Mikoláš Chadima překvapil novým albem svého MCH Tria, sedmdesátiny ale slaví i reedicemi alb Pseudemokritos a Průhlední lidé.
S předtočenými smyčkami a podklady, do nichž se hraje naživo, má Mikoláš Chadima bohaté zkušenosti už z osmdesátých let, kdy v koncertním programu 198FourWell?! využíval repetitivní ruchy připravené na magnetofonových páscích a pro účely živého hraní stočené na kazety. Do těchto podkladů se svými spoluhráči divoce improvizoval a interpretoval texty.
Kolem roku 2011 se k předtočeným základům rozhodl vrátit a vedle tehdy šestičlenného MCH Bandu postavit ještě MCH Trio. Podkresy písní už nevytvářel pomocí preparovaného klavíru a magnetofonového pásu, ale v softwaru GarageBand. Cílem bylo vytvořit komorní sestavu s možností ad hoc změn, první repertoár vydaný na CD 100 minimalistických básní (2012, Guerilla) je jemný a komorní a z Tria se na něm i na většině vystoupení stalo kvarteto – proběhly však i koncerty v duu. Nejméně jednou Chadima ale vystoupil zcela sám, došlo už ale i na MCH Trio bez MCH. Inu co, Spirituál Kvintet taky obvykle nebyl pětičlenný.
Už čtyřicet let Chadima zhudebňuje básně o deset let staršího Ivana Wernische a nevzdal se jich ani v MCH Triu. Je Wernischovi kongeniálním autorem, jeho dílo zhudebňuje nejsoustavněji a wernischovský neokázalý humor i smutek dovede převést do hudby nejpřesvědčivěji, byť leckdy vybírá slova až na rozpracovanou kompozici.
Něco končí, jak se zdá, nové ještě není
V covidovém koncertním útlumu se Chadima vrhnul na komponování a zkoušení s MCH Bandem. Tento repertoár se na albu zatím nezhmotnil, letos v létě ale vcelku spontánně vzniklo druhé album MCH Tria. Nahrané bylo ve studiu Jámor a jedná se o hodinové, výrazně kolektivní dílo čtyřčlenného Tria s kytaristou Jiřím Křivkou a spoluproducentem Ondřejem Ježkem. Pod hudbou je podepsán „Mikoláš Chadima a MCH Trio“ – smyčky a zpěvové linky jsou Chadimovy, své nástrojové party si vymýšlejí ostatní členové.
Zatímco FourWell a první album MCH Tria stavěly na hře do ostentativních, ať už drásavých nebo kolébavých, repetic, novinka Svět se rozpadá je v prolnutí předtočeného a živě hraného mnohem dále a playbacky se staly organickou součástí písní. V plném zvuku kompozic, z nichž nejedna je opravdu rozsáhlá a plná zvratů, se hranice obou zvukových světů zcela setřely, kapela hraje do rytmu, který bubeníkovi Janu Chalušovi určuje metronom ve sluchátkách, a ruchy a smyčky může dle potřeby opouštět a znovunalézat.
V nejdelších kusech MCH Trio stihne několikrát změnit náladu a prostřídat rockový nářez s hlukovými i tiššími plochami. Devítiminutový Vrah je rytmicky a aranžérsky rozsekaný tak, že přestává mít cokoliv společného s formou rockové písně. Rovněž devítiminutová Již přichází pracuje se zvukem masových ovací a končí v duchu nejdivočejších forte MCH Bandu. A sedmiminutové Rakve jdou se načas promění v rozskřípanou, personálně chudou dechovku, jíž vévodí Jan Jirucha, který střídá pozoun s tubou. Příjemným kontrastem k této nesmlouvavosti, jež si neopomene vyšplhat k maximální hlasitosti, jsou kratší, zpěvné písničky s jemným elektronickým beatem. Nejhezčími smyčkami uklidní předposlední Ukolébavka; chrápání nekolikaměsíčního miminka se spolu s dalšími zvuky slévá ve výsledek připomínající přeskakování desky, jež se zasekla v příjemném motivku a k přenosce netřeba kvačit.
Výběrem Wernischových básní Chadima zčásti reflektuje to, co jako autor jediného textu na albu – toho titulního – sám zrovna cítí. Válka, naděje směšné svou marností, bezobsažná rétorika pomazaných. Je tu ale místo i pro okouzlení, úžas, něhu a humor. Svět se rozpadá? Ano, ale stále žijeme a to lidské, co v nás je, není jen zloba. Nad městem vrčí avion, stará vrána v doubí na trumpetku troubí, výletní loď pluje jak na starých pohlednicích. Zvukomalebné hříčce Á, tak mladej pán se uráčil… se dá od srdce zasmát, zasněný refrén o tom, že „když má holka svědění, / není to nic k vědění“, už mohou MCH Triu všichni jen závidět.
Finále alba, které považuji za nejlepší, jaké v Čechách letos vyšlo, patří Papírovýmu aPsolutnu. Píseň DG 307 hraje MCH Band od konce osmdesátých let a už jednou ji vydal na desce Es reut mich f…. Aktuální verze, v níž se účastí baskytaristy Martina Schneidera z Tria stane Band, je působivým, zoufalým pendantem k titulní písni alba. Svět se rozpadá… čekat, nebo urychlit jeho trápení? Obal a booklet alba, vystavěné na působivých, spíše temných malbách saxofonisty, skladatele a výtvarníka Marcela Bárty, odpověď nijak neulehčí.
