se ale potkáme už i s elektronikou. Napřed narazíme na Ear Piece (1962) Terryho Rileyho pro oscilátor, jehož ladění během pěti minut postupně zvyšuje Luciano Chessa. Závěru alba poté dominují samotní Opening Performance Orchestra, jednak s více než dvacetiminutovou radikální koláží Stolen Symphony, úplné finále pak představuje hlučný tříminutový úryvek z berlínského koncertu z roku 2014, na němž Milan Knížák a Petr Ferenc (analogový broken part) a Opening Performance Orchestra (digitální re:broken part) předvádějí možnosti Knížákova slavného konceptu práce s poškozenými zvukovými médii, vžitého pod názvem broken music.
Estetika hnutí Fluxus si zakládá na jisté racionální nepostižitelnosti a tento soubor nahrávek ji ve výsledku v mnohém skvěle vystihuje. Jeví se předešlá věta jako paradox, zvláště když se tento text zabývá pouze prvním dílem? Ano.
Stolen Symphony (fluxus & neofluxus, part I)
Sub Rosa (https://subrosalabel.bandcamp.com)