Za vrcholky bílý Lvov
U příležitosti Chadimových kulatin vyšly nedlouho před novinkou Tria u Black Pointu, tedy značky, s níž je Mikoláš spjat asi nejpevněji (blackpointovská kazetová řada přejala katalog jeho samizdatového labelu Fist Records), vinylové reedice alb Pseudemokritos a Průhlední lidé, vydaných v letech 1996 resp. 1998 na CD a kazetách.
Pod starším titulem je podepsáno trio Chadima, Peter Binder a Aleš Charvát. V deseti písních je bohatě využíván overdubbing, k výrazně „studiovému“ dojmu přispívá i absence živých bicích – rytmické stopy jsou digitální provenience. Aleš Charvát se drží baskytary, Chadima a Binder střídají a vrství kytary, syntetizéry, perkuse, hlasy i dechy (ty samozřejmě jen Chadima). Proti dobovým nahrávkám MCH Bandu je Pseudemokritos zvukově odtažitější, „kovovější“, v tom lze ale spatřovat jeho půvab. Výjimkami ze studeného prog-rockového zvuku, který album charakterizuje pozoruhodným setkáním s úsporností – jde o Chadimovo asi „nejstručnější“ album – jsou volně plynoucí Praga Magica, Sen a Poddůstojník umírající v haličském lazaretu.
Převažující náladou alba, jehož obal zdobí obraz Věry Novákové Po konci světa, je pocit ztráty, zmaru a konce. Devět z deseti textů napsal Ivan Wernisch, velice často jde o „překlady a překrady“ shromážděné o sbírky Frc (1991, Československý spisovatel), v níž Wernisch zprostředkovával a dotvářel i básně německých expresionistických autorů otřesených první světovou válkou. „Za vrcholky bílý / Lvov. Veselá místa. / Vzlétají automobily. / Krev na stěny chlístá,“ zpívá Chadima v jednom ze svých melodicky nejpůsobivějších kusů a básník Pavel Herot v textu Přelévání moře doplňuje přání „jenom aby tu po nás / nezůstaly sochy / zkostnatělých generálů.“ Útěchu lze najít v náhodně zaslechnuté hře šumaře nebo v toulkách magickou Prahou. Třetina písní z alba se později ocitla v koncertním repertoáru MCH Bandu.
Ach, tyhle chmurné průjezdy
Ten ostatně na koncertech čerpá i z Průhledných lidí. Po koncertních setkáních nesoucích se ve znamení Chadimova zpěvu, saxofonu a kytary a Fajtových vrstevnatých bicích doplněných elektronikou se oba muži zavřeli do studia, kde spolu s baskytaristou Tomášem Fröhlichem (tehdy ještě Pluto, dnes Ty syčáci; a zaduje i na didjeridoo) vytvořili zvukově opulentní, ve srovnání s Pseudemokritem sršaté a radostné padesátiminutové dílo o dvanácti písních.
Zhudebněny – oběma protagonisty společně i zvlášť – jsou opět básně Ivana Wernische, výjimkou je německy zpívaný a zvesela dechovkově podaný Gustav Meyrink a dvojverší Václava Vokolka.
V hudbě alba se objevují, prolínají a doplňují dvě polohy, melancholická a bujará. Prvně jmenovaná spoléhá spíše na elektronické zvuky, místy snad cudně zahlížející kamsi k triphopovým dálavám, o hybnější okamžiky se starají zejména Fajtovy nezaměnitelné bubenické repetice v krásně rozprostraněném stereu. Texty alba se drží spíše melancholických, meditativních pozorování toho, co je na nebi, za oknem a na srdci, i toho, co takhle zjara provádějí staří zvrhlíci. Bilance nenaplněného života je doprovázena zvuky džunglí, o nichž už je zatěžko i snít, zatímco příběh žiletkáře, který v průjezdech číhá na dívenky, má doprovod sice rozhrkaného a ošlého, ale pořád milostného songu. Refrén „Naděje žádná, žádná…“ zní jako volání k poslednímu vzepjetí sil. A nejlíp se sní s pohledem upřeným k nebesům, tedy u titulní písně, jež je zastoupena hned ve dvou verzích a u hravé úvahy nad tím, „co znamená mé jméno v řeči ptáků.“ Do repertoáru MCH Bandu se dostala právě titulní píseň o tom, jak „hejtman Kowalski se svým strojem vstupuje do oblak“, a Ale to nic, to přejde. V kapelním podání se posledně jmenovaná z povzdechnutí mění ve velké koncertní finále.
Opomenout nelze obal Karla Halouna a Luďka Kubíka. Booklet CD na potištěném pauzáku je průhledný tak, že vyžaduje delší luštění, chceme-li si přečíst kdo, kdy a jak a potěšit se texty písní, a patří k tomu nejlepšímu z úctyhodného portfolia obou tvůrců. Aktuální reedice vyšla na průhledném vinylu, obal má vytištěný na papíře neprůhledném.
Slyšel jsem obě alba, jež pro reedici na vinylu masteroval Miroslav Chyška, po opravdu mnoha letech. Oběma ty roky sluší. Nenápadně se z nich stala nadčasová díla českého alternativního rocku.
MCH Trio: Svět se rozpadá
Guerilla Records (www.guerilla.cz)
Chadima / Binder / Charvát: Pseudemokritos
Fajt & Chadima: Průhlední lidé
Black Point (https://www.blackpoint.cz/vyhledavani/?string=chadima